www.ao-institut.cz

Výňatky z histórie ľudstva

6/2009

vYVOLENÝ NÁROD

 

Arabský kmen

 

Divoký hlomoz naplňoval ovzduší. Pokřik nesčetných drsných hrdel, řinčení a bubnování.

Vybledlé kosti navlečené na provazcích a dovedně obtočené kolem holí byly příčinou podivného řinčení, zatímco bubnování bylo způsobeno tím, že muži tloukli dřevěnými holemi na bubínky, nebo jimi točili.

Chvíli tloukli rychleji a chvíli opět pomaleji, ale stále zachovávali ostrý rytmus. Také pokřik nepostrádal určitého uspořádání. Znělo to v taktu jako chvějící se vytí, z něhož se v určitých intervalech ozývaly hlasy a jednotlivé divoké výkřiky.

Ze staveb podobných chýším vyřítily se ženy a děti a pátraly po okolí, odkud se hlomoz stále více blížil. Jejich pleť byla tmavá, vlasy černé. Pestré, rohožím podobné tkaniny měly ovinuty kolem boků. Zatímco téměř nahé děti vypadaly vyzáble, měly ženy sklon k bujným tvarům, které ještě více vynikaly způsobem jejich odívání. Ruce i nohy leskly se tukem. Klouby měly až nápadně malé.

S hlasitým křikem, ale téměř bez jakýchkoliv posunků shlukly se ženy do houfu čekajíce na to, co jim přinesou muži vracející se z válečné výpravy. Že se vracejí domů jako vítězové, ukazoval již způsob rámusu, s jakým se ohlašovali.

Zvedala se mohutná mračna prachu a blížila se víc a více. Nyní bylo již možno rozeznat jednotlivce. Hnalo se sem přes sto koní, povzbuzovaných pokřikem svých jezdců. Vypadalo to, jako by v několika minutách měly být ženy i děti rozdupány kopyty koní. Zdálo se, že není uniknutí před touto zkázonosnou řítící se hradbou.

Ale žádná z žen nesnažila se utéct do bezpečí. Napjatě hleděly na blížící se zástup jezdců. Konečně dorazili. Jako nějakým kouzlem umlkl hlomoz a koně se zastavili! V polokruhu zůstali stát kolem žen, odfrkujíce a pohazujíce ušlechtilými hlavami, až jim hřívy poletovaly. Pěna kapala z jejich chřípí a pára stoupala z jejich těl.

V témže okamžiku seskočili mužové ze svých zvířat. Vypadalo to nádherně, když jejich štíhlé postavy provedly jako na povel stejný pohyb.

Nastala veselá a hlučná vřava. Muži zdravili své ženy, zvedali děti na hlavu nebo na ramena, někteří je vyhazovali dokonce do vzduchu a opět je s velikou obratností chytali. Ale nikoho nenapadlo vejít do chýše. Přes živý hovor byla zde vidět jakási kázeň. Jako by bezděčně rozdělily se ve skupiny, které se postavily tak, že v jejich středu zůstávala volná široká ulička. Koně zbaveni břemen sami pospíchali do ohrady, kde se jich ujali muži a pečovali o ně.

Byla to nádherná zvířata, pýcha a bohatství kmene. Stejně jako lidé, měli i koně nápadně jemné klouby. Ušlechtilost rasy projevovala se držením krásných hlav na lehce zahnutém krku. Téměř se zdálo, jako by si koně byli vědomi, že jsou něco zcela zvláštního.

 

 

Blížil se nový oblak prachu. Tentýž hlomoz jako prve zazníval stále blíž a blíže. Nyní se muži postavili před ženy, chopili se bubínků a holí s navěšenými kostmi a spustili do taktu divoký, ohlušující ryk na pozdrav příchozím.

Přijížděli ještě rychleji než první oddíl. Ještě nádhernější byl pohled, když se z mračen zvířeného prachu vynořila koňská těla. V prvních řadách byli sněhobílí koně, a to tak čisté bělosti, že téměř oslepovala ve slunečních paprscích. Jejich bílé, husté hřívy vlály. Za nimi přijížděli ořové černí jako uhel a pak v hustém houfu zvířata všech barev: koně zajatců.

Dříve než oddíl zastavil, přiběhli muži a zmocnili se v plném běhu bílých koní. Vypadalo to dost nebezpečně, ale lidé i zvířata se dobře znali a nikomu se nic nepřihodilo.

Jen jediný jezdec se od svého koně neodloučil: náčelník. Byl to muž ve středních letech, právě tak hubený jako ostatní. Nepřevyšoval je výškou, ale přece každý cizinec by v něm ihned poznal vládce, tak hrdé bylo jeho držení těla, tolik ušlechtilosti zračilo se v jeho pohybech.

Kamkoliv vkročil, ustupovali lidé uctivě stranou. Zdál se být neomezeným pánem, který byl přesto milován, pokud podobné hnutí mysli mohlo vyklíčit v srdcích divoké hordy. A divocí skutečně byli! Způsob, jakým zdravili své ženy, jak se v chýších okamžitě vrhli na lůžka, aby se pak nechali obsluhovat, takže všude bylo vidět horlivé pobíhání udýchaných tělnatých žen, ukazoval, že mužové se dosud nenaučili, aby jemnějšími mravy dokázali krotit své divoké pudy. Ženy nebyly zvyklé na nic jiného a očividně ožily, zatímco děti s vřískotem začaly se prohledávat vaky svých otců, ve kterých byla skryta kořist.

A zajatci? Byly to děsné postavy. Jejich nezkrocené pudy sklouzly do nížin. Bylo to vidět na téměř zvířecích tvářích, na špíně, která v tlustých vrstvách lpěla na tělech jako přirostlá. Vlasy již ani nesplývaly dolů, neboť byly nečistotou tak slepené, že lnuly pevně k hlavě.

Vítězný vůdce drže v ruce jednu s podivných holí stanul před poraženými, kteří byli mezitím sňati ze svých koní, ale jimž byla pouta ponechána. Nejvyšší hnus odrážel se v jeho tazích.

„Jsou ohavní!“ vykřikl pobouřeně. „Jsou příliš špatní, než aby mohli být našimi služebníky. Zavlekli by neřest do našich domů a mezi naše ženy, jakmile bychom se vzdálili. To nejsou synové kmene, s nimiž by bylo ctí bojovat. Jsou to synové divokých džiniů; usmrtíme je, aby země byla od nich osvobozena!“

„Ano, ano, zabijme je!“ volali ostatní. „Kam je do večera máme dát?“

„Zítra za bílého dne budou utraceni; jsou příliš špatní, než abychom mohli jejich duše nabídnout duchům noci. Zaveďte je do ohrady pro nemocné koně. - Nejsou tam přece nyní žádná zvířata?“

Zavrtění hlavou bylo odpovědí.

„Svažte je však pevně jednoho ke druhému, aby nám ani jediný neunikl, a postavte stráže. Zítra za jasného dne, až bude slunce stát nad námi, zmizí z této země!“

Zajatci byli jednotlivě odváděni kolem náčelníka a Ben-Dhu-ben si je opovržlivě měřil. Náhle zazněl jeho povel a průvod se zastavil:

„Kdo je tento zde, to přece není džin?“ tázal se, když se jeden ze zajatců, který se nápadně lišil od ostatních, octl v jeho blízkosti.

„Odveďte tohoto muže stranou, chci s ním mluvit!“

 

ao-institut

www.ao-institut.cz

Výňatky z histórie ľudstva

6/2009

vYVOLENÝ NÁROD

 

Květina

 

Průvod pokračoval dále. Byli tu mnozí zajatí, kteří s tupými a lhostejnými tvářemi šli dále vstříc svému osudu. Náhle zazněl opět povel a průvod se znovu zastavil.

Za jedním zajatcem se objevilo malé, asi čtyřleté děvčátko připoutané k zajatcově noze. Aby mohlo lépe jít, krok co krok povyskočilo, a to působilo tak neobyčejně komicky, že mužové neodolali a propukli v hlasitý smích.

Jednou rukou si přidržovalo své roztrhané šatečky na hrudi, druhou mělo nataženou, snad aby udržovalo rovnováhu, a pohybovalo s ní při poskakování jako do taktu. Smích mužů přehlušil výkřik:

„Moje Květino!“

To vykřikl zajatec, jehož před chvílí postavili stranou. Vztahoval k ní své spoutané ruce, jak jen mu to pouta dovolovala. Malé děvčátko zajásalo a chtělo se rozběhnout k němu, ale zapletlo se do lýkových provazů, jimiž bylo k zajatcům připoutáno, a upadlo na zem.

Tu sám Ben-Dhu-ben přiskočil, zvedl maličkou a jedinou ranou své kamenné zbraně pouto přesekl. Chtěl dovést dítě chvějícímu se muži, ale sotvaže Květina vycítila, že je volná, rozeběhla ke svému otci jako lehkonohá laň. Oba spolu začali hovořit cizí řečí, rychle a tiše.

Když byli všichni zajatci odvedeni do ohrady, obrátil se náčelník k muži, k němuž se tulila maličká dívenka se slzami ve svých velikých očích.

Okamžik si Ben-Dhu-ben oba prohlížel a pak se zeptal, pomalu vyslovuje:

„Rozumíš mé řeči?“

Muž přerývaně, ale přesto zřetelně odpověděl:

„Ano, rozumím jí a dovedu také trochu mluvit!“

„Kdo jste? Jak jste se dostali k těmto džinům?“

„Pane, byli jsme zajati, moje Květina a já. Pak nás vláčeli s sebou, snad proto, že očekávali, že po mně budou pátrat a že mne pak budou moci draze prodat.“

 

 

„Ty máš takovou cenu?“ chtěl se Ben-Dhu-ben zeptat, ale když zpozoroval, že se muž potácí, otázka mu odumřela na rtech.

Přiskočil k němu, aby ho zachytil do náruče a položil ho opatrně na zem. Zajatec však již své bolestí zavřené oči neotevřel a za několik minut ležel mrtev u nohou Ben-Dhu-bena.

S pláčem vrhla se Květina ke svému otci.

„Malá Květino, pojď se mnou, dovedu tě ke své ženě. Mi-Re je dobrá. A bude o tebe pečovat,“ pravil Ben-Dhu-ben něžně.

Ale maličká zavrtěla hlavou, neboť nerozuměla cizí řeči, a když ji vůdce zvedl ze země, aby ji odnesl, začala hořce plakat. Nebyl to pláč, jaký byl Ben-Dhu-ben zvyklý slýchat od dětí, nebyl to žádný křik nebo vřískot, ale tichý, hořký pláč bez hlesu.

To dojalo jeho srdce. Domlouval jí, jak nejvlídněji uměl. Konečně přišel na myšlenku vzít otce sebou. Nechal mrtvého opatrně odnést do svého obydlí. Potom jej Květina ochotně následovala. -

 

Mi-Re téměř netrpělivě očekávala svého manžela. Že přicházel vždy později než ostatní, tomu už byla uvyklá. Ale tak dlouho nemusela ještě nikdy čekat. Jak se podivila, když spatřila v jeho náručí děvčátko. Něco tak líbezného snad ještě neviděla. Mrtvého si vůbec nevšimla, neboť to byl všední zjev, ale to dítě, to maličké děvčátko! Takové si už dávno přála mít!

„Neseš mi tuto malou bohyni jako kořist?“ pozdravila manžela a již klečela u maličké, objímala ji a brala za ručky.

Zprvu Květina bezděčně ucouvla, potom se však zadívala klečící ženě do očí. Jejich pohledy se setkaly, tváře obou se rozjasnily úsměvem porozumění. Důvěřivě položila nyní Květina své malé ručky kolem krku vlídné ženy. Potom však propukla v pláč a ukazujíc na mrtvého otce, hovořila dlouho v jakési cizí řeči, které nikdo nerozuměl.

Ben-Dhu-ben dal přivést náčelníka džinů. Měl povědět, co ví o otci a dítěti. Jakmile se objevil, schovala maličká plačíc hlavičku do klína ženy. Očividně se obávala muže, který s tupým úšklebkem na ni pohlížel.

Byv tázán vůdcem po cizincích, odpíral nejprve každou odpověď. Vydatný výprask holí ho učinil hovornějším, ale ani nyní neřekl ničeho, co by mělo nějakou cenu.

Tvrdil, že oba byli připojeni ke skupině válečníků, kteří napadli jeho kmen. On válečníky přemohl, on sám s několika svými lidmi, ačkoliv nepřátelská tlupa byla dvakrát tak veliká, ne, ještě mnohokrát větší než ta jeho. Nepřátelský náčelník mu pak sdělil, že onen muž je velikým knížetem a kouzelníkem a že by za něho mohl dostat mnoho krásných věcí, budou-li ho jeho lidé chtít zpět.

Ben-Dhu-ben této povídačce nevěřil. Bylo více než pravděpodobné, že džin přepadl se svými lidmi družinu tohoto knížete a pak chtěl s ním a s jeho líbezným dítětem obchodovat. To se mu ovšem nepovede, neboť příštího dne bude učiněn konec jeho hanebnému životu.

Bylo těžké odtrhnout Květinu od mrtvého otce, zejména když se s ní nikdo nemohl dorozumět. Ale Mi-Re zahořela vřelou láskou k dítěti a tato láska našla prostředky, jak hovořit k duši dítěte.

Již jednou zpozorovala, že maličká umí číst v jejich očích. Nyní se pokoušela stejným způsobem získat její důvěru, aby bylo možné provést potřebné přípravy. Zavedla Květinu k otci, jemně pohladila bezduché tělo a nechala děvčátko, aby učinilo totéž. Pak přinesla krásnou tkaninu, umyla tělo a zahalila je do této látky.

Květina přihlížela nadšeně, téměř jásavě. Těšilo ji, že její otec je opět oděn jako kníže.

Potom Mi-Re zavolala svého muže, který právě přikázal snést dobytou kořist na hromadu, aby ji rozdělil. Co měl každý ve svém vaku, mohl si ponechat, co však bylo ukořistěno společně a přivezeno na nákladních koních, muselo být rozděleno.

Radost, již maličká dala před chvilkou najevo, přivedla Mi-Re na myšlenku, zda by nebylo možno pro ni zachránit majetek jejího otce. Jistě pozná předměty, které mu patřily. A bylo tomu tak. Široce otevřenýma očima pohlížela na potraviny, látky a ozdobné předměty a na nespočet nezasazených drahokamů, které před ní ležely.

Náhle zatleskala rukama a ukázala na čelenku, nádherně zpracovanou a vykládanou drahokamy. Ben-Dhu-ben, který předtím poučil své lidi, jí podal čelenku, kterou si s úsměvem vetkla do vlasů. V tomto okamžiku vyhlížela velmi půvabně a nikdo malé Květině nezáviděl tento šperk. Znovu a znovu ukazovalo dítě na věci vybraně drahocenné, které musely náležet jejímu otci a nebo jí. Ben-Dhu-ben dal tyto věci ihned uložit stranou. Nikdo proti tomu ničeho nenamítal.

Když bylo rozdílení ukončeno, provedla Mi-Re i to nejtěžší. Uložila mrtvého knížete do jeskyně a tuto prozatím dala uzavřít kameny. Co se má stát dále, přenechala svému muži. Chtěla prostě odstranit zemřelého otce dítěti z očí.

Květina byla unavena, k smrti unavena. Zdálo se, že se táže po otci, neboť žalostný tón stále opakovaných slov nepřipouštěl jiného výkladu.

Něžná péče byla odpovědí na její otázky a malé tělo žádalo své právo, takže dítě rychle usnulo.

Když Mi-Re maličkou uložila, sedla si pospolu s manželem.

„Tak vítanou kořist mi dosud můj muž nikdy nepřinesl,“ pravila lichotivě. „Smím si dítě nechat, jako by bylo mé vlastní?“

„Jistě, že smíš, Mi-Re,“ odpověděl Ben-Dhu-ben laskavě. „Myslím, že se nikdy nedozvíme, ze které země maličká pochází. Její jméno zní jako naše slovo Květina, možná to v její řeči znamená něco zcela jiného.“

„Ale Květina se k ní hodí. Říkejme jí tak!“ navrhovala Mi-Re. „Bude trvat dlouho, než se naučí naší řeči?

„Budeš-li jí i nadále tak dobře rozumět a získáš-li její důvěru, bude si brzy s námi povídat. Je to milý tvoreček a její tělo svědčí, že pochází z ušlechtilého kmene. Také její mravy jsou jemnější než naše. Pozorovala jsi, jak se dovede ovládat v pláči i v radosti? Budeme se muset od ní mnohému naučit, jestliže se u nás má cítit dobře.“

Příštího jitra se Květina tázala po otci. Tu jí Mi-Re ukázala koně a rukou pokynula do dáli. To dítě pochopilo. Otec často odjížděl, velmi často za jejího krátkého života. Květina pak nesměla plakat, nýbrž se těšit na jeho návrat. Spokojeně přijala potravu, kterou jí Mi-Re nabízela a vydala se na výzkumnou cestu mezi chatrčemi.

Na své cestě se dostala až do blízkosti ohrady, kde byli umístěni zajatci. Náhle radostně vykřikla a rozběhla se k ní.

Jako by zapomněla na strach před divokými postavami, hnala se k jednomu muži, který při jejím zvolání pozvedl hlavu. V témže okamžiku objevil se tu Ben-Dhu-ben, kterého sem přivedla starost o maličkou. Vzal děvčátko za ruku, aby mu zabránil běžet dál, a přikázal vyvést muže z ohrady.

Nebylo pochyb, že muž je také džin, ale byl na pohled příjemnější než druzí, a co víc, jeho oči dávaly tušit, že se za nimi skrývá duše. Dítě mu běželo vstříc a pohladilo jej. Ben-Dhu-ben dal ihned uvolnit jeho pouta a zajatec z vděčnosti padl k jeho nohám. Jeho svoboda přišla příliš neočekávaně a on potřeboval chvíli, než se vzpamatoval, aby mohl poděkovat slovy.

Zajíkavě vyjadřoval své díky řečí vítězů. To byla neočekávaná radost, která se ještě zvětšila, když Ben-Dhu-ben slyšel, jak živě hovoří s maličkou v její řeči. Tlumočník byl nalezen!

Vůdce dal znamení, aby ho následovali, a tak se všichni tři objevili před úzkostlivou Mi-Re.

Dříve, než se mohli zajatce zeptat, začal tento sám hovořit:

„Květina mne prosí, abych vám řekl, že vás má ráda a ráda u vás zůstane, než se její otec vrátí.“

Se zářícím zrakem pohlížela Květina z jednoho na druhého, a když viděla radostné pohledy svých pěstounů, zatleskala ručkama.

„Co všechno o Květině víš?“ tázal se vůdce.

„Velmi málo, pane,“ zněla odpověď. „Před několika měsíci jsme podnikli výpravu za kořistí a narazili jsme přitom na nádhernou karavanu velbloudů, která táhla nekonečnou písečnou pouští. My jsme byli svěží, jezdci na velbloudech vyčerpaní a polomrtví žízní. Podařilo se nám je snadno přemoci, zvláště když kníže, který karavaně velel, byl nemocen. Od jeho služebníků jsme se dozvěděli, že je to cizí kníže z daleké země, jejíž jméno jsem zapomněl. Také maličká je již nezná, ptal jsem se jí na to už několikráte.

V jakési bedně vyzdobené drahocennými látkami, přivázané na hřbetě velblouda, vezl kníže svou ženu a dítě. I ony nám padly do rukou.

Ženu, která byla ještě krásnější než tato maličká, chtěl si vzít náš šejk jako svou kořist. Chtěl se jí zmocnit před očima knížete, žena však prosila svého manžela tak srdceryvně, že tento jí podal zbraň, jakou jsme dosud neviděli. S dojemně vděčným úsměvem vnořila zahnutou zbraň do svého srdce.

Tu náš šejk přiskočil ke knížeti a ztloukl ho tak, že nemocný muž málem zemřel. Moje žena a já vzali jsme ho do našeho domu a snažili jsme se ho ošetřit. V těch dlouhých měsících jsem se naučil tolik z jeho řeči, že mohu s dítětem hovořit. Protože jsem byl k otci dobrý, má mne Květina ráda.“

„A proto také nyní zůstaneš na živu,“ pravil vůdce dojat. „Květina tě potřebuje a tvoje věrnost bude odměněna. Chceš u nás zůstat jako služebník Květiny?“

Muž, jehož jméno „Ju“ Květina stále opakovala, radostně přisvědčil. Ju pak dítěti oznámil, že se o ni bude i nadále starat. Maličká přiběhla k Ben-Dhu-benovi, objala ho tak dalece, jak jen dosáhla, a on cítil, že je bohatě odměněn.

 

ao-institut

www.ao-institut.cz

Výňatky z histórie ľudstva

7/2009

vYVOLENÝ NÁROD

 

Dětství Květiny

 

S příchodem Květiny jako by nastala v životě arabského kmene, jemuž vládl šejk Ben-Dhu-ben, nová doba. Nejen v osadě, kde bydlel kníže, nýbrž také ve všech ostatních, roztroušených v širokém okolí, se zvolna počaly projevovat převratné změny v životních zvyklostech.

Když Květina protáhla svou něžnou tvářičku k pláči a řekla: „To se nesmí dělat, Květina bude smutná!“ pak se opravdu nenašel nikdo, kdo by jí odporoval.

Všeobecně se pohlíželo na dítě jako na dar bohů, ba dokonce i jako na malou bohyni. Uctívali ji, ačkoliv to vůdce zakázal. Ale i pro něho nebylo nic posvátnějšího než líbezné dítě.

Čím více se naučila řeči svého okolí, za pomoci svého věrného Ju, tím živěji se zúčastňovala všeho, co se kolem ní dělo.

O svém životě až do příchodu k Arabům nedokázala nic říci. Vyprávěla o zajetí celé karavany, o matčině smrti, o odvedení velbloudů, k nimž zřejmě velmi lnula.

Požádali ji, aby popsala bednu, v níž cestovala. Učinila to tak názorně, že brzy bylo patrno, že nešlo o nějakou obyčejnou bednu, ale co to bylo, nikdo nevěděl. Nikdo z nich ještě podobnou věc nespatřil. Také o velbloudech měli někteří jen mlhavou představu.

 

 

Beni-Hus-dhuové, synové vítězného boha, pokud jejich paměť sahala, používali jen svých koní. Ben-Dhu-ben, syn vítězova syna, vysvětloval, že velbloudi se pro syny pouště nehodí. Jsou příliš pomalí. Na rychlých koních je možno vždy dosáhnout úrodné oázy, takže není nutno zahynout žízní.

Jednoho dne se kmen chystal na lov, neboť jim docházela potrava. „Kterým směrem pojedete?“ tázala se Mi-Re krátce před odjezdem.

„Nevím to ještě určitě, ale myslím, že pojedeme směrem zapadajícího slunce. Tak se nejrychleji dostaneme do krajiny plné zvěře.“

„Ne, na západ nesmíš jet,“ zvolala Květina rozrušeně. „Jeď na východ! Tam najdeš hojnou kořist. V jiném směru vám hrozí zkáza!“

S údivem všichni pohlíželi na dítě sotva šestileté, které svým výrazem a gesty vyhlíželo jako věštkyně.

„Odkud to ví moje malá Květina?“ tázal se vůdce něžně.

„Květina to ví,“ pravilo dítě vyhýbavě. „Květina tě velmi prosí, učiň, jak Květina řekla!“

Mi-Re, která nespustila maličkou ani okamžik z očí, přidala se nyní k prosbě dítěte, a šejk, který nebyl ještě rozhodnut, jim vyhověl.

Když se večer vrátil obtížen kořistí, oznamoval, že roztroušení příslušníci jiného kmene vyprávěli o strašlivém neštěstí, které se stalo na západě. Kdyby byli Beni-Hus-Dhuové jeli tímto směrem, byla by také je bouře a písečná smršť pohltila a zničila.

„Odkud to Květina věděla?“ tázal se šejk zamyšleně, když se večer uložil k zaslouženému odpočinku.

„Není to poprvé za těch šestnáct měsíců, kdy je Květina u nás, co se stalo něco takového,“ odvětila Mi-Re. „Nechtěla jsem však o tom hovořit. Je lépe, že jsi sám prožil tyto podivuhodné věci. Často varuje před blížícími se událostmi, často ví, jak pomoci v nemoci i v neštěstí. Když mluví, děje se to jako dnes. Člověk zapomene, že je to dítě. Její slova jsou jako řeč kouzelnice.“

„Řekni raději kněžky,“ opravil ji šejk. „Kouzelnice budí představu něčeho nepěkného a já neznám spanilejší bytost nad Květinu.“

„Ptala jsi se jí někdy, odkud to všechno ví?“ pokračoval Ben-Dhu-ben po krátké odmlce.

„Mnohokrát. Maličká si však dá vždy prstíček na ústa. Nanejvýš řekne s úsměvem: »Květina mlčí«.“

„Myslíš, že může hovořit s bohy?“ vyzvídal šejk.

„Věřím tomu,“ pravila Mi-Re vážně. „Slyšela jsem ji už hovořit její řečí, když byla zcela sama.“

„A nezeptala jsi se na to někdy Jua?“

„Ne, nerada bych se tázala služebníka po tajemství jeho paní,“ odpověděla Mi-Re tónem, který dosti zřetelně říkal: „Nečiň to ani ty!“

A vůdce se s tím spokojil. -

 

Přešla léta, šťastná léta, na která celý kmen vzpomínal s radostí. Často hovořívaly ženy mezi sebou:

„Byla to nejšťastnější výprava našeho vůdce, když přivezl Květinu!“

Všechno dobré, jehož se jim v minulých letech dostalo, považovali bezděčně za dílo Květiny, nebo se přinejmenším domnívali, že to vzniklo pod jejím vlivem.

Z líbezného dítěte rozvinula se krásná panna. Nejkrásnější byly její zářivé hluboké oči, jimiž se zdála vidět mnohem více než ostatní lidé. Byla veselá a ke každému přívětivá, ale nejraději měla samotu. Potom její oči nabývaly zvláštního výrazu, její pohled mající zvláštní lesk se díval do dáli a její ústa hovořila podivuhodné věci, o kterých ale později nic bližšího nevěděla. Kdo však o těchto podivuhodných věcech slyšel, přijímal je s otevřenou duší a řídil se podle nich.

Květina dosáhla toho, že její kmen, stejně již vynikající mezi divokými kmeny pouště, přijal mírnější mravy i zvyky a podřídil svůj život jistým zákonům. Nezabíjeli už jen proto, aby vraždili, neusmrcovali již nelítostně ženy a děti svých nepřátel.

Také ve způsobu, jakým mužové zacházeli se svými ženami, se mnohé změnilo, neboť Květina často poukazovala na to, že i ona je ženou. Chtějí-li ji muži ctít a vážit si jí, pak musí totéž činit i u svých žen. Obličeje mužů se při takové řeči sice protáhly rozpaky, ale nezapomněli na to a snažili se uposlechnout. -

 

ao-institut

www.ao-institut.cz

Výňatky z histórie ľudstva

7/2009

vYVOLENÝ NÁROD

 

Proroctví Květiny

 

Ben-Dhu-ben zestárl. Protože byl bezdětný, musel být jeho nástupce zvolen z nejlepších válečníků. Toto stařičkého vůdce neustále zaměstnávalo. Koho má navrhnout? Jeden je sice velký bojovník, ale je prchlivý a umíněný, druhý má mírnější povahu, chybí mu ale nutná odvaha, aby mohl správně vést tak veliký kmen.

Tu jednoho dne, když zamyšleně brousil svou kamennou sekeru, přišla k němu Květina.

„Otče,“ oslovila vůdce, jak byla již dávno zvyklá. „Otče, ráda bych ti něco řekla, ale musíš mi věřit.“

„Cožpak jsem někdy nevěřil mé Květině?“ zeptal se stařec a zanechal své práce.

„Otče,“ začala dívka znovu. Bylo jí očividně zatěžko hovořit o tom, co jí leželo na srdci. „Ty víš, že často vídám věci, které jiní nevidí. Často ke mně přicházejí zářící bytosti a vyprávějí mi o tom, co bylo, i o tom, co se stane. Proto vás mohu často varovat, mohu vás upozornit předem na něco, co pak skutečně nastane.“

Protože umlkla, odvážil se šejk otázat:

„Jaké to jsou bytosti, mé dítě? Odkud přicházejí?“

Květina ukázala prstem k nebi.

„Přicházejí shůry, jsou to poslové ze světlých výšin, vyslaní, aby pomáhali lidem. Říkají, že naši bohové jsou jenom poddanými nejvyššího Boha, kterého my ještě neznáme. Ráda bych Jej poznala a ptala jsem se na Něj, oni mi však řekli, že čas k tomu ještě nepřišel. Že později se naučím, co vědět musím a smím. Ukázali mi, jak nesprávné je mnohé, co náš lid dříve činil. Pomohli mi to změnit a jim děkuji za vše, čím jsem a co vím.“

Dlouze se odmlčela, tak dlouze, že se Ben-Dhu-ben začal obávat, že by mohla zapomenout, proč vlastně začala rozhovor. Opatrně se jí to odvážil připomenout.

Květina procitla z hlubokého zamyšlení.

„Ach ano, otče,“ pravila snivě. „Mám ti říci, aby ses netrápil tím, kdo bude po tobě šejkem Beni-Hus-dhuů. Bude pomoženo vždy tak, aby kmen již neupadl do staré divokosti, neboť bohové s ním zamýšlejí veliké věci. Přejdou celé řady měsíců, slunce bude zapadat a opět vycházet a lidé se budou rodit a opět ukládat k smrtelnému spánku. Dlouhá, předlouhá doba přejde nad zemí. Pak přijde den, kdy Beni-Hus-dhuové zůstanou bez vůdce. Jejich vůdce bude jim vzat tak nenadále, že nebude moci zvolit ani svého nástupce. Pak nastane doba, o níž bohové říkají:

„Od slunce východu přijede On, zářný rek, jemuž rovného není, Syn ze Světlých výšin tam nahoře. Světlý jest jeho obličej, zářící jeho oči, měkký je jeho hlas a přece mužný a zvučný. Planoucí je jeho hněv, veliká je jeho láska. Přichází, aby pomohl lidem, aby kmen Beni-Hus-dhuů učinil požehnaným. Požehnání bude s ním a jeho slovo bude pomáhat lidem.“

Čím déle Květina hovořila, tím zvučněji zněl její hlas. Hovořila se zavřenýma očima, jako by to, co její ústa pronášela, četla někde hluboko, hluboko ve svém nitru. Obdivuhodně krásná stála před vůdcem, vidoucí, omilostněná.

„Toto bude pro vás znamením: Přijede sem s nekonečným zástupem světlých průvodců na bílých koních, jakých jste dosud neviděli. Vzácní jsou koně, drahocenná jejich roucha, ale všechno předstihují lidé, kteří přicházejí s ním. Jsou dokonalí jako nikdo jiný na zemi. A On je jim vzorem, rádcem a vůdcem. Přichází, aby vládl Beni-Hus-dhuům. Šťastní lidé, kteří ho budou smět poslouchat.

Bude knížetem a králem povzneseným nade všechny. Přináší světlo, a radost a štěstí ho následují. Na krátký čas opustí svůj domov ve světlých výšinách, aby dokonal své dílo u lidí.

Až přijde tato doba, musí se nejušlechtilejší a nejlepší z Beni-Hus-dhuů vydat na cestu a jeti mu v ústrety. Ale jen ti nejušlechtilejší z nich jsou hodni předstoupit před jeho tvář.

Není chudým knížetem bez vlastní země. Je bohatší, než kdy který člověk byl. Opustí velikou, překrásnou říši, aby vám vládl! Vy blažení Beni-Hus-dhuové!“

Hlas Květiny umlkl a ona přemožena velikostí rozepjala ruce obrácené dlaněmi vzhůru k nebi. Stála tak dlouho a Ben-Dhu-ben se neodvažoval ji vyrušit z jejího pohroužení.

Pak se znovu ozval její zvonivý hlas, ale tentokráte zasněně a zvolna:

„Bílý pták bude se vznášet nad vaší zemí. Podivuhodný pták, jehož neznáte. Na svých bílých perutích přináší čistotu. Kdekoliv se objeví, všude se rozjasní. Pak nadejde onen zaslíbený čas, pak dávejte pozor na znamení. Duchové a bohyně, bydlící ve skalách, proudech a mořích, vznášející se v povětří a skotačící v ohni, budou ze všech stran pospíchat, aby pozdravili svého Pána. Někteří z vás je budou moci vidět.

Pak také nadejde čas, abyste se připravili k jeho přijetí. Odstraňte všechnu nečistotu ze svých obydlí, neboť se chystá vstoupit do vaší země!“

Nyní Květina zcela vyčerpána umlkla. Bez pozdravu odešla do své komůrky a ulehla.

Ben-Dhu-ben však odešel k Mi-Re, s níž ještě stále o všem hovořil, ačkoliv byla již také velmi stará a již málo slyšela. Oba se rozhodli, že jak přední kmene, tak i kněží musí toto proroctví slyšet; že je to proroctví, o tom nepochybovali.

„Příslib, který nám bohové darovali ústy Květiny, se nesmí ztratit,“ pravil Ben-Dhu-ben. „Snad bude moci děvče zítra opakovat svá slova přede všemi lidmi.“

„Nemyslím,“ mínila Mi-Re. „Květina obyčejně příští den neví, co její ústa pravila v okamžiku osvícení.“

„Pak nezbývá, než abych sám oznámil, co jsem slyšel,“ rozhodl vůdce. „Byla to podivuhodná slova, podivuhodným musí být ten, který jednou přijde. Chtěl bych ho vidět a smět mu sloužit.“ -

 

 

Příštího jitra přistoupila Mi-Re tiše k loži svého milovaného dítěte. Zde odpočívala Květina líbezná jako vždy, ale již to nebyl růžový mladý květ. Bělostná jako sníh, jako pták, jehož zvěstovala, spočívala na lůžku. V ruce držela nejmilejší klenot, podivuhodně zářící zelený kámen. V noci se Květina odebrala do Světlých výšin, o kterých vždy mluvívala.

Zdrcená Mi-Re klesla u lože na kolena. Náhlá ztráta milované dívky dolehla přemocnou silou na její srdce. Ale neplakala, ani nenaříkala. Květina ležela zde tak míruplně – jistě ráda odešla.

Nelze vylíčit, jak přijal Ben-Dhu-ben zprávu o této ztrátě, jaký nářek zachvátil celý kmen Beni-Hus-dhuů a jaké zoufalství se všech zmocnilo. Každý se domníval, že ztratil to nejdrahocennější, co měl, a každý měl nějaký důvod, který ho opravňoval truchlit pro Květinu ještě více než druzí.

Nyní se teprve opravdu ukázalo, kolik lásky si dívka získala.

Šejk dal bezduché tělo vystavit, a všechna její líbeznost působila tak dojímavě, že nikdo nemohl od ní oči odtrhnout.

U posledního lože věštkyně opakoval vůdce, jak nejlépe dovedl, slova své Květiny. Mužové i ženy naslouchali hluboce rozechvěni. Cítili, že to byla moudrost pocházející shůry, ze Světlých výšin, jak to Květina vždy říkávala.

Když dozněla slova proroctví, ujal se slova stařičký kněz:

„Požehnaní mají být Beni-Hus-dhuové v daleké budoucnosti, tak zvěstovala nám ústa naší bohyně, dříve než provždy umlkla. Avšak požehnaní jsou Beni-Hus-dhuové již dnes, neboť bohové je uznali za hodny a poslali jim jednu ze svého středu, aby je učila a připravovala pro onen vzdálený čas. Což nevidíte, vy požehnaní válečníci, že Květina přišla k nám, jen aby nám pomohla stát se lepšími a čistšími, aby se jednou na nás mohlo splnit zaslíbené proroctví?

Když jsme již byli připraveni, směla nám toto proroctví zjevit. Pak od nás opět odešla. Vznesla se do Světlých výšin, z nichž přišla. - Celý její život byl jenom přípravou pro toho, který jednou přijde, aby nám požehnal!“

„I já v to věřím,“ pravil šejk se zářícím zrakem, „i já věřím, že Květina přišla jenom proto, aby zvěstovala toho, který přijde po ní. Byla však člověkem jako my, i když úplně čistým, dokonalým. Nebyla bohyní. Nesnižujte ji tím, že byste jí upírali její lidství!“

Ale ani tato, ani pozdější řeči nemohly odvrátit lid od jejich víry v božské vlastnosti Květiny.

S veškerou nádherou, jaká příslušela kněžně, byla panna pohřbena v téže jeskyni, ve které kdysi její otec nalezl místo posledního odpočinku.

Nedlouho na to usnula také Mi-Re, aby se na této Zemi nikdy více neprobudila. Ben-Dhu-ben prožil ještě několik osamělých let, dříve než je směl obě následovat.

Na smrtelném loži zvedl prosebně své ruce a zvolal:

„Králi a Pane, který jednou přijdeš, abys přinesl Beni-Hus-dhuům požehnání, vyslyš mou vroucí prosbu. Mám rád svůj lid. Dovol mi, abych ti směl pomáhat na tvém díle!“

Bezvládně klesly prosící ruce, oči vyhasly a tahy ve tváři se uvolnily. Ale vroucí prosba směla před ním stoupat vzhůru do Světlých výšin, které jeho duše hledala. A byla vyslyšena, i když jinak, než sám snil.

Neměl mu pomáhat tehdy, když jako vládce přijel k Beni-Hus-dhuům, nýbrž teprve za mnoho set let poslala jej moudrost Světla znovu do jeho země. Tam směl vyrůst s páskou před duchovním zrakem, ale připraven přijmout toho, který k požehnání lidstva a také k požehnání Beni-Hus-dhuů byl Otcem vyslán na Zem.

ao-institut

www.ao-institut.cz

Výňatky z histórie ľudstva

9/2009

vYVOLENÝ NÁROD

 

Proroctví se naplňuje...

 

Mnohokrát dokončilo slunce a všechny hvězdy svůj běh kolem země. Lidská pokolení rozkvétala a opět zanikala, jak to předpověděla Květina.

Nad kmenem Beni-Hus-dhuů převalily se nejrůznější události. Války a mor, umírání a zkáza, ale také dobro a štěstí. Tři sta let, podle lidského počítání, uběhlo nad zemí, ve které žila Květina jako věštkyně svůj krátký, radostný život. Její proroctví šířilo se od úst k ústům, předávalo se z otce na syna a stále dál. Udrželo se podivuhodně čisté. Každý je považoval za cosi posvátného a neodvažoval se k němu cokoliv přidat.

A pokolení za pokolením očekávalo zaslíbeného vůdce.

Tu se přihodilo jednoho dne, že děti, hrající si na okraji pouště, vyprávěly o podivných malých postavičkách, které prošly kolem nich. Byli to maličcí mužíčci oblečení od hlavy až k patě, dokonce i na hlavičkách měli pokrývky z téže látky, jako byly šaty. Měli velmi naspěch, jak bylo zřejmé z jejich počínání. S dětmi nehovořili.

Nikdo si nedovedl vysvětlit, jaký to národ mohl zde procházet. Zvířata u sebe neměli, jak děti ujišťovaly.

Krátce na to vyprávěl pastýř, který vedl koně k napajedlu, že se z vody vynořovaly překrásné bytosti, rozhlížely se pátravě kolem a pak odplavaly dolů po proudu.

A zprávy podobného druhu se stále množily. Nejprve vzbudily smích a pochybnosti, ale nakonec se o nich přesto všude hovořilo.

Náhle si lidé vzpomněli na proroctví. Cožpak se v něm nepravilo, že ze skal, vody a vzduchu přijdou bytosti, aby spěchaly vstříc zaslíbenému vládci? Nastal snad nyní ten čas, o kterém věštkyně hovořila?

Pak musel by se jednoho dne také objevit na nebi bílý zázračný pták! Pohledy mnohých prohledávaly oblohu dnem i nocí, ale stále marně. Nakonec byli již ochotni považovat zprávy za falešné a množící se vyprávění o podivuhodných bytostech, které se tu a tam ukazovaly, označovali za výtvory fantazie. Nikdo nechtěl dát podnět k nějakému nesprávnému kroku.

Vždyť kmen má přece dosud vládce, mladého a zdravého šejka. Dokud tento žije, nemůže být řeči o přicházejícím.

A tu jednoho dne byl šejk přivezen z lovu mrtev. Napadl ho lev, aniž kdo tušil, že tento dravec se potuluje nablízku. Všichni v tom viděli nepochopitelnou shodu událostí.

 

 

Nečekaně rozloučil se vůdce se životem, neměl ani času zvolit svého nástupce. Po jeho pohřbu sešli se přední mužové celého kmene a kněží, aby se poradili, co se má nyní stát. Bylo nutné zvolit z jejich středu nového šejka.

Mužové hovořili to i ono, aniž by došli k nějakému závěru. Nikdo nechtěl přijmout odpovědný úřad. Každý se jej snažil přesunout na druhého. A přece se vědělo, že tu není nikdo, kdo by byl k tomu uschopněn.

Uprostřed těchto úvah a řečí povstal nejstarší kněz. Poukázal na staré proroctví, na slova, která kdysi byla zvěstována ústy Květiny. Jestliže šejk musel nenadále zemřít, pak mají naději na zaslíbeného vůdce.

Většina mužů si na zaslíbené proroctví vzpomněla a byla ochotna nějaký čas žít bez šejka, čekajíce na zaslíbeného. Někteří však reptali a prohlašovali, že kmen tím utrpí, že vzroste nebezpečí, že je sousedé přepadnou.

Tu jim kněz připomněl vidění dětí, pastýřů, četných žen a mužů, kteří všichni, jak vyprávěli, viděli bytosti z jiného světa. To zapůsobilo!

„Přece jen se zdá, jako by pro nás nastávala nová doba,“ pravili někteří muži.

Pojednou bylo slyšet výkřiky dětských hlasů. Vzrušeně přibíhal houf chlapců, kteří ukazovali k nebi:

„Podívejte se, mužové, podívejte se!“ volali. „Bílý pták! Takového jsme ještě nikdy neviděli!“

Mužové vzhlédli k nebi. Blížil se - zaslíbený pták, jehož bělostné perutě přinášely čistotu, jehož vyzařování bylo jako oslepující světlo!

Všichni se zachvěli: „Znamení jsou všechna, znamení souhlasí! Zaslíbený pomocník a vládce nemůže být daleko! Blažení Beni-Hus-dhuové.“

Objevení se zázračného ptáka bylo přijímáno různě podle povahy jednotlivců. Zatímco někteří dávali průchod svým citům hlasitým voláním, odcházeli jiní do ústraní a mlčky pozvedali své ruce k nebi nebo je sepjali ve vroucím díku.

Malá skupina se začala přít o to, jaký to asi může být pták. Předstihovali se v dohadech, ke kterým známým jim ptákům se přidruží a zda-li bude hnízdit. Chápali všechno jen pozemsky.

Však právě tito lidé se ulekli, když se pták úplně nadpozemsky vznášel na nebi, aniž změnil své místo. Stál úplně nehybně ve vzduchu a jen vlny světla, vycházející z jeho perutí, svědčily o tom, že je v něm pohyb.

Rozvážní lidé připomínali, že je čas připravit se na příchod toho, jenž byl zaslíben. Posel bohů, nádherný pták, nebude se dlouho vznášeti tam nahoře. Staré proroctví znovu ožilo a neslo se od úst k ústům:

„Odstraňte všechnu nečistotu ze svých příbytků, neboť jeho noha chystá se vstoupit do vaší země!“

A nyní nastalo uklízení a čištění, zdobení a krášlení, o jakém nebylo mezi Beni-Hus-dhui nikdy slýcháno. Jeden předstihoval v horlivosti druhého, každý se snažil co nejkrásněji všechno připravit na uvítanou přicházejícímu vládci. A přitom jejich jazyky ani na chvíli neumlkly, alespoň u velké většiny!

Jak asi vypadá? Je veliký? Malý? Starý? Mladý? Přísný? Opravdu sebou vede tak veliký průvod, jak je to zaslíbené starým proroctvím?

Během dlouhé doby, která mezitím uplynula, mohli lidé k němu mnohé přidat. Již hrozilo, že všechno nadšení vyprchá a bude odvanuto v proudu planých a bezobsažných řečí.

Tu se sešli tři kněží, poradili se a začali tu a tam shromažďovat lid. Hovořili k němu a napomínali jej, aby se na příchod vládce ze světlých výšin nehledělo jen pozemsky. Není přece důležité, jak vypadá; může být třeba ošklivý jako málokdo, a přece to ničeho nezmění na požehnání, které sebou přináší.

Tlachání na několik hodin umlklo, neboť lidé se trochu zastyděli. Ale tato troška nebyla dosti silnou a tlachání se začalo znovu ozývat. Ošklivý?

Ano, i na to musí být připraveni. Vždyť i řezby, které představují jejich bohy, vlastně také nejsou všechny krásné. Bohové jsou tedy krásní asi jen tehdy, prodlévají-li nahoře ve světlých výšinách. Když se ukazují lidem, zahalují svoji krásu, aby ji smrtelníci mohli snést. Ano, tak to jistě bude!

Kněží se dívali kolem a vzdychali. Takoví jsou lidé: na všechno vychrlí proud svých nejasných myšlenek, o všem musí hovořit, i když o tom vůbec nic nevědí. Vezme-li se jim jedno, nu dobře, najdou si ihned jiné, jen když mohou mluvit! Zdalipak se to jednou změní?

Ještě štěstí, že pro mluvení nezapomněli alespoň na práci. Hlavní sídlo kmene bylo za dva dny skutečně čisté a bylo zalito světlem jako nikdy před tím. Alespoň tuto část proroctví ženy horlivě vyplnily. Mužové se postarali o potravu a nyní se radili, kdo z nich smí jet přicházejícímu naproti.

„Jen ti nejušlechtilejší,“ pravilo proroctví. Kdo to však byl? O tom se nemohli shodnout. Hrozilo, že celý den bude ztracen jen kvůli těmto sporům. Tu se stalo něco neočekávaného: záře pohasla, zázračný pták zmizel! Byl pryč, nechť pátrali po nebi sebevíc, nebyl k nalezení. V noci hvězdy zářily jako jindy, ale světlo shůry pohaslo.

Veliká úzkost zachvátila muže. Zavinily to jejich spory? Ztratili tím příliš mnoho času?

„Ano,“ pravil jeden z kněží. „Promarnili jste drahocenný čas, považujíce se za lepší, nežli opravdu jste. Každý z vás se domnívá, že je on je ušlechtilejším a nechce dát jinému přednost. Jděte do sebe, kajte se z upřímného srdce a volte, neohlížeje se na sebe, pak budeme společně vzývat bohy, aby se nám zázračný pták znovu ukázal!“

A hle! Úzkost hnala muže, vypálila z jejich srdcí všechno sebepřeceňování a dala jim jednat svorně. V krátké chvíli byla zvolena skupina mužů, kteří se měli připravit k odjezdu. Volba byla dobrá, neboť ještě dříve, než prosba k bohům dozněla, stál pták opět na nebi, sice bledší než prve, také jas, který dříve vydával, nyní chyběl, ale bylo jej přece vidět jako ukazovatele cesty pro odjíždějící. Byl uvítán bouřlivým jásotem, z mužů staly se děti, šťastné, jásající děti. Zapomněli na všechno, co je dělilo, zapomněli na všechny bláhové řeči!

Spěšně vykonali poslední přípravy a četa jezdců připravená k odjezdu pohlížela k nebi.

„Hle, nyní, nyní se pohnul!“

Bylo zřetelně vidět, jak pták rozepjal více perutě a pak vznášel se volným letem ke slunce východu. Stejným směrem vydali se i mužové, provázeni jásotem a požehnáním těch, kteří zůstali.

Téměř tři dny jeli stále stejným směrem. Zdálo-li se, že pták na nebi zůstal stát, odpočívali. Jakmile letěl dále, nasedli na své koně a jeli.

Zavládla mezi nimi nepopsatelná nálada. Téměř nemluvili. Bylo to tak slavnostní, ujíždět pod bělostnými perutěmi vstříc požehnání, jež mělo přijít. A duše lidí, kteří tu jeli, se široce rozevíraly a přijímaly to, co se snášelo shůry ze záchvěvů ptáka a nevědomky se připravovaly stát se nástroji Božího vyslance.

 

ao-institut

www.ao-institut.cz

Výňatky z histórie ľudstva

9/2009

vYVOLENÝ NÁROD

 

Cizí průvod

 

Za jitra čtvrtého dne se náhle kolem ptáka rozjasnilo. Jezdci zastavili a pohlíželi k nebi, vyčkávajíce znamení k odjezdu.

Tu snesl se tento veliký jas dolů a dopadl na ně, takže nevěděli, co se s nimi děje. Současně se však pták začal vznášet. Stoupal kolmo vzhůru stále výš a výše, až zmizel jejich užaslým zrakům.

Ohromeni dívali se jezdci jeden na druhého, když všechen jas zmizel. Čeho opomněli? Proč je pták opustil? Kam nyní mají jet?

Pátravě se rozhlíželi kolem. Tam, ve veliké dálce směrem k východu zvedl se oblak prachu, jakoby zvířený množstvím jezdců.

Bdělá opatrnost synů pouště okamžitě nabyla vrcholu. Připravili se k boji.

„Jakmile by nám někdo chtěl bránit, abychom pokračovali ve své cestě, napadneme je!“

Bez rozmýšlení, bez vyptávání nebo uvažování pobídli své koně tímto směrem. Jejich vnitřní rozrušení přeneslo se také na zvířata, která dlouhými skoky letěla vpřed šílenou rychlostí.

Obě skupiny se k sobě přibližovaly víc a více. Vyslanci kmene Beni-Hus-dhuů již rozeznávali přední řady jezdců. „Nádherní koně,“ bylo první myšlenkou všech. „Kdo vlastní taková zvířata, musí být mocný a bohatý.“

„Nádherné postavy, a jak sedí na koních!“ byla další myšlenka, která probleskla jejich hlavami.

Vzdálenost se zmenšovala. Již mohli Arabové rozeznávat nádherná roucha těch, kteří se tu blížili. Jim samým připadalo to podivné a přece to bylo velikým ulehčením pro jejich bojovné duše, když je najednou napadla myšlenka:

„To musí být ten, jehož očekávají!“

Který, který z nich to však je?

Cizí průvod byl již docela blízko, když to náhle strhlo muže z koní. Bez předcházející úvahy nebo dorozumění seskočili všichni současně.

Koně zůstali stát bez pohnutí a jen jejich chřípí se chvěla. Jejich ušlechtilé hlavy byly vztyčeny vzhůru, jako by tušily, kdo to přichází.

Mužové vrhli se k zemi, jejich čela dotkla se půdy. Toho dosud nikdy neučinili, neboť takový pozdrav byl jim cizí. Vzešel z nejvnitřnějšího cítění, ze síly světla, která je cestou prozářila!

V té chvíli zastavil se i průvod přijíždějících. Seřadili se v půlkruhu kolem mužů, ležících na zemi a jejich koní.

A hlas, vznosný a zvučný, prozářený světlem, promluvil:

„Mužové pouště, co ode mne žádáte?“

Vzhlédli uchváceni zvukem těchto slov. Ten, který tu před nimi seděl na bílém oři, to byl jejich kníže a vládce, přicházející, zaslíbený! Věděli to s neochvějnou jistotou. Když pozvedli svůj pohled ještě výše, tu uviděli ve světlém oblaku bílého zázračného ptáka vznášet se právě nad hlavou mluvícího. Ale tohoto potvrzení nebylo více třeba, neboť i bez tohoto znamení si byli jisti, že prastaré proroctví se naplnilo.

Okamžik všichni mlčeli, pak vyskočil jejich vůdce, postavil se před příchozího a chvěje se vnitřním pohnutím, hovořil:

„My jsme tvůj lid, ó Pane, jemuž jsi zaslíben od nejdávnějších časů! Jsme tvoji. Jeli jsme ti vstříc, abychom tě doprovodili do naší země, chceš-li zavítat mezi nás.“

S dobrotivým úsměvem pohlížel kníže na rozechvělé muže:

„Jste bez vládce?“

„Ano, Pane. Čekáme na vůdce a vládce. Všechno je připraveno k tvému přijetí, co máme, je tvoje, učiň s námi podle své libosti.“

„Kdo vás ke mně přivedl?“

„Zázračný pták, který se i teď vznáší nad tebou. Byl nám zaslíben, že nás povede, a přivedl nás až sem.“

„Nuže, jeďte tedy napřed, abychom jeli správnou cestou,“ zvolal kníže a radost zněla v jeho hlase.

Synové pouště ujížděli nyní zpět touže cestou, po které přijeli, ale jásot, jímž jejich duše překypovaly, byl pro ně natolik veliký, že nenalézali slov pro své hluboké, blažené cítění.

Mlčky, zabráni do oblažujících myšlenek, ujížděli napřed, jen občas se ohlížejíce, zda-li je kníže následuje. Ač všichni věděli, že pro mračno prachu zvedající se za nimi musí druhý průvod udržovat určitý odstup, přesto však brzy ten, brzy onen se úzkostlivě tázal:

„Zda-li pak kníže opravdu přijede? Teď viděl, jak málo je nás, jak jsme nepatrní a nevědomí. Bude se chtít i nyní stát naším pánem?“

Při první zastávce, kterou bylo nutno kvůli odpočinku udělat, zařídili mužové všechno co nejlépe, aby kníže a jeho průvodci neměli žádné práce s přípravou ležení. Zažehli oheň, k němu položili potravu a měchy s vodou, a prohlédli celé okolí, jestli se v něm nenacházejí hadi a jiní škůdci. Teprve potom si jezdci upravili vlastní ležení.

Plni napětí pozorovali zpovzdálí příjezd druhého průvodu. Jaká nádherná zvířata! Jací nádherní lidé! Nyní seskočil kníže z koně. Nebyl příliš veliký, ačkoliv na hřbetě svého koně jim připadal nesmírně velkým. Jeho postava byla souměrná a velmi pružná, tolik mohli vidět i z dálky.

A ještě něco viděli: jeho postavu obklopovalo zářivé světlo, které zdálo se být živé. Paprsky, vyšlehávající z těla knížete, měnily neustále svůj tvar. Teď tvořily pravidelnou hvězdu, pak se náhle shlukly ve svazky a vytvořily obrazec, podobající se člověku s rozpřaženýma rukama. Byla to úchvatná podívaná.

Přijme kníže a jeho průvod nesměle nabídnutou potravu? Položili tam pro něj to nejlepší ovoce, které přivezli s sebou z domova. Zdali pak je bude jíst?

Ačkoliv měli bystrý zrak, nespatřili to. Jakmile kníže usedl, jeho lidé kolem něj utvořili kruh, stojíce i sedíce kolem něho, takže pozorující muži nic neviděli.

Tu se z kruhu oddělily tři postavy a kráčely k ležení Beni-Hus-dhuů. Přinášely ovoce a jiné potraviny. Když se k Arabům přiblížily, tito ihned vyskočili, jako by museli také jim projevit svou úctu. Zatímco muži pokládali na zem všechno, co přinášeli, jeden z nich pravil přátelsky:

„Náš kníže vám děkuje za vaše dary. Ovoce vaší země mu nesmírně chutná. Prosí, abyste také vy ochutnali z jeho zásob. Je-li vám to vhod, bude již po celou dobu jízdy požívat vaši potravu, a za to vám poskytne svoji, abyste neměli nedostatku!“

Jezdci nenacházeli slov a jen s námahou ze sebe přerývaně vypravili slova díků. Ale zřejmě to postačilo, neboť mluvčí na ně přátelsky pohlédl a zeptal se, zda by mohl se svými průvodci přisednout k jejich ohni.

Tato otázka naplnila srdce synů pouště hrdostí. Takový vznešený muž se chce k nim posadit! Neobratně, ale právě proto vskutku dojemně projevovali svou radost. U ohně jim nabídli nejlepší místa a snažili se své hosty co nejlépe obsloužit a pohostit.

Vlídná dobrota cizince, který se jmenoval Ima, znenáhla rozvázala jejich jazyky. Odpovídali na jeho přečetné otázky, jak nejlépe to dovedli. Vyprávěli mu o proroctví i o svém životě. Odvážili se dokonce sami mu položit otázku:

„Pane, ty jsi také kníže? Vy jste všichni knížata, kdo smíte doprovázet Zaslíbeného?“

Ima se usmál:

„Ne, nejsme knížata, jsme služebníky knížete, který opustil svou nádhernou zemi, aby se stal nyní i vaším knížetem, aby vám přinesl požehnání, kterému se my těšíme.“

„Bude se mu u nás líbit? Je zvyklý na všechno mnohem lepší. Teprve na vás vidíme, že my nejsme ničím.“

„Kdybyste toho nepotřebovali, nemusel by náš pán chodit k vám. Zůstaňte v nitru tak otevření, jako jste nyní, a on vás učiní takovými, jakými máte být.“

 

ao-institut

www.ao-institut.cz

Výňatky z histórie ľudstva

9/2009

vYVOLENÝ NÁROD

 

Abd-ru-shinův příjezd

 

Následující dny uběhly podobně: ostrá jízda v blaženém mlčení, obšťastňující zastávky, kdy vládce pojídal jejich ovoce a Ima vždy s jinými Ismány z jeho družiny sedával u jejich ohně, tázal se a vyprávěl.

Aniž by si byli toho vědomi, postavil most mezi oběma skupinami, takže mezi nimi nepozorovaně vzniklo spojení ještě dříve, než dojeli k cíli. Kvůli tomuto mostu nyní častěji odpočívali. Cesta, kterou při své jízdě na východ urazili za tři dny, se nyní prodloužila na šest. V poledne sedmého dne konečně spatřili v dáli první osady Beni-Hus-dhuů.

Vtom vyjel z druhého průvodu jezdec k Arabům, jedoucím vpředu. Ještě dříve, než k nim dorazil, aniž by ho předtím zpozorovali, zastavili se a se svými koňmi postavili se po pravé i levé straně cesty, tvoříce tak široký průjezd.

Jezdec jim vyřídil vzkaz:

„Mužové, kníže Abd-ru-shin vás prosí, abyste teď jeli společně s námi, aby tak vjel do své říše ve vašem doprovodu!“

To byla věc, kterou si tak toužebně přáli! Jak kníže dovedl číst v jejich srdcích! Abd-ru-shin se jmenuje? Dosud jeho jméno neslyšeli a plachost je zdržovala, aby se na to zeptali.

Tu již také přijížděl, jejich kníže, jejich vládce! Jsa následován dvěma svými lidmi, projížděl s laskavým pozdravem živoucím špalírem. Koně Arabů skláněli hlavy a tiše ržáli, zatímco jejich jezdci, zcela naplněni velikým štěstím, nevěděli, jak by měli pozdravit!

Abd-ru-shin pokynul vůdci jezdecké skupiny:

„Pojeď vedle mne, abych se tě mohl ptát!“

„Pane, mohu poslat napřed zprávu, že přijíždíš?“

„Ovšem,“ přikývl kníže a pak začal hovořit lahodným hlasem, který již jen slyšet bylo radostí.

Hovořil o tom, jak se těší, že pozná tento arabský kmen, který na něj čeká, že se u něho usídlí a bude žít s ním.

Jusu nemohl odpovědět ani slovo. Všechno, co by byl mohl říci, připadalo mu nicotné. Nechtěl také přerušovat znějící hlas, který se mu zdál přinášet světlo každým slovem. Jusuovi alespoň připadalo, jako by se v jeho duši začínalo rozjasňovat.

Co to jen bylo, co v něm tak žhnulo a planulo? Něco podobného ještě nikdy nepocítil!

Již projížděli první osadou. Kolem cesty stáli muži, ženy a děti. V rukou drželi palmové ratolesti a mávali jimi na pozdrav přijíždějícímu knížeti. A když jeden z mužů vyskočil, aby prostřel svou bederní zástěru pod nohy ušlechtilého bělouše, na němž jel kníže, všichni ostatní učinili totéž. Méně chytré zvíře bylo by to poplašilo.

Kníže se dobrotivě usmíval, kynul na pozdrav a skláněl hlavu.

Tak to šlo od osady k osadě, až konečně ještě před západem slunce dorazili do hlavního města. Daleko před ním tísnily se davy lidí u cesty, mávaly ratolestmi a jásaly. Jásot se šířil, až se s ním v Jusuově domovské obci spojilo bubnování a chřestot kostěných holí. Vyděšený Jusu poslouchal halas, který mu náhle připadal tak nesnesitelný.

„Pane,“ zajíkal se zaražen a zahanben.

Abd-ru-shin se k němu vlídně obrátil:

„Jen je nech v klidu činit, k čemu je nabádá jejich srdce. Neznají nic lepšího. Pozvolna je budeme ty a já učit, jak je možno vyjádřit svou radost lépe.“

„Ty a já,“ řekl kníže! Jusu myslel, že mu snad pukne srdce. „Ty a já,“ jako by bylo něco společného mezi Zaslíbeným a jím, nevědomým synem pouště!

„Pane,“ zajíkl se opět přemírou citu. A pán přikývl.

Nyní byli u cíle. Ženy poklekly před Abd-ru-shinovým koněm a v natažených rukou nabízely knížeti ošatky s ovocem. Mužové se vrhli k zemi dotýkajíce se jí svými čely v novém pozdravu. Nikdo je tomu neučil, a přece i oni museli tak učinit.

Abd-ru-shin seskočil s koně a s ním i celý průvod obou jezdeckých skupin. Při spatření knížete, který se pružným krokem ubíral ke vchodu domu, který byl pro něho připraven, propukl nový jásot. Jejich úcta však byla tak veliká, že se nikdo neodvážil k němu přiblížit. Přes všechno to horoucí nadšení mohl klidně pokračovat v cestě a vejít do domu.

Ovšem, nebyl to palác, na jaký byl zvyklý! Ale kníže vycítil lásku, která připravila a dala to málo, co mohla nabídnout, a radostně vše přijal.

A zatímco se oddával zaslouženému odpočinku, přemýšlel o zážitcích z dnů cesty a radil se se svými lidmi, čím by měli nejdříve začít, v zástupu Arabů se to vzdouvalo a hučelo jako v roji včel. Jakoby se to rozumělo samo sebou, vyklidili pro velmi četnou knížecí družinu všechny své domy.

Abd-ru-shin nechtěl dát zprvu svolení a nařídil, aby jeho Ismáné, jak se jmenoval lid jej doprovázející, rozbili tábor mimo osadu. Těm by to také bylo milejší. Kníže však brzy poznal, že by se tím Beni-Hus-dhuové cítili dotčeni, kdyby on nebo jeho lidé pohrdli jejich obydlím. Především však viděl, že neklidní Arabové potřebují být nějakou dobu úplně sami, aby mohli zpracovat své dojmy a ovládnout převelikou radost. To mohou nejlépe učinit venku, mimo svá obydlí.

Tak Beni-Hus-Dhuové rozbili veliké ležení dosti daleko od osady, takže jejich jásot sem zazníval už jen tlumeně.

Ztlumit tento jásavý pokřik bylo Jusuovou první starostí. „Ty a já,“ pravil Abd-ru-shin. To zavazovalo. Musí se pokusit učinit vše, co je v jeho silách, aby své lidi naučil ovládat se.

Náhle mu připadali jako volně puštěná zvířata. Ale je on sám lepší? Donedávna si počínal právě tak. Křičel zrovna tak jako ostatní. Ale teď v jeho duši žilo něco, co horečně pracovalo a tvořilo a nutilo ho jednat bez dlouhého rozmýšlení.

„Pane, pane!“ volával často a potom vztáhl své ruce k nebi, jako by odtud mělo přijít vědění, které tolik potřeboval, aby nezklamal Abd-ru-shinovu důvěru.

 

ao-institut

 

www.ao-institut.cz

Výňatky z histórie ľudstva

10/2009

vYVOLENÝ NÁROD

 

Počátky nové doby

 

Téměř měsíc minul od příjezdu knížete Abd-ru-shina. Den co den procházel s několika svými průvodci kolem a pozoroval vše, co zde vytvořila příroda a lidská píle. Podnikal také vyjížďky do okolí, přičemž Jusu a někteří Beni-Hus-dhuové ho doprovázeli a vše mu vysvětlovali.

Dnešní den měl přinést něco velikého: kníže dal svolat všechny dospělé muže hlavní osady na shromáždiště, na němž se odedávna konaly všechny porady. Všichni ho měli slyšet mluvit a vnímat jeho hlas, o kterém Jusu stále vyprávěl.

Dlouho před stanovenou dobou byli všichni na místě. Na Jusuův příkaz ponechali uprostřed volné místo pro knížete a jeho Ismány. Mezi sebou mluvili jen potichu, vzájemně se napomínajíce, aby až spatří knížete, nepropukli opět v divoký křik. Jusu říkal, že to zní jako řvaní zvěře.

Co jsou však platna všechna lidská předsevzetí? Sotva že se kníže objevil, projelo jako by trhnutí všemi postavami. Tu a tam ozval se přidušený výkřik, ne nepodobný kvikotu. Mužně potlačovali mužové křik - dokud Abd-ru-shin nestanul v jejich středu.

Tu si nadšení prorazilo cestu po starém způsobu a - patrně předchozím násilným potlačováním - trojnásobně to řvalo a bouřilo, křičelo a jásalo kolem knížete.

Kníže stál, ani sval se nepohnul v jeho tváři, a čekal, až se hluk utiší. Také Ismáné stáli bez pohnutí. Zato Jusu zakrýval si uši, pak opět odtrhl ruce od hlavy a gestikuluje prudce jimi mával ve vzduchu. Přitom řval i on z plných plic, aniž si toho byl vědom.

Konečně, konečně se rámus utišil, řvoucí hrdla vyčerpáním oněměla.

Abd-ru-shin chtěl promluvit. Jusu toho nepozoroval. Jeho rozčilení, jeho rozhořčení bylo příliš veliké.

„Vy divá zvěři!“ zvolal na své druhy. Na takovou řeč nebyli od něho zvyklí, o to rychleji však pochopili nesprávnost svého počínání a zahanbeně sklonili své hlavy. „Vy zvířata, což nevíte, že máme mezi sebou Požehnaného, který je zvyklý jen na jemnou řeč světlých výšin? Co si asi o nás pomyslí? Odejde a nechá nás opět samotné!“

„To on neučiní, Jusu,“ ujal se slova Abd-ru-shin. „Děkuji vám, Beni-Hus-dhuové, za vaše přijetí. Nemohu popřít, že bylo trochu hlučné, ale to jen proto, že jsem mezi vás přišel poprvé. Příště to půjde už bez rámusu.“

On je nekáral! Ulehčeně volali:

„Ano, ano!“ A to tak bouřlivě, že vzniklý hlahol nebyl o nic menší než prve. Ale hned na to všichni umlkli, sami polekáni.

V nastalém tichu začal Abd-ru-shin mluvit. Hovořil s těmito hnědými syny pouště zcela prostě a jednoduše jako s dětmi, řekl jim, že rád mezi ně přišel a že jim chce pomoci, aby se stali také takovými, jako jsou Ismáné, jej doprovázející.

Ozval se šepot:

„Jako Ismáné! Dokážeme to? Což to nejsou naprosto jiní lidé než my?“

„Sliboval bych vám to, kdybyste nebyli schopni se změnit?“

A vyzval je, aby nejdříve byli nápomocni Ismánům při nutných stavbách.

„Není možné, abyste nadlouho žili ve stanovém ležení. Musíte se naučit poznávat krásu, kterou si můžete okrášlit svůj život. Postavíme domy pro Ismány, pak palác pro mne a pro mé nebližší. Až potom uvidíte, jak krásně je možné bydlet, postavíme domy také pro vás. Založíme zahrady, kde se kromě ovoce budou pěstovat také květiny. Přivezli jsme sebou semena překrásných rostlin z oné vzdálené říše, z níž přicházíme. Doufám, že se jim bude dařit i zde.“

Beni-Hus-dhuové naslouchali, oči dokořán. A v jejich duších probouzelo se tušení, že nyní začíná pro všechny nový život v radosti a štěstí.

Již chtěl Abd-ru-shin shromáždění rozpustit, neboť již byly všechny věci projednány, když z davu vystoupil ctihodný stařec a prosil knížete o dovolení promluvit:

„Byl jsem strážcem pokladu posledního šejka a před ním i jeho otce,“ začal. „Pane, mimo mne nikdo neví, kolik pokladů nashromáždili šejkové Beni-Hus-dhuů, a také nikomu není známo, kde jsou ukryty. Kdyby náš poslední vůdce nebyl tak náhle zemřel, byl by jistě jmenoval jiného, mladšího strážce pokladu, neboť mne už tíží břímě mého úřadu spolu s břemenem stáří. Uchoval jsem tajemství až do dnešního dne. Dovol, abych je vložil do tvých rukou. Jmenuj nového strážce pokladu a já mu poklady předám.“

„Děkuji ti,“ odpověděl Abd-ru-shin, „že jsi zachoval věrnost svým pánům až do dnešního dne. Kdo by se stal novým strážcem pokladu, kdybych já nepřišel?“

„Myslím, že by Jusu převzal tento úřad.“

„Nechť je tedy i mým strážcem pokladu,“ pravil kníže dobrotivě. „Vím, že v jeho rukou bude poklad dobře spravován.“

Jusu se začervenal. Že Abd-ru-shin k tomuto úřadu neurčil nikoho z Ismánů, ale pověřil tím jeho, právě jeho, bylo nádhernější, než si člověk dokázal představit.

„Věrnost slibovat nemohu, pane,“ řekl po několika marných pokusech promluvit. „Je-li nutno věrnost teprve slibovat, pak to žádná věrnost není. Věrnost vyrůstá z nitra srdce a patří k nám jako tepot krve. Až přestane bít moje srdce, pak zhasne také moje věrnost.“

Kníže vlídně přikývl a následoval pak stařičkého strážce pokladu, který si přál poklady ukázat a předat. Jusu spolu s Imou a několika dalšími Ismány byli zavoláni, aby doprovodili knížete.

Společně došli ke sklepení, které vypadalo jako sklep, zahloubený v zemi, jakých zde bylo mnoho. Sloužily k uchovávání potravin, aby zůstaly čerstvé.

Stařec s velkou opatrností otevíral, pak zapálil několik pochodní, uvnitř přichystaných a vešel napřed do prostorné klenuté jeskyně. Byla plna vzácných tkanin a látek, příze a zlatých nití, kožešin a peří.

Poté vstoupili mužové do přilehlé jeskyně, která byla stejně jako první vyhloubená ve skále. Zde se světlo pochodní lámalo v tisícerých pestrých kamenech, navršených na hromadách, jichž byla jeskyně plná.

„Pane, pohleď na náš poklad,“ zvolal stařec pln hrdosti. Měl také důvod k tomuto pohnutí, neboť nikdo by u zdánlivě chudých Beni-Hus-dhuů takové poklady neočekával.

Kníže, který byl dobrým znalcem vzácných, drahocenných kamenů, vzal tu a tam některé do ruky a radoval se z ohně, který z nich zářil.

„Kolik krásných věcí z nich můžeme vytvořit,“ zvolal potěšen.

„Ne, pane,“ zajíkavě ze sebe vypravil polekaný stařec, „tyto poklady patří tobě, jedině tobě!“

„Co by mi mohlo udělat větší radost, než budu-li vidět, jak Beni-Hus-dhuové žijí v kráse ke cti Boží?“

 

 

V říši, jejíž vlády se ujal Abd-ru-shin, zaslíbený kníže z daleké země, se rozproudil veselý, rušný život. Nikdo nevěděl, odkud přišel, ale nikdo se na to také neptal. Prostým duším Arabů stačilo, že jejich kníže byl jim shůry zaslíben a shůry seslán.

Že nebyl jedním z nich, cítili ve všech jeho činech a téměř při každém jeho slově. Vždy hovořil jinak, než očekávali, pokaždé byl mírnější, spravedlivější, nebo také ostřejší a přísnější, než byli oni. Právě to jim dodávalo stále rostoucí důvěru, že nemohou dělat nic lepšího, než se vždy ochotně podrobit jeho nařízením.

Jeho průvodci, Ismáné, byli na práci zvyklí. Rádi se chopili i nejhorších prací.

„Proč to nenecháte udělat otrokům?“ tázali se Arabové, když viděli, jak vznešení Ismáné vykopávají půdu pro základy nové budovy.

„Nemáme žádné otroky!“ zněla klidná odpověď.

To však Beni-Hus-dhuům nestačilo. Není přece možné, že by se tito nejvznešenější ze všech lidí nedali obsluhovat otroky. Snad jim jenom jinak říkají? Synové pouště se vyptávali dále:

„Máte jistě válečné zajatce nebo příslušníky takových kmenů, jež jsou povinni vám odvádět daň, kteří pro vás musí pracovat. Nebo...“ najednou je napadla nová myšlenka. „Nebo jste je ve své zemi zanechali, neboť si myslíte, že my budeme pro vás pracovat? Rádi to učiníme, jen to musíte říci.“

Ima, který se právě přišel podívat, jak pokračuje hloubení základů, se tomu musel usmát.

„Nevedeme žádné války, a proto také nemáme zajatce. Považujeme práci za milost a jsme rádi, když ji smíme vykonávat.“

Posluchači vykulili oči.

„A váží si vás pak ještě někdo, když se dřete jako otroci?“

„Ztratili jsme snad vaši úctu?“ zněla veselá protiotázka.

„Ovšem, že si vás vážíme, protože víme, že jste těmi nejušlechtilejšími lidmi, jaké známe.“

„Vidíš Jusu, sám jsi našel odpověď na svoji otázku. Člověku, který žije správně tak, jak je to chtěno shůry, tomu se stane práce přítelkyní a bude mu pomáhat, aby si získal úctu všech správně myslících lidí. Jenom ten, kdo nemyslí správně, je líný a pohodlný, ten se práci vyhýbá, a proto také nikdy nepocítí její požehnání.“

„Já chci také pracovat,“ zvolal horlivě Jusu, který jakmile něco pochopil, již se toho nevzdal.

Aniž se tázal, vzal krumpáč z ruky Imovy, který právě ukazoval, jak s ním lépe zacházet.

Ima mu jej s úsměvem přenechal, a měl radost, jak dobře Jusu porozuměl tomu, co právě vysvětloval.

Sotvaže spatřili Beni-Hus-dhuové svého dosavadního mluvčího pracovat, přibíhali v celých zástupech. Chtěli dělat totéž. Byli jako děti, které se nechávají vést příkladem.

Na tom také kníže založil plán jejich výchovy. Ismáné se brzy po svém příchodu rozdělili do skupin a kast, jak tomu byli zvyklí ze své vlastní říše. Každá kasta vykonávala jí příslušející práci ze všech svých sil, jak nejlépe dovedla, a snažila se provádět vše dokonale.

Do takových skupin dal Abd-ru-shin zařadit k práci ochotné Beni-Hus-dhuy. Nepozorovaně si zvykli na činnost, na poslušnost a na mlčení. Vlivem vysoko stojících Ismánů mírnily se jejich zlozvyky. Podřídili se ve všem a ulehčili tak svému vládci přetvořiti říši podle jeho vůle. -

ao-institut

 

www.ao-institut.cz

Výňatky z histórie ľudstva

10/2009

vYVOLENÝ NÁROD

 

Zasvěcení chrámu

 

Od Abd-ru-shinova příchodu přešla léta. Uplynula téměř nepozorovaně a jen na tom, co bylo vytvořeno, bylo vidět, jak mnoho jich bylo.

Abd-ru-shinův palác, div krásy a nádhery, zvedal se uprostřed kvetoucích zahrad. Arabové, kteří nic podobného dosud neviděli, nevycházeli z údivu. V Ismánech probouzel však vzpomínky na jejich vzdálenou, nepopsatelně krásnou zemi.

Vybudovali síně a uctívali v nich Boha, jak tomu byli zvyklí. Nikdo z nových poddaných dosud do síní nevstoupil. Abd-ru-shin si přál, aby synové pouště byli napřed vnitřně připraveni, aby pak mohli pochopit, jak posvátným to vše jest. Nyní jim bylo ještě lhostejno, jakou stavbu staví: stáj pro koně jejich knížete probouzela jejich dětský údiv právě tak jako sám palác.

Také obydlí Ismánů byla dokončena a odpovídala představě, jakou o nich kníže měl. Nikdo z Arabů se ale dosud neodvážil postavit si také tak krásný příbytek pro sebe.

Abd-ru-shin o tom hovořil s některými ze svých věrných a vyslovil názor, že prostým synům pouště v tom brání jejich plachost.

„Postavíme tedy dům pro Jusua, aniž bychom mu o tom řekli. Ostatní budou následovat jeho příkladu,“ navrhoval Ima.

Abd-ru-shin se jen usmíval.

„Zkuste to,“ řekl přátelsky.

Zřídka řekl „ne“ k nějakému návrhu, který mu byl přednesen. Kdo se však domníval, že tím v každém případě vyjadřuje souhlas, ten se mýlil. Kníže se jen chránil udílet rady, neboť každý měl se učit z vlastních zkušeností a měl všechno v sobě oživit.

Jusuův dům byl hotov. Byl mnohem prostší než obydlí Ismánů a také potřebám Arabů vhodněji uzpůsoben. Byl opravdu krásný a odpovídal svému účelu. Ima i ostatní se těšili, až ho Jusuovi ukáží. Kníže se opět jen usmíval.

Zavolali Jusua, a když se ho tázali na jeho názor o domě, projevil dětskou radost. Pak mu Ima řekl, že v něm má bydlet.

Arab úplně ztichl. Jeho mlčení mohlo být výrazem překvapení nad tolika štěstím, leč i když se domnívali, že první radost přešla, stále ještě nepromluvil Jusu ani slova. Konečně si uvědomil, že všichni tito přátelsky na něho pohlížející Ismáné si zaslouží slova díků. Kníže již odešel.

Jusu srdečně poděkoval a během řeči nacházel stále více slov, jak vyjádřit svůj dík a radost, takže Ismáné byli velmi spokojeni.

„Ještě dnes se sem musíš se svou rodinou nastěhovat, Jusu,“ radil jeden z Ismánů.

„Rodina není dosti krásná pro takový dům,“ pravil Jusu rozpačitě.

Ima se smál: „Však oni si zvyknou na krásu a budou pak sami krásní.“

S těmito slovy se rozešli. Jaké bylo Imovo překvapení, když asi za týden viděl vycházet Jusua z jeho starého obydlí.

„Kdo zde teď bydlí, Jusu?“ tázal se Ismán.

„Já, pane,“ zněla rychlá odpověď.

„Ty jsi se opět odstěhoval ze svého nového domu?“ tázal se Ima zaraženě.

„Jusu se neodstěhoval!“

„Tedy přece v něm ještě bydlíš?“

„Ne, pane!“

Otázky a odpovědi se rychle střídaly, ale teprve po opětovném vyptávání se Ima dověděl, že Jusu se do krásného domu vůbec nenastěhoval. Zdál se mu příliš krásný. Při tom zůstalo.

Ima šel za Abd-ru-shinem: „Pane, slyš, Jusu ...“

„...se dosud nenastěhoval do svého domu!“ přerušil ho kníže s úsměvem. „Nečekal jsem nic jiného!“

„Pane,“ divil se Ima, „a přece jsi nás nechal ho stavět?“

„Chtěli jste to udělat a já neměl nic proti tomu. Dům nebyl postaven nadarmo. Nezkrotná mysl Araba se dosud obává žít a bydlet jinak, než jak to činili jejich otcové. Chceš jej za to kárat? Učte tyto lidi zvolna svým příkladem, že vše, co děláme, je účelné a dobré, a oni to budou napodobovat. Dosud se všeho nového ještě bojí.“

Často míval kníže příležitost vysvětlovat svým Ismánům, proč Arabové myslí a jednají jinak než oni.

Ale i svým novým poddaným musel často pomáhat, aby měli lepší mínění o sobě samých. Domnívali se, že budou považováni za zbabělce a slabochy, jestliže čas od času nepřepadnou své sousedy a nepodrobí si celé kmeny.

Dobrotivě, jako otec, mluvil kníže s nimi a vysvětloval jim, že k takovým činům je žene pouze jejich dosud nezkrocená divokost. Je-li národ vyzbrojen, aby se mohl v případě nebezpečí bránit, pak nepotřebuje nic jiného dělat.

„Žijeme-li v míru se svými sousedy a pomáháme-li jim, místo abychom jim škodili, pak budou mít před námi mnohem větší úctu, než kdybychom je přepadli jako dravá zvířata.“

Když k nim Abd-ru-shin takto promlouval, domnívali se, že všemu rozumí, přece se však stále znovu ozývala vrozená touha po loupeži. Jen zvolna zde kníže mohl dosáhnout změny.

Mnohem snazším úkolem pro něho bylo přimět je, aby se zřekli otroků. Od té doby, co poznali, jaké požehnání práce přináší a sami se pilně chápali díla, nedopřáli již otrokům pracovati. Ještě méně byli ochotni snášet, aby otroci pracovali po boku Ismánů. Tak stali se z kdysi tak žádoucích sluhů nic nedělající jedlíci. To se ovšem Beni-Hus-dhuům nelíbilo.

Když to Abd-ru-shin zpozoroval, navrhl, aby byli všichni otroci propuštěni a posláni ke svým kmenům. A to, co by snad dříve Arabové učinili jen z poslušnosti vůči svému pánu, ale bez porozumění, to nyní udělali rádi. Nyní bylo také snazší jim vysvětlit, jak je nedůstojné držet lidi podobně jako zvířata v zajetí, daleko od jejich rodin, a pokořovat je. -

 

Jusu stanul před Abd-ru-shinem:

„Pane, kdy budeme smět slyšet o vašem Bohu?“

Kníže zadíval se na něho klidným, zkoumavým pohledem:

„Toužíš po tom, Jusu? Nebo bys jen rád o Něm věděl, abys porozuměl, koho uctíváme?“

„Není to jedno a totéž, pane?“

„Ne, Jusu, ne tak docela. Ale zeptám se tě jinak: Budu-li ti vyprávět o Bohu, co učiníš potom?“

„Budu ho uctívat a Jemu sloužit po celý svůj život; neboť On musí být Nejvyšší, když ty mu sloužíš!“

Kníže vytušil z neobratně sestavených slov touhu této lidské duše. Měl z toho radost.

„Poslyš, Jusu: Chrám, který stavíme Bohu, bude v nejbližších dnech dokončen. Pilně a radostně jste spolupracovali, aniž byste znali Boha, jemuž jste tím sloužili. Vyšli posly do všech osad a pozvi dospělé ke slavnosti zasvěcení chrámu. Tam Vám povím o Bohu.“

Jusu radostně tleskl, a pak ho napadlo:

„Pane, oni přijdou všichni, nebudeme pro ně mít dostatek místa.“

„Nechť sebou vezmou své stany a rozbijí je venku, tam, kde jste před léty tábořili vy. Tam je místa dost.“

„Pane, pane, ty jsi dobrý!“ A Jusu pln štěstí odběhl. -

 

A opravdu, přišli skoro všichni, jakmile nadešlo svítání v den, kdy se mělo konat zasvěcení chrámu. A ze všech stran sem stále ještě proudili mužové, toužící spatřit chrám a slyšet o Bohu.

Dosud nikdy neuctívali své bohy v uzavřené místnosti. Nedovedli si představit slavnosti bohů bez obětního oltáře a hořícího ohně, bez plamenů, kouře, dýmu, divokého reje a hřmotu.

Nyní bylo všechno jiné. Slyšeli zaznívat hudbu, místo divokého reje – ušlechtilé taneční kroky, všude samý květ a krása, kam oko pohlédlo. Nádherně vyhlíželi Ismáné, když s tvářemi zářícími radostí vykonávali svou pobožnost. A což teprve kníže!

„Bůh,“ zajíkl mnohý z Arabů. Uchváceni byli všichni, kteří přišli. Jsa zahalen v bílé roucho, s pokrývkou na hlavě, která byla sepnuta zářícím diamantem, stanul Abd-ru-shin před lidem a hovořil k nim o Bohu, o Jeho vůli a Jeho zákonech.

Nijak nevadilo, že nevědomí synové pouště nemohli pochopit všechno, co drahocenného jim bylo zde zvěstováno. V hloubi duše však pochopili, že Bůh jest, že Abd-ru-shin jim chce vytvořit spojení s Bohem a že jest jejich knížetem.

Chtěl spojit tyto dva národy, jimž vládl. Měli se nadále jmenovat „Is-Ra“. Bylo téměř k nepochopení, že tito vznešení Ismáné mají se spojit s nimi, chudými, polodivokými Beni-Hus-dhuy. Již spojení jmen mělo naznačovat, že kníže nechtěl činit rozdílu mezi oběma kmeny, když ho oba poslouchají. Vroucí radost rozechvěla Jusua.

Abd-ru-shin mluvil o společné práci, která bude ještě daleko krásnější, čím více oba kmeny budou pracovat společně ruku v ruce, každý podle svých zkušeností, ve prospěch celku. „Pracovat, pracovat,“ bušila srdce nadšených Arabů!

Nikdo nezůstal pozadu, když kníže vyzval všechny, kteří mu chtěli činně sloužit, aby přistoupili k němu. Zasvětil je k jejich službě a jim se zdálo, jako by tím byli pozvednuti nad všechny ostatní lidi. Služebníci takového pána! Služebníci jejich pána!

Večer, po slavnosti, směl Jusu navštívit svého pána, aby přijal od něho diamant a opět jej uložil v klenotnici. Chvěje se, přijímal věrný muž kámen z Abd-ru-shinovy ruky a dlouho naň pohlížel.

„O čem tak přemýšlíš, Jusu?“ tázal se kníže laskavě. „Je snad kámen poškozen?“

„Pane, je mnohem krásnější, od té doby, co jej nosíš. Ach, je tomu vždy tak: čeho se ty dotkneš a na co se podíváš, to stane se lepším a krásnějším. Pohleď do našich srdcí: byla jak pastviny na pokraji pouště. Od té doby, co jsi mezi námi, rostou v nich květy, kvetoucí tobě ke cti.“

Často se stávalo, že Jusu mluvil v obrazech. Přicházelo to přirozeně a on toho ani nepozoroval.

„Ještě se oba dočkáme, že z květů stanou se plody,“ odpověděl Abd-ru-shin dobrotivě.

„Řekl jsi „oba“, pane. Nikdy neděláš rozdílu a přece víš, že Jusu je jenom zrnkem písku u tvých nohou.“

Se zářícíma očima vzhlížel strážce pokladu ke svému pánu.

Vstup Ismána, přinášejícího důležité poselství, zabránil knížeti, aby Jusuovi odpověděl.

„Pane, lidé, kteří dnes přišli ze západu na slavnost, vyprávěli, že mocný kníže je na cestě k tobě. Jeho země je velmi daleko, jeho moc je veliká a jeho paže vítězné. Vydal se na cestu s ohromným doprovodem, aby vyhledal tvou říši. Přichází-li v míru nebo s dobyvačnými úmysly, nemohou mužové říci. Soudě podle pověsti, která předchází knížete Eb-ra-nita, lze očekávat, že ti vyhlásí boj.“

„Eb-ra-nit?“ zeptal se Abd-ru-shin zamyšleně. „Připadá mi, jako bych to jméno již slyšel. Eb-ra-nit! Připadá mi důvěrně známé. Proč bychom měli nechat dojít k boji, Amio? Vytáhneme mu naproti dobře připraveni a vyzbrojeni, a uvidíme, zda-li se nedorozumíme v míru. Naše říše žije se všemi sousedy v harmonii, měl by snad kníže z daleké země tento soulad narušit?“

ao-institut

 

www.ao-institut.cz

Výňatky z histórie ľudstva

10/2009

vYVOLENÝ NÁROD

 

Přítel Eb-ra-nit

 

O několik dní později jel Abd-ru-shin v čele velikého oddílu vybraných jezdců směrem k západu slunce vstříc cizímu knížeti. Radostně užívali Ismáné této jízdy, ba i sám Abd-ru-shin dával se se zalíbením unášet svým koněm, který letěl jako s větrem o závod.

Ale radost Arabů nikdo nepředstihl. Konečně se opět jednou octli na koňském hřbetě! A sám kníže mezi nimi! Tažení se nepodnikalo proti jeho vůli, ale jemu ke cti.

Předváděli mu ukázky svého nejlepšího jezdeckého umění a kníže nešetřil pochvalou. Těšila ho dětská radost jeho lidu a líbili se mu také vybraní koně, na nichž jeli.

Setkání s cizím knížetem dopadlo úplně jinak, než si tento představoval. Žádný boj nebo měření sil. Kníže Eb-ra-nit, zvyklý vítězit, byl přemožen ještě dříve, než začal bojovat, přemožen dobrotou, mírností a vznešeností.

Nechtěl to ani sám sobě přiznat, ale stále jasněji si uvědomoval: tento kníže Abd-ru-shin byl vznešenější a úctyhodnější než kdokoliv, koho Eb-ra-nit kdy poznal. Lidé, kteří ho přirovnávali k Bohu, měli přece jen pravdu. Dokonalá harmonie spočívala ve všem, co Abd-ru-shin činil nebo řekl, v každém jeho pohybu.

Přišel, aby dobýval, porovnával a triumfoval a - nyní vjížděl do paláce Abd-ru-shinova jako jeho přítel.

Bylo samozřejmé, že se Eb-ra-nit v důvěrných rozhovorech tázal také na víru knížete. Cítil, že kníže a jeho Ismáné jsou nemyslitelní bez této víry.

Vše, co se Eb-ra-nit dověděl o Bohu, přijímal jako něco zcela samozřejmého. Zdálo se, že stačí, aby se Abd-ru-shin o čemkoliv jen zmínil, a ihned letěly jeho slovům vstříc city druhého. S plným porozuměním zúčastňoval se Eb-ra-nit pobožností v chrámu a v síních. Pokaždé otevřelo se mu nové poznání, které pozoruhodně snadno převáděl v čin.

„Tys řekl, Abd-ru-shine,“ začal jednoho dne, když kráčel dlouho mlčky po boku knížete, „že lidé prožívají na zemi více životů. Věřím ti. Také já musel již jednou žít, a to v národě, který věděl o Bohu. Neboť kdykoliv hovoříš o Bohu, odpovídá moje duše jásavě: Já vím velmi dobře, že Bůh jest, nemohl jsem si to jen nějakou dobu uvědomit!“

Abd-ru-shin mlčel.

„Nemyslíš také, že to tak jest?“ naléhal Eb-ra-nit, který se vždy snažil ve všem, co cítil, myslel a prožíval, přijít na poslední dosažitelné odůvodnění.

„Mohlo by to tak být, ale lze to vysvětlit i jinak, můj příteli. Nehloubej a nepátrej. Až přijde čas, dá ti Bůh sejmout pásku z tvého duchovního zraku, ne dříve. Ty přece víš, jak mně se to stalo? Vyprávěl jsem ti, jak mi bylo jednoho dne v říši Ismánů zjeveno, kdo jsem... Musíme však náš rozhovor odložit na jindy, přichází Din-Ar. Co přinášíš, Din-Are?“

„Dostali jsme zprávu, že faraon mocné sousední říše tak mnoho o tobě slyšel, že si přeje tě poznat. Měl se vyslovit, jestliže prý do měsíce nenavštívíš egyptskou říši, přijde sem, ale s vojenskou mocí a jako nepřítel.“

„Děkuji ti, Din-Are, bude dobré přesvědčit tohoto vládce o naší mírumilovnosti. Postarej se, aby bylo všechno připraveno, abychom mohli kdykoliv vyrazit.“

Obrátil se k Eb-ra-nitovi a zamyšleně pravil:

„Myslíš, že mi chce faraon vyhrožovat? Proč to dělá? Jestliže o mně opravdu slyšel, pak ví, že se všemi sousedy žiji v míru.“

„To je právě to, co se mu nezamlouvá. Věř mi, Abd-ru-shine, z této návštěvy u faraona nebudeš mít žádnou radost, a přece ti nemohu radit, abys ji nevykonal. Bylo by špatné, kdybys přivodil na sebe jeho nenávist dříve, než tě tak jako tak bude muset zasáhnout.“

„Nenávist?“ tázal se Abd-ru-shin. „Co je to? Také můj učitel o ní hovoříval. Dosud jsem ji nepoznal. Zřejmě je velmi špatná.“

„Pochází z temnot, kterých tvá čistá duše nezná a nikdy je nepochopí. Nenávist je strašná. Způsobí ti utrpení, můj příteli. Avšak věř mi, že budu nad tebou bdít, aby tě nemohla zasáhnout!“

Abd-ru-shin se rozhodl, že brzy po Eb-ra-nitově odjezdu, který se již blížil, uskuteční návštěvu Egypta. -

Ebranit se svojí družinou odjel. Těžce loučil se s novým přítelem, prvním, kterého kdy měl. Také Abd-ru-shinovi připadal palác pustý od doby, co v něm již nezněl veselý Eb-ra-nitův smích. Tím horlivěji dohlížel na přípravy k návštěvě faraonova dvora. Určil, že Ismáné budou tvořit jen asi třetinu jeho průvodu. Hrdě a radostně tlačili se k němu Arabové, aby si z nich vybral své průvodce.

V zástupu jezdců se nenašel nikdo, kdo by neměl radost z této jízdy a nebyl vesel. Jen ti, kteří zůstali doma, byli smutní, že se museli rozloučit se svým pánem. Utěšovali se, že nebude příliš dlouho vzdálen.

Aby se neoddávali zbytečnému zármutku, vymýšleli Ismáné nejrůznější práce, které měly být společně provedeny k okrášlení paláce a zahrad. Při své poslední procházce hájem Abd-ru-shin řekl:

„Jak by to bylo krásné, kdyby zde tryskal pramen nebo tekl bystrý potůček!“

Druhého dne ráno spatřil Jusu v odlehlé části zahrady, jak prýští voda mezi dvěma velikými kameny. S jásotem pospíchal k Din-Arovi a přivedl ho k vodě. Ukázalo se, že jde skutečně o pramen, který teprve teď musel vyrazit ze země.

„Jak je to podivuhodné!“ zvolal Jusu.

Din-Ar se zlehka usmál. Jemu se to nezdálo být tak podivuhodné, že bytostní, kteří zaslechli přání svého pána, dali v podzemí nashromážděným vodám tento směr.

Din-Ar nechal zde kopat a zjistilo se, že pramen vody je dosti silný. Mohl být sveden téměř až do středu zahrady. Byl umělecky vytvořen malý potůček. Veselé vlnky skákaly přes veliké kameny, hned zase pomalu plynuly mezi rostlinami, až se shromáždily ve veliké nádrži. Práce bylo pro pilné ruce až dost. Chtěli být s prací hotovi dříve, než se kníže vrátí domů. Kdy asi přijede?

Vrátil se dříve, než čekali. Veliký byl jásot, který ho uvítal. Dokonce i jindy tak klidní Ismáné byli trochu vyvedeni z rovnováhy a nepokrytě dávali najevo radost z návratu knížete.

Dosud nebyl nikdy vzdálen na delší dobu; všichni ho bolestně postrádali. Jakmile umlklo bouřlivé přivítání, zvážněla však jeho tvář. A i jeho zářící oči vážně pohlížely. Zdál se být zamyšlen. Čím se jeho mysl asi zaměstnávala? Arabové otázkami zaměstnávali Jusua, který směl knížete doprovázet na jeho cestě.

„Nebylo to snad u faraonova dvora nádherné? Bylo snad jejich knížeti ublíženo?“

Při těchto myšlenkách zatínaly se pěsti Arabů. Běda, kdyby tomu tak bylo! Ale Jusu mohl vyprávět jen o lesku a nádheře, o laskavosti egyptského faraona, a také o tom, jak se Eb-ra-nit jednou večer objevil znenadání v Abd-ru-shinově stanu, očividně hnán starostí o svého přítele.

„Nemůže si přece myslet, že ho potřebujeme k ochraně našeho knížete!“ řekl věrný Jusu téměř dotčeně.

Ostatní souhlasili. Ozvala se v nich žárlivost. Sami chtěli pečovat o svého pána a zahrnovat ho láskou.

Din-Ar, který se u nich zastavil a již chvíli naslouchal hovoru, je usměrnil:

„Nebuďte dětinští! Dopřejte našemu knížeti přítele. Ani jeden z nás nemůže mu být tím, čím je mu Eb-ra-nit. Mějme z toho radost a nehanobme cizího knížete jako vetřelce.“

„Víš snad ty, Din-Are, proč je náš pán tak vážný?“

Ne, ani Din-Ar to nevěděl. Byl dalek toho se vyptávat, ale pln obav díval se na obličej nyní tak vážný, který se rozjasnil jen tehdy, když kníže s někým mluvil.

Tryskající voda v zahradě ho potěšila, to bylo vidět. Často večer sedával dlouho u vodní nádrže a díval se na hru světla ve vlnkách. V povzdálí stáli v hloučcích jeho věrní. Nemluvili o změně, která se stala s jejich pánem, ale v myšlenkách se tím velmi zaměstnávali.

Tu je zavolal k sobě:

„Vy se divíte,“ začal, „že jsem vážnější než obvykle. Poprvé v životě jsem se setkal s lidmi jiného druhu a pocítil jsem, co tím Is-ma-el myslel, když mluvil o lidech, kteří jsou od Světla odvráceni. Také vy jste učinili poprvé tuto zkušenost. Řekněte, cítili jste to také tak silně?“

„Ovšem, že jsme cítili, že Egypťané jsou jiní než my a také jiní než Arabové,“ pravil Ne-so-met rozvážně. „Domnívám se, že je to způsobeno tím, že vzývají falešné bohy a nevědí nic o jediném Bohu.“

„Beni-Hus-dhuové o něm také nevěděli, dokud jsme sem nepřišli,“ ujal se slova Isa, jeden z mladších Ismánů. „Ale oni byli šťastni, Egypťané šťastni nejsou!“

Tiše naslouchal Abd-ru-shin hlasům svých věrných, kteří vyslovili mnohé, čím se zabýval i on, a mnohé jeho myšlence propůjčili slovo a výraz.

„V Egyptě je přece také všechno vybudováno na kráse,“ pravil náhle, „proč je tato krása jiného druhu, proč bolí, místo aby osvěžovala?“

Když všichni mlčeli zasaženi otázkou, o které cítili, že je oprávněná, ale na níž nemohli nalézt odpověď, hovořil dále:

„Povím vám to: všechno, co Egypťané dělají, vychází z jejich rozumu, z jejich myšlení. Toto myšlení se však ubírá falešnými drahami, nezachvívá se v zákonech věčného Boha. Proto také Is-ma-el nechtěl, abych nocoval ve faraonově paláci. Domníval jsem se, že toto přání vyvolala starost o moje tělesné blaho; ne, Is-ma-el věděl, že falešné myšlenky, jimiž je naplněno celé faraonovo okolí, by mi vzaly vzduch potřebný k životu, tak, jako nyní tíží mé srdce. Jak mohou být takoví lidé! Takoví lidé na Boží zemi! Přemýšlím, jak bychom jim umožnili přijmout alespoň část toho, co nám přináší radost a štěstí!“

Po tomto prvním večeru hovořil Abd-ru-shin ještě často podobným způsobem se svými nejvěrnějšími. Připadalo mu, že faraon je křečovitě uvízlý ve svém bludném myšlení. Ale neměl by být z něj vymaněn lid? Alespoň ta část lidu, která pocházela z jiného kmene? Národ izraelský, jenž musel vykonávat nejnižší otrocké práce, ačkoliv právě v něm žilo ještě vědění o Bohu - neměl by tento národ být osvobozen?

„Musím tohoto faraona poznat lépe! Myšlením a mluvením se zde nic nevykoná,“ uzavřel Abd-ru-shin jednoho večera. „Pozvu ho k sobě i s jeho dcerou. V mém domě chybí sice kněžna, která by důstojně přijala princeznu Juri-cheo, ale pozvu-li současně knížete Eb-ra-nita s jeho chotí, bude tento nedostatek odstraněn.“

Zatímco poslové odjeli, aby doručili toto pozvání, vrátil se do Abd-ru-shinova paláce opět rušný život. Muselo být přistavěno a co nejkrásněji vyzdobeno křídlo paláce určené pro hosty. Faraon musí bezpodmínečně nabýt dojmu, že nádhera na dvoře kmene Is-Ra si v ničem nezadá s nádherou egyptského dvora. -

 

ao-institut

 

www.ao-institut.cz

Výňatky z histórie ľudstva

10/2009

vYVOLENÝ NÁROD

 

Nahome

 

V této čilé, radostné práci zapomněl kníže na mučivé myšlenky. Vřelá radost naplnila jeho srdce, když přišla zpráva o Eb-ra-nitově souhlasu. Měl dorazit několik dní před faraonem. Abd-ru-shin se rozhodl, že pojede příteli vstříc. Tentokrát si vybral za své průvodce skoro samé Araby, neboť Ismáné byli zkušenější v přípravách a byli proto ve městě téměř nepostradatelní.

Blažená radost naplňovala srdce jeho družiny, když viděli opět zářit tvář knížete a když jeho oči opět svítily stejným leskem jako dříve. Obrátil se v sedle, aby ještě jednou pokynul na pozdrav Ismánům stojícím u brány a pak popustil uzdu svému koni. Ušlechtilé zvíře vyrazilo vpřed následováno zástupem jezdců, v němž jak lidé tak i zvířata radostně užívali nespoutanou jízdu.

Veliký byl však údiv všech, kteří zůstali doma, když se průvod vrátil ještě téhož večera zpět bez Eb-ra-nita, kterého také ještě nemohl nepotkal. Co se stalo? Na mnohých vepředu jedoucích Arabech bylo vidět stopy vybojovaného zápasu, ale všichni budili vítězný dojem.

Nyní přijížděl kníže. Před ním v sedle sedělo maličké děvče, bledé, vyčerpané, ale nevýslovně líbezné.

„Květina!“ zvolal Jusu, který ve svém duchu živě uchovával staré proroctví svého národa. Tak asi vypadala Květina, když přišla k jeho kmeni, přinášejíc mu požehnání. I tato malá dívka přinese požehnání, to cítil.

Bouřlivě se přihnal ke svému pánovi, aby mu odebral lehké břímě. Abd-ru-shin s úsměvem přikývl. Jusu chtěl maličkou vynést po širokých schodech do paláce, ale dítě se mu znenadání vymklo a postavilo se velmi sebevědomě na své malé nožky. Její štíhlá ručka se chopila ruky knížete a spolu s ním stoupala širokým schodištěm do nového domova.

Dříve než prošli branou, obrátil se Abd-ru-shin k ženě zahalené hustým závojem, které pomohli sesednout z jiného koně a nyní byla pečlivě podpírána Din-Arem.

„Požehnaným buď tvůj příchod, kněžno, odpočiň si a zotav se ve svém novém domově.“

Svému hostu vykázal místnosti připravené pro Juri-cheo, dceru faraonovu. Tam také byla dovedena unavená dívka.

Zamyšleně procházel se kníže po zahradě nahoru a dolů. Příchod kněžny a maličké změní mnohé v jeho způsobu života, a přece, nemohl jednat jinak. Důvěryplný, prosebný pohled, který ho zasáhl z dětských očí, ho k tomu přiměl.

Přicházel Din-Ar.

„Co říkáš našim hostům, Din-Are?“ ptal se Abd-ru-shin.

„Vždy jsem cítil, že tvému domu chybí žena, kníže. Snad tato cizí žena nahradí tvou vlastní. Ale ovšem: dítě! Dítě v domě všechno změní. Může být i na obtíž!“

„Nahome nevypadá, že by se chtěla vnucovat,“ uvažoval kníže. „Ale kdyby přece to dělala, pak můžeme dítě poučit, že dospělí lidé chtějí být také sami. Rozhodně nebudu maličkou rozmazlovat,“ důrazně dodal Abd-ru-shin.

Když se následujícího jitra jako obvykle procházel v zahradě, zaslechl za sebou lehké krůčky. Obrátil se a spatřil, jak k němu běží dítě. V každém jeho pohybu zračil se půvab a líbeznost obklopovala celou postavu. Když se její oči setkaly s pohledem knížete, zazářily jako slunce. Nahome prostě pozdravila, vsunula svou ruku do jeho a chystala se provázet jej na jeho procházce.

„Teď mi všechno ukážeš, viď? Tvůj palác je mnohem větší, než býval náš, než ho ti strašní lidé vypálili. Je také mnohem krásnější než palác faraonův,“ povídalo děvče při procházce.

„Ty znáš faraona, Nahome?“

„Je hrozný, jeho lidé nás vyhnali z domova. On není jako ty. K němu bych nikdy nešla.“

„Ale u mne chceš nyní zůstat?“

„Ano, vždy, po celý svůj život a ještě mnohem déle,“ ujišťovala dětská ústa.

Duši knížete zalila hřejivá vlna. Jak sladká byla tato dětská důvěra! Jeho lid mu také důvěřoval, ale to bylo něco jiného. Tam se mísily nejrůznější pocity: úcta, podřízenost, ochota sloužit, ... ale důvěru, která se by se dávala druhému tak plně, dosud nepoznal.

Ale Nahome nenechala ho dlouho snít. Její růžová ústa neúnavně hovořila. Maličká obdivovala všechno: umělecky vybudované cesty s mnohými odpočívadly, pestré květiny, mezi nimiž s jistotou rozeznávala květiny vypěstované ze semen Ismánů, především ale obdivovala vodní nádrž. S jásotem nahnula se přes její okraj a máchala svou štíhlou ručkou ve vodě.

„To je nádherné!“

Abd-ru-shin se obával, že by maličká mohla ztratit rovnováhu. I tento pocit byl pro něho nový, neboť dosud nikdy necítil úzkost o žádného člověka.

„Opatrně, Nahome! Kdybys tam spadla...!“

„Byla by Nahome mokrá,“ smála se maličká rozpustile a velké oči podívaly se šelmovsky na knížete. „Nesmíš mít strach, kníže,“ uklidňovala ho potom. „Často jsem jezdívala po Nilu a vždy jsem si hrávala s vodou. Mně se nic nestane. Budeme zde také moci jezdit po vodě? A proč se pohybuje voda v nádrži? Vypadá to, jakoby přitékala a odtékala!“

„Zcela správně, Nahome, podzemním vedením proudí voda z výše položeného místa do nádrže. Odtok je mírně skloněn, a proto musí voda zase odtékat dolů. Rozumíš tomu?“

„Ano, je tomu jako s lidským životem,“ pravila maličká zamyšleně, „přicházíme shůry, musíme dolů, ale pak smíme opět nahoru, my se nemusíme ztrácet dole.“

Udiven pohlédl kníže na dítě, v jehož hlavičce, jak se zdálo, sídlí zralé myšlenky:

„Malá Nahome, kdopak tě tomu učil?“

„Učil? Myslím, že jsem to vždycky věděla. Ukážeš mi nyní palác?“

Kníže s úsměvem svolil. Před chvílí tak zralá, nyní opět úplné dítě ..., jaká to bytost plná stále nových obrazů se mu ukazuje v tomto dítěti?

Postranní brankou vešli do paláce a vstoupili do komnaty, kterou měl kníže obzvláště rád. Krásné látky pestrých barev, sladěné v zářící zelenomodrý tón, pokrývaly stěny i podlahy. Výzdobou komnaty byly překrásné práce provedené ve stříbře.

Naproti dveřím viselo velké stříbrné zrcadlo, které bylo umístěno tak, že se v něm při otevřených dveřích odrážela část zahrady. Naproti zrcadlu bylo postaveno odpočívadlo, takže když kníže za obzvláště slunečných dnů vyhledal stín domu, pohlížel do zeleně zahrad, kdykoliv pozvedl zrak.

Nahome se rozeběhla k zrcadlu. Náhle se zastavila a téměř úzkostlivě uchopila Abd-ru-shinovu ruku: „Kdo je to?“

Kníže se postavil vedle maličké, takže i jeho obraz se objevil v zrcadle. Nahome pohlédla na něho a pak opět na stříbrnou plochu, jakou patrně dosud nikdy neviděla. Kníže se usmál a také i jeho obraz v zrcadle se smál. Nyní se uklidnila, ale stále ještě plna údivu pravila:

„Je to Nahome?“

„Ano, to je naše malá princezna. Jak se ti líbí?“

Dlouho, velmi dlouho se dítě pozorovalo. Pak pozvedlo zářící zrak ke svému průvodci:

„Nahome je velmi krásná!“

Pronesla tato slova tak samozřejmě, jako by se jí vůbec netýkala.

Abd-ru-shin se však přesto ulekl. Je snad toto dítě ješitné? Povrchní? Chce se líbit?

„Těší tě to?“ tázal se kníže.

„Ano, těší mne to,“ zněla rychle pronesená odpověď. „Jinak bych se sem vůbec nehodila. Kolem tebe je všechno krásné. Ale...“ přišla na novou myšlenku, „musím mít jiné šaty. Moje již nejsou tak pěkné.“

I toto pověděla úplně samozřejmě, bez jakékoliv vedlejší myšlenky. Abd-ru-shin si oddechl. Dítě bylo čisté jako lilie v jeho zahradě. Tato duše nebyla dotčena samolibostí a sobectvím. Jak je dobře mít kolem sebe takovou bytost!

„Jistě, musíš dostat nové šaty. Je dobře, že jsi mně na to upozornila. Musíš mi vždy říci, co bys chtěla mít. Zajdeme potom za Hussou a ona ti pomůže s oblečením.“

Nahome si začala podrobněji prohlížet komnatu. Nebylo v ní mnoho předmětů. Mimo odpočívadla knížete, před nímž ležela na podlaze rozprostřená drahocenná kožešina, stál v jednom rohu nízký, ze stříbra zhotovený stoleček a v druhém rohu sloup ze vzácného dřeva, stříbrem vykládaný. Na sloupu stála nádobka vybroušená z červeného drahokamu. Světlo se v ní soustřeďovalo a vytryskovalo z ní jako svazek paprsků.

Nahome zvedla ruce, ale tak vysoko nemohla dosáhnout. Abd-ru-shin očekával pln napětí, co učiní dítě, které bylo viditelně upoutáno pohledem na misku. Dětské ručky klesly. Nahome přitiskla ruce ke hrudi a na tvářičce se objevil lesk posvátné zbožnosti.

„Podivuhodné,“ šeptala Nahome.

To bylo vše. Pak se otočila ke kožešině.

„Co je to za zvíře?“ chtěla vědět. „Mohu si tady někdy lehnout? Budu docela potichu, budeš-li chtít přemýšlet.“

Abd-ru-shin vstoupil do vedlejší komnaty. Také sem zářilo sluneční světlo okny jen lehce zastřenými. Byla to veliká místnost, zařízená zjevně k přijímání hostů. Stálo v ní mnoho polštářovaných sedadel i nádherně vyřezávaných křesel. Ze stropu visela miska sloužící k osvětlení místnosti a podobná miska stála v rohu místnosti. Proudila z ní nádherná vůně.

„Co to tady voní?“ vyzvídala Nahome.

„To jsou lístky růží, které ženy sbírají,“ zněla odpověď.

„Růže? Jsou to květiny? To musí být učiněný div, vydávají-li takovou vůni. U nás takové květiny nerostou.“

„V mých zahradách kvetou. Mám růže rád. Zdá se mi, jako by jejich vůně ke mně patřila od nejranějšího dětství. Příští rok je uvidíš kvést, Nahome.“

Také tato komnata byla vyzdobena drahocennými koberci a tkaninami. Ismáné byli znalí v umění vázání koberců a zřídili k tomuto účelu zvláštní školy.

Abd-ru-shin vzal do ruky malou figurku, která stála na jednom stolu. Zamyšleně ji pozoroval a pak ji ukázal dítěti. Byla to ve stříbře zpracovaná postava znázorňující ženskou bytost v dlouhém řasnatém rouchu. Z ramen jí vyrůstaly perutě sahající až k nohám.

Nahome zatajila dech a její zrak se rozšířil. Neptala se: „Kdo to je?“ Dívala se a žasla. Neodvážila se ani dotknout stříbrného zázraku. Když kníže opět sošku postavil na stůl, její malá hruď se zvedla povzdechem.

Mlčky následovala Nahome svého průvodce, který nyní vstoupil do další komnaty. Zde všechna slavnostní nálada zmizela. S jásotem běželo dítě - neboť v každém pohybu a bezstarostném výskotu bylo to úplné dítě - ke skupině dřevěných a stříbrných figur, které vyplňovaly celý kout místnosti.

Byly to výstižné napodobeniny zvířecích postav, důmyslně rozestavěné. Ze záhybu tlustého koberce vykukovala strašlivá hlava krokodýla se široce rozevřenou tlamou. Nahome mu strčila svou dětskou ručku do tlamy a smála se. Vedle krokodýla stál hroch v celé své odpuzující ošklivosti. Abd-ru-shin ukázal na zvířecí postavu a pravil:

„Řekla jsi, Nahome, že kolem mne musí být všechno krásné. A co toto zvíře?“

Maličká se dívala vážně na věrně zobrazeného tlustokožce:

„To tak musí být, tak je to správné,“ pravila moudře a hladila svou dětskou ručkou tlustý hřbet.

„Ó, co je toto?“ chtěla maličká vědět. Z malé živé palmy visel dolů stříbrný had. Opravdový div umělecké dovednosti. „Jsou i taková zvířata?“

„Ano, v zemi, ze které jsem přišel, měli jsme mnoho hadů. Nám však neubližovali, ani našim zvířatům. Byli jenom krásní.“

„Ze které země pocházíš, kníže? Tys nebyl vždy zde?“ chtěla vědět Nahome. „Pojď, půjdeme do první komnaty, kde je stříbrné zahrada. Ty se posadíš na své místo, já si lehnu na kožešinu a budeš mi vyprávět. Prosím, prosím,“ lichotil se dětský hlásek.

„Ale vždyť jsi z paláce ještě téměř nic neviděla!“ namítal Abd-ru-shin.

„Nahome je velmi unavena, později budu mít z toho opět radost.“

Tím byla celá záležitost rozhodnuta. Svorně kráčeli dva nestejní společníci zpět do zahradní komnaty. Nestejní? Kníže o tom přemýšlel. Ano, nestejní, a přece byli v nejvnitřnějším jádru spřízněni. Pak jej napadlo: zdalipak se bude dítě opět prohlížet v zrcadle?

Nahome však o „stříbrnou zahradu“, jak zrcadlo pojmenovala, ani pohledem nezavadila. S výkřikem radosti vrhla se na kožešinu a zabalila se do ní.

Abd-ru-shin vyprávěl. Úplně zapomněl, že mu naslouchá dítě. Stále hlouběji nořil se do vzpomínek. Nahome již dávno neležela, ale posadila se, oběma rukama objala kolena a téměř bez dechu naslouchala. Jak nádherná musela být ta daleká země mezi nebetyčnými horami!

Din-Arův příchod vytrhl oba ze zamyšlení.

„Škoda,“ vzdychla Nahome, ale pak se sama utěšila tím, že zde přece zůstane a že kníže může vyprávět každý den.

„Jdi teď ke své matce, Nahome,“ přikázal Abd-ru-shin. „Za chvíli tě zavolám, aby tě Hussa viděla a postarala se ti o krásné šaty.“

Dítě poslušně odběhlo, zamávajíc ještě malou ručkou na pozdrav.

Din-Ar se usmíval, okouzlen tak velikým půvabem. Kníže se k němu živě obrátil:

„Nahome není dítě jako jiné. Je to zralý člověk, který si uchoval svou dětskost. Jinak nelze označit toto spojení všeho, co je krásné a čisté.“

 

ao-institut

www.ao-institut.cz

Výňatky z histórie ľudstva

11/2009

vYVOLENÝ NÁROD

 

Prohlídka paláce

 

Jsa provázen svým průvodcem, prošel krátkou, světlou chodbou do veliké vzdušné komnaty, ve které nebylo ani koberců, ani závěsů na stěnách. Rohožky, pletené z ostřicovitých travin, pokrývaly podlahu, na které stály velké dřevěné stoly.

Zde se Abd-ru-shin posadil do pohodlného dřevěného sedadla, na jehož opěradle byla vyřezaná holubice. Din-Ar se posadil naproti němu na podobné, avšak jinak zdobené sedadlo a rozvinul nákresy.

Jednalo se o to, jak nejrychleji postavit náhradu za místnosti, které byly postoupeny kněžně Aloe. Kníže, jehož duch ještě dlel daleko ve vzpomínkách, se plně věnoval novému úkolu. Mělo se stavět blízko komnat určených pro faraona. Dá se to dobře provést, také koberců, tkaniv, zlatých i stříbrných ozdob je v zásobě velké množství, takže princezna Juri-cheo nebude muset ničeho postrádat. -

Když rozhovor skončil, kráčel Abd-ru-shin lehkým krokem do křídla, kde byli ubytovaní noví obyvatelé paláce. Kněžna Aloe byla již opatřena vším, co potřebovala a také jí byl k dispozici dostatečný počet služebnic.

S překypující vděčností pozdravila knížete a projevila obavy, že její příliš živá malá dcerka by mu mohla být na obtíž. Kníže její obavy přátelsky rozptýlil a požádal Nahome, aby ho doprovodila k Husse.

Ruku v ruce kráčeli chodbami až do nejvzdálenějšího křídla paláce. Zde byla říše Hussy. Jedna ze služebnic rozhrnula záhyby hustého koberce, který zastíral dveře. S hlubokou úklonou zůstala stát, pohlížejíc překvapeně na knížete, který tu jistě ještě nikdy nebyl.

Ve veliké komnatě, do které vstoupili, sedělo mnoho mladých dívek a žen horlivě skloněno nad výšivkami a tkaninami, zatímco z vedlejší komnaty zazníval pravidelný klapot tkalcovského stavu. Jak krásné to vše bylo! Jedna z žen, která byla oděna vznešeněji než druhé, vstala a hluboce se uklánějíc, přistoupila ke knížeti a její velké modré oči upřely se na vládce. Věrnost, bezpodmínečná věrnost z nich hleděla.

„Husso, zde ti přivádím malou princeznu, která od nynějška bude u nás bydlet. Nutně potřebuje nové šaty. Ujmi se jí a opatři jí vše, co potřebuje. Rovněž tak tě prosím, abys převzala péči o oblečení její matky, kněžny Aloe.“

Hussa nebyla dosud schopná promluvit ani slovo. Pomyšlení, že ctěný kníže sám k ní přišel, bylo pro ni příliš mocné. Ale Nahome mlčení přerušila:

„Budu mít radost, dáš-li mi zhotovit nové šaty, paní Husso,“ pravila přátelsky.

Nemohla vznešenou Arabku, která svou plnou postavou působila na ni tak mateřsky, oslovit prostě jen Hussou.

Hussa se musela usmát a tím bylo přátelství uzavřeno.

„Podívej se, co by sis přála, princezničko,“ pravila ochotně a při tom pokynula několika ženám, aby přinesly látky. „Pohleď, z tohoto červeného hedvábí by byly překrásné šaty.“

„Musím to nosit?“ zeptala se Nahome a pohlédla na knížete.

„Ne, jestli se ti to nelíbí, můžeš si vybrat něco jiného. Jaké šaty bys nejraději chtěla?“

„Nejraději bílé,“ radovala se maličká a zatleskala ručkama.

S přátelským pozdravem opustil Abd-ru-shin místnost, ve které za jeho přítomnosti veškerá práce ustala. Maličká měla být později dovedena k matce.

Hussa, jakmile s Nahome osaměla, zahrnovala ji nesčetnými otázkami a snažila se uspořádat záhyby látky tak, aby se líbily jí i maličké. Také dítě se horlivě vyptávalo. Chtělo všechno vědět: jak se tká, proč stav tolik klape, jestli dívky rády vyšívají a jestli by se to mohla také naučit.

„Víš co, paní Husso, zítra opět přijdu a budu se učit u tebe vyšívat. Pak něco knížeti vyšiji.“

„Bude mít z toho jistě radost, princezno,“ pravila Arabka. „Do zítřka budou tvoje nové šatičky hotovy a můžeš si je hned vzít, až k němu půjdeš.“

„Ach ano, a také mu hned za ně poděkuji,“ pravilo dítě.

„Čím to jen bylo, že všechna srdce byla tímto cizím dítětem získána? Také ženy i dívky, které tu tak horlivě pracovaly a vytvářely krásné věci, shodly se na tom, že takové dítě ještě neviděly.

Příštího dne očekávala maličká knížete již v zahradě.

„Hleďme,“ volal ji Abd-ru-shin vstříc, „ty jsi takové ranní ptáče?“

„Ó, já jsem již dlouho vzhůru. Jdeme-li časně zrána do zahrady, dříve než slunce poprvé políbí květiny, pak můžeme vidět elfy, kteří bydlí v květinách!“

„Ty je vidíš, malá Nahome?“ tázal se kníže laskavě.

„Ano, vidím je, a mohu s nimi také hovořit. Jsou velmi přátelští a mají velkou radost, že jejich květiny smějí růst zde, ve tvé zahradě.“

Kníže se zadíval na dítě. Co říkala, byla pravda, to na ní viděl. Zářivě vzhlížely její oči vzhůru k němu a tvářičky jí planuly. Sama vypadala jako elf.

„Podíváme se dnes do dalších místností paláce?“ tázal se Abd-ru-shin. „V příštích dnech budu mít k tomu málo času, protože přijede návštěva. Zítra přijede můj přítel Eb-ra-nit se svojí chotí a později přijedou ještě jiní hosté.“

Jestliže se obával, že dítě nerado uslyší zprávu o příchodu hostů, tu byl velmi příjemně překvapen. Nahome zatleskala ručkama a zvolala:

„Jak jsem ráda, že přijede tvůj přítel. Alespoň nebudeš stále tak sám. Je také tak dobrý a krásný jako ty?“

„Je velmi dobrý a velmi krásný, a já si ho vážím,“ zněla odpověď, která Nahome hluboce uspokojila. -

Dnes vstoupili do paláce ze strany obrácené do nádvoří. I z této strany působil palác obrovským dojmem. Zde, kde nebylo stromů a zeleně, bránících v rozhledu, lépe vynikala mohutnost zdiva, ozdobné arkýře a oblouky i různé dveře zdobené četnými dřevořezbami.

Arabové byli sice již dříve dovednými řezbáři, ale teprve vlivem Ismánů změnila se dovednost v umění. V ušlechtilém závodění předstihovaly se nyní oba národy ve zkrášlování okolí svého knížete. Nezřídka se stávalo, že přes noc byla nějaká prostá věc nahrazena uměleckým dílem.

Také dnešního dne našel kníže na dveřích, jimiž chtěl vstoupit, držadlo provedené z kovu, představující opici. Žertovnost zvířecí postavy, která byla zachycena tak věrně, vzbudila srdečnou veselost u Nahome. Ozvěna ze všech stran opakovala perlivý smích. Maličká se ulekla.

„Kdo se to směje se mnou?“ zeptala se stísněně.

Nyní musel se smát kníže. Snažil se jí vysvětlit, co je to ozvěna, tím, že hlasitě mluvil a poukazoval na odraz mnohokráte se vracející.

„Tento mluvící, smějící se dům není tak útulný,“ pravila Nahome. „Druhá strana je krásnější!“

Když prošli opičími dveřmi, stanuli v rozlehlých předsíních, ve kterých se přes den zdržovalo služebnictvo. Potom kníže dovolil maličké nahlédnout do komnat, kde se uchovávala roucha, a do místností, kde se uchovávaly stříbrné předměty.

Kolem stěn stálo vysoko narovnané stříbrné nádobí. Skvostné mísy částečně vykládané drahokamy byly připraveny k použití právě tak, jako překrásné poháry i ozdobné konvice tak půvabného tvaru, že i dospělí, kteří je poprvé spatřili, neubránili se výkřiku překvapení, stejně jako toto dítě.

„To všechno ti patří? Ty jsi bohatý!“ pronesla Nahome s obdivem.

„Zítra si to budeš smět s Na-Lah prohlédnout, až odjedu,“ řekl kníže místo odpovědi. „Jsi spokojena s Na-Lah?“

„Je milá a děkuji ti, žes mi ji dal. Děkuji ti také za nové šaty.“

S obdivem prohlíželo si dítě samo sebe. Jak si přálo, bylo od hlavy až k drobným nožkám oděno bíle jako obraz nevinnosti a čistoty.

„Pohleď, zde bude bydlet můj přítel Eb-ra-nit a tam naproti jeho choť se svými ženami,“ vysvětloval kníže, když vešli do nádherné komnaty.

Byla zařízena podobně jako komnata knížete, ale s větší okázalostí. Bylo tu mnoho zlatých předmětů, také více kožešin, které propůjčovaly místnosti útulný ráz. Na jednom stolečku stála malá stříbrná soška, ve které Nahome s nadšením poznala podobu knížete.

„To jsi ty!“ zvolala radostně. „To je pro Eb-ra-nita?“

„Ano, to je můj dárek pro něho.“

„Jeho paní také něco dostane?“

„Ovšem, chceš to vidět?“

„Ano, ráda, ale napřed bych ještě chtěla vidět, kde bude kníže spát. A kde spíš ty?“

Prošli druhou komnatou, která byla podobná první, jenže místo odpočívadel tu bylo více sedadel. Také stoly byly vyšší, takže se u nich dalo pohodlně sedět.

Sluneční světlo pronikalo dovnitř pestrými tabulemi. Bylo to něco obzvlášť nádherného. Kameny byly vybroušeny do zcela tenkých plátků a zasazeny do dřevěných okenních rámů. Vypadalo to překrásně, když jimi prosvítaly sluneční paprsky.

Na prostředním stole stála miska ze zeleného kamene upevněná na zlatém podkladě. Její tvar byl jedinečný. Když procházeli kolem, vzal kníže toto umělecké dílo do rukou a těšil se pohledem na jeho ušlechtilý tvar.

Nyní stanuli v ložnici hosta. Stálo zde lože pokryté nádherně tkanými pokrývkami a hedvábnými vyšívanými polštáři. Ze stropu potaženého látkou visela v čele lůžka lampa. Ačkoliv byl den, hořelo v ní světlo, které tajuplně osvětlovalo místnost. Komnata neměla žádná okna! Všude byly rozprostřeny nejměkčí koberce, kožešiny a polštáře.

Nahome zvedla nosík:

„Nejsou zde okna a přece cítím svěží vzduch vanoucí z venku. Jak je to možné?“

Abd-ru-shin měl radost, jak má maličká bystrý postřeh, a ukázal jí, že za potahy stěn jsou větrací otvory, kterými dovnitř proudí vzduch, a jiné, jimiž vydýchaný vzduch může unikat. Lehkým zatažením za pěkně zpracovaný řetízek, který visel před látkovým potahem jako ozdoba, se reguloval přívod vzduchu.

K této komnatě přiléhaly místnosti pro družinu knížecího hosta a dále pokoje pro služebnictvo. Nechyběla ani velká světlá místnost, ve které se mohlo služebnictvo během dne zdržovat. Z této místnosti vedly dveře do velké stinné zahrady s mnoha odpočívadly. S údivem sepjala Nahome ručky:

„Zahrada pro služebnictvo? To jsem ještě nikdy neviděla!“

„Myslíš, že potřebují méně čerstvého vzduchu než my?“

„Och, ti budou šťastni!“ zněla odpověď dítěte.

Zahradní brankou prošli do podobné zahrady, kde však bylo více květin.

„Tato jest jistě určena pro sloužící ženy,“ radovala se Nahome a skotačivě se rozběhla krásným koutem zahrady.

Pak oba znovu vstoupili do paláce, tentokrát do křídla, které bylo zařízeno pro Eb-ra-nitovu choť. Vše bylo tak jako naproti, jen barvy byly radostnější a veselejší. Ložnice kněžny podobala se vnitřku květiny. Barvy, které byly v koberci na podlaze zářivě tmavé, se směrem ke stropu stále více zjasňovaly. Potah stropu se zdál být jen něžným odleskem koberce. Lampa měla tvar květu a vrhala kouzelné světlo na všechny předměty.

„Kde je dar pro kněžnu?“ tázala se Nahome. Dítě nezapomnělo na nic, co mu jednou prolétlo hlavičkou.

„Zde, ty maličký zvědavče,“ pravil Abd-ru-shin s úsměvem a ukázal na balík drahocenného hedvábí něžně žluté barvy. „Není krásné?“

„Je to velmi krásné,“ pravila Nahome, ale bez nadšení, „kníže ale dostane více!“

„Chtěla bys také mít jednou takovou malou stříbrnou sošku?“

„Proč? Mám přece tebe!“

Tím byla věc vyřízena.

„Kdy budu smět vidět tvou ložnici?“ zněla nejbližší otázka, jakmile skončili s prohlídkou místností pro hosty.

„Až někdy jindy, Nahome.“ -

ao-institut

www.ao-institut.cz

Výňatky z histórie ľudstva

11/2009

vYVOLENÝ NÁROD

 

Návštěva v Abd-ru-shinově paláci

 

Faraon přijel se svou dcerou dříve, než byl očekáván. Ti z kmene Is-Ra, kteří se nezúčastnili předchozí návštěvy na dvoře faraonově, hleděli s velikým napětím na příjezd tohoto panovníka, o jehož ukrutnosti se mnoho vyprávělo.

Nyní sesedal z koně, který netrpělivě a neklidně podupával, dokud se jeho jezdec neocitl na zemi. Abd-ru-shin to pozoroval s údivem, neboť byl dobře obeznámen se zvyky koní. Počíná-li si takto kůň ušlechtilé krve, pak je to znamení, že jeho jezdec s ním špatně zachází. Ovšem, kdo trýzní lidi, ten zřejmě také trápí i němé tvory.

Faraon byl krásný muž, ale byla to krása, která nerozehřívala srdce. Jeho pravidelné tahy vyjadřovaly ledový chlad. Byla v nich vryta panovačnost a hamižnost. Jeho oděv byl příliš honosný, než aby se o něm mohlo říci, že je vkusný. Jeho ruce byly přeplněny ozdobnými obroučky, takže jimi sotva pohyboval.

Po nezbytném uvítání doprovodil sám Abd-ru-shin hosta do komnat pro něho určených. Družina faraonova je následovala.

Pohled na komnaty vyloudil, jinak naprosto se ovládajícímu faraonovi, výkřik úžasu. Všechno tu bylo přizpůsobeno Sethiho vkusu, aniž to bylo přeplněno nebo působilo nevkusně.

Abd-ru-shin se divil, že Eb-ra-nit ještě nepřijel. Měl tu být se svou chotí už dávno. Co se asi přihodilo?

Konečně, když se Abd-ru-shin již rozhodl, že bude faraonovi vyprávět o přepadení, dorazil Eb-ra-nit, ale sám bez své choti. Byl na válečném tažení, a proto se opozdil. Cestou k Abd-ru-shinovi poslal jednoho ze svých věrných ke kněžně Braně a požádal ji, aby přijela za ním s velkou družinou.

Druhého dne kněžna Brana přijela a byla uvedena do komnat, které pro ni byly připraveny. Poté chtěli přátelé a jejich průvodci společně stolovat, kdežto Brana, Eb-ra-nitova žena, si přála jíst ve svých komnatách.

Držela se vždy velmi zpátky a Abd-ru-shin vzpomínal na své první setkání s ní. Ten, kdo mu tehdy vyšel vstříc, byl někdo úplně jiný, než očekával.

Štíhlá, vysoká ženská postava s poněkud unavenou, vláčnou chůzí. Tmavé vlasy nesplývaly - jako u jiných Arabek - v pletencích dolů, nýbrž byly ovinuty kolem hlavy ušlechtilého tvaru a přidržovány zlatým obroučkem. Tento obrouček tvořil jedinou ozdobu této ženy, v jejímž zjevu přesto bylo něco královského. Tmavá hedvábná látka splývala kolem ní v měkkých záhybech a její malé ruce odrážely se od ní jako bílí motýli.

Když kněžnu tehdy pozdravil, přelétl její bledé tváře jemný ruměnec.

„Pane, kdo jsi?“ ptala se téměř nevědomky. „Přítel tvého muže, a tím i tvůj, kněžno,“ bylo Abd-ru-shinovou odpovědí, ačkoliv věděl, že otázka byla míněna jinak.

Braniny podivuhodné oči ho zkoumavě pozorovaly. Vypadaly, jako by mnoho pláče smylo jejich lesk, ale jako by mohly vidět věci, které byly jiným skryty. Jejich hluboká modř se neobyčejně vyjímala k barvě vlasů i řas.

Tentokrát její plachost zmizela, když ji druhý den ráno po jejím příchodu Abd-ru-shin pozdravil. Měla radost z nádherných zahrad, jakých dosud nepoznala, chválila tkaniny a výšivky a tázala se po kněžně Aloe a její dcerušce, o jejichž přítomnosti byla právě zpravena.

Abd-ru-shin slíbil, že ji seznámí s Aloe, ačkoliv se tato dosud plaše vyhýbá lidem a žije v ústraní.

„Snad ji tvá přítomnost vytrhne z jejího žalu,“ pravil, ale v tom okamžiku si uvědomil, že Brana potřebuje pomoc ještě více.

Zahloubán do svých myšlenek kráčel kníže ke svým komnatám. Jak přišel Eb-ra-nit k této ženě? Že není Arabka – ačkoliv řeč ovládala – zpozoroval okamžitě. Ale odkud pochází ta těžká trudomyslnost, která byla kolem ní, žal, který mluví z každého jejího hnutí? Vedle Eb-ra-nita sršícího životem zdálo se něco takového nepochopitelné!

Večer v zahradě to byl Eb-ra-nit, kdo začal hovořit o své choti.

„Ještě před osmnácti měsíci jsem byl nejšťastnějším člověkem na světě,“ zvolal bouřlivě. „Pak mi nepřející ďábel mé štěstí náhle rozbil. Brana je dcerou řeckého knížete. Poznal jsem ji před léty na jedné ze svých výprav. Opětovala moji lásku, ale její otec nechtěl o spojení se mnou ničeho slyšet, neboť jsem byl podle jeho mínění nevzdělaný a hrubý Arab. Proto jsem ji s jejím svolením unesl. Byli jsme šťastni. Žádná myšlenka na daleký domov nekalila Branino srdce.

Byli jsme obdařeni dvěma chlapci; starší hoch, můj věrný obraz, byl bouřlivý divoch, druhý, Braně podobný, byl klidný a zamyšlený, ale přesto statečný chlapec. Zdvojnásobili naše štěstí a jejich jásot naplňoval palác i dvůr.

Před osmnácti měsíci, kdy bylo chlapcům šest a sedm let, jsem odjel, abych sjednal pořádek na západní hranici své říše. Za mé nepřítomnosti chlapci zmizeli. Až do dnešního dne jsme nedokázali zjistit, kdo je uloupil. Neboť, že byli uloupeni, je nade vší pochybnost. Měli jsme v podezření řeckého knížete. Po týdnech bezvýsledného pátrání jsem se přestrojil za cestujícího kupce a plavil se s několika věrnými na ostrov, na kterém vládne. Nepoznán provozoval jsem tam obchod, hledal, pátral, vyptával se a neopomněl jsem ničeho, co by mohlo vést k jejich vypátrání.

Své syny jsem nenašel, ba neobjevil jsem ani stopu, která by naznačovala, že ještě žijí.

Těžko mi bylo vzít zoufalé Braně i tu poslední naději. Od té doby propadla smutku. Ještě jsem ji neslyšel se zasmát. Kéž by se někomu podařilo rozveselit moji ženu! Polovinu říše bych za to dal! Já sám jsem byl nešťastnen nad ztrátou synů, nad jejich nejistým osudem ... ale znáš mne: nedovedu věčně truchlit!“

Nyní Abd-ru-shin porozuměl těžké trudomyslnosti, která spočívala na ženě přítele. Kdo by tu mohl pomoci! Bezděčně vyslovil nahlas myšlenku:

„Musím k ní poslat Nahome!“

„Nahome? Kdo je to Nahome?“ zeptal se Eb-ra-nit s údivem.

„Do mého paláce zabloudilý sluneční paprsek, zachycený smích,“ odvětil Abd-ru-shin a vyprávěl příteli o tom, jak osvobodil Aloe a její dítě.

Eb-ra-nit se přitom ihned zaměstnával myšlenkou na faraonovu reakci. Tento ukrutný vládce se nesmí nikdy dozvědět, že Abd-ru-shin přemohl jeho lidi a vzal jim jejich kořist.

„Nebyli to faraonovi služebníci, byli to jen lupiči a vyvržená chátra,“ namítl přítel, ale Eb-ra-nitovu starost tím neumlčel.

Znal faraona příliš dobře, věděl, že si nedá ujít žádnou příležitost, aby knížeti kmene Is-Ra uškodil.

„Musíš to zařídit tak, aby maličká nezkřížila faraonovy cesty. U Juri-cheo jí nehrozí nebezpečí. Ona žije svým vlastním životem a dovede mlčet!“

„Dítě nepůjde dobrovolně faraonovi na oči,“ pravil kníže. „Chvěje se již při myšlence na jeho návštěvu. Mimoto jsem pozoroval, že mužům není nakloněna. Nedávno jí chtěl Ne-so-met vyprávět pohádku - a vypravuje dobře - ale ona mu s přátelským díkem utekla, až prý bude chtít slyšet pohádku, že jich Na-Lah zná dosti.“

Pak hovořili o komnatách, které obývá faraon, a Eb-ra-nit vytýkal, že z tohoto křídla vede příliš mnoho vchodů do hlavního paláce.

„Příliš důvěřuješ lidem, Abd-ru-shine,“ pravil. „Faraon chodí po křivých cestách, jeho špehové a slídilové jsou všude přítomní. Neusnadňuj jim to tolik!“

„Nemám, co bych skrýval,“ pravil Abd-ru-shin hrdě.

„Nic? Opravdu nic? Zapomněl jsi na kněžnu a dítě? Mimo toho je zde ještě mnohé, co by falešně vyložené mohlo být pro tebe zkázou. Tvoje víra, která jest nyní i mou vírou, bude ho rozhořčovat. Tak jako tak se rozhněvá, protože tvůj lid žije v míru a radosti, a přesto ti slouží lépe než jeho národ jemu. On neví, co je to mít kolem sebe spokojené a veselé lidi, a nepochopí, že můžeš se svými lidmi jednat bezelstně a bez přetvářky, že ne bič, nýbrž slovo lidmi vládne. Věř mi, a pokud můžeš, dej co nejvíce těchto vchodů uzavřít a ponech faraona s jeho lidmi v komnatách, které jsou pro ně určeny!“

Abd-ru-shin poznal, jak dobře to s ním přítel myslí, a přestože se nemohl vžít do takového myšlení, svolil. Eb-ra-nit znal lidi lépe než on.

Uplynulo několik dní. Obě knížata seděla pohromadě a hovořila, když se na chodbě ozvaly rychlé kroky a jasný hlásek volal vítězně a pln štěstí:

„Ona se smála! Ona se skutečně srdečně smála!“

„Jak jsi to dokázala, Nahome?“ ptal se Eb-ra-nit potěšen.

„To přišlo samo. Já jsem nic neučinila. Ukazovala jsem kněžně Braně zlaté rybky, které plavou ve veliké nádrži v hale. Znáš je, kníže?“ přerušila se.

Eb-ra-nit jen přikývl, jsa zvědav na další.

„Kněžna se hodně naklonila nad vodu a z jejích krásných očí spadly do nádrže dvě veliké slzy. Rybky rychle připluly a chtěly po nich chňapnout, ale nic tam nebylo.“ Nahome, vzpomínajíc na to, musela se smát. „Tu jsem kněžně řekla: »Chceš-li jim něco dát, pak jim musíš hodit drobty, vody mají dost.« Kněžna se tomu tolik smála, a teď sedí ve své komnatě a celý její obličej září.“

Eb-ra-nit poslední slova téměř již neslyšel. Vyskočil a pospíchal z místnosti. Kníže Abd-ru-shin však láskyplně přitáhl k sobě svůj sluneční paprsek, pohladil její jasné dětské čelo a zeptal se:

„Čím se v těchto dnech Nahome zabývá, když se kvůli hostům o ni nemohu starat?“

„Nahome se učí tkát,“ zněla hrdá odpověď. „Paní Hussa je dobrá a milá. Chodím ráda k ní i k dívkám.“

„To je správné, dítě. Později se také naučíš jezdit na koni, také číst a psát tě naučím. To všechno musíš znát, chceš-li být opravdu mojí pomocnicí.“

„Dostanu pak také rydlo a tabulku z hlíny?“

„Ovšemže to dostaneš a také něco nového, co používáme teprve krátkou dobu: krásný bílý papír z rákosí a třtiny. Na tom se píše mnohem snadněji.“ -

 

ao-institut

www.ao-institut.cz

Výňatky z histórie ľudstva

12/2009

vYVOLENÝ NÁROD

 

Nezdařený plán a odjezd faraona

 

Mezitím seznámila se kněžna Brana s princeznou Juri-cheo. Ačkoliv se kněžny před tím nikdy neviděly, nebylo v jejich styku nic cizího. Pokud Juri-cheo mohla, chovala se nenuceně vůči krásné kněžně, která byla od chvíle, kdy ji opustil smutek, velmi milá.

Také Juri-cheo byla krásná, ale byla to studená krása jejího otce. Zatímco kolem Brany všechna roucha měkce a vlnivě splývala, takže přes veškerou drahocennost oděvu nebylo možno přehlédnout její osobnost, zdálo se, že u Juri-cheo je oděv hlavní věcí. Zdála se být zavinutá do svých nádherných látek a spoutána v každém pohybu. Nejdříve bylo vidět šat, a teprve potom bylo možné si uvědomit, že je v něm také člověk.

Obuta do velmi úzkých střevíců, kráčejíc hbitě, avšak trhavými kroky, vstoupila Juri-cheo do komnat kněžny Brany.

Brana požádala princeznu, aby s několika svými společnicemi u ní později poobědvala.

V paláci Abd-ru-shinově vládl čilý ruch. Eb-ra-nit i jeho choť se záhy vpravili do života, který byl v paláci obvyklý. Ale s příchodem faraona nastal konec harmonie a klidu. Jak Arabové, tak i Ismáné si stěžovali na vyzývavou, nervy bičující náladu, kterou noví hosté s sebou přinesli. Začali počítat, kolik dní by ještě návštěva mohla trvat, ale také se pevněji semkli k sobě i kolem svého knížete. Ismáné již dávno věděli, co pro ně znamená jejich světlý kníže. Arabové na tomto křiklavém protikladu se učili správně chápat požehnání, kterého se jim dostalo.

A Abd-ru-shin? Byl zděšen, že taková bytost může být člověkem! Co udělal Sethi z duše, kterou mu Bůh daroval!

Bez Eb-ra-nita, který dělal ve všem prostředníka a stále všechno vyrovnával, byl by Abd-ru-shin nesnesl přítomnost faraonovu.

V těchto dnech, které se měnily v týdny, nevěděl Abd-ru-shin o Nahome téměř ničeho. Maličká se řídila výstrahou, aby neopouštěla křídlo paláce obývané ženami. Jen když si pro ni přišla Brana, jíž se společné chvíle se slunným děvčátkem staly potřebou, odcházela do jejích komnat. Tam se setkávala také s princeznou Juri-cheo, která byla okouzlena líbezností a přirozeností Nahome. Zde, u tohoto dítěte, bylo všechno, co jí scházelo!

Poprvé v životě napadly Egypťanku myšlenky, jak jinak by se její život mohl utvářet, kdyby se byla až příliš ochotně nepodvolila strnulému nátlaku, panujícímu na faraonově královském dvoře. Toto dítě jí ukazovalo vším svým jednáním a každým pohybem, jakou žena má být a jakou být může. U Nahome nebylo nic vypočítavého, a právě proto se líbila, zatímco rozvažující nepřirozenost Juri-cheo odpuzovala lidi čistého cítění.

Pomalu, pomaloučku rozžehovalo se světélko v duši egyptské princezny, které již nikdy neuhaslo, ačkoliv v tomto životě nevzrostlo ve všespalující plamen.

V době, kdy knížata vyjížděla na lov nebo podnikala daleké jízdy, prohlížela si Brana s Juri-cheo palác, s výjimkou Abd-ru-shinových komnat. Brana věděla, že kníže vidí nerad, když do jeho komnat vstoupí někdo cizí. Bylo to zvláštní: i když se s ničím nehnulo a nic neodneslo, přece vždy Abd-ru-shin poznal, jestliže do jeho komnat vkročil někdo jiný než Din-Ar nebo An-go-net se svými pomocníky.

Také Nahome se neodvažovala vstoupit do těchto komnat, které pro ni byly téměř posvátné. Cítila až příliš dobře, že to není náhoda, že nesmí vidět ložnici knížete. Ačkoliv ji to silně přitahovalo, přece jen tam nechtěla vstoupit bez vědomí Abd-ru-shinova.

Na svých procházkách palácem došly kněžny také do komnat Aloe. Brana neváhala k ní dovést princeznu, když již dříve ji poskytla potřebná vysvětlení. Aloe nebyla pro Juri-cheo cizinkou, neboť ji vídala na dvoře svého otce, a obdivovala se její kráse.

O důvodu jejího pobytu zde nebylo řečeno ani slovo, ale i jinak si ženy měly málo co říci. Aloe se jen velmi zvolna vzpamatovávala ze svého utrpení. V protikladu ke svému živému dítěti byla snivá, nakloněná k samotářství a necítila touhu po nějaké činnosti.

Když se knížata vrátila ze svých vyjížděk, odbývaly se hostiny trvající dlouho do noci. Faraon byl zvyklý tak činit a pohostinství Abd-ru-shinovo se mu přizpůsobovalo. Sethi však nechtěl jen hovořit, nechtěl ani mluvit o vážných otázkách vlády a o blahu národa, nýbrž se chtěl bavit způsobem, který byl Abd-ru-shinovi cizím. Postrádal tanečnice.

„Pošlu ti svou nejlepší tanečnici, abys věděl, jak se baví mužové po bohaté hostině,“ pravil faraon s úsměvem, o němž nebylo možno říci, co znamená, a který Abd-ru-shinově duši způsoboval bolest.

Také hudba, kterou pěstovali na Abd-ru-shinově dvoře, se hostovi nelíbila.

„Ani v našich chrámech nezní tak posvátné zvuky,“ vytýkal.

Tak se stále blížila doba, kdy knížata, která si byla tak cizí, a proto si neměla co říci, musela zachvátit nuda. V tichosti Abd-ru-shin toužil, právě tak jako jeho lid, aby Sethi již odjel.

A pak to přišlo náhle a neočekávaně. Milující bdělost Nahome překazila vražedné přepadení, které chtěl provést jeden z Egypťanů na Abd-ru-shina. Nepromluvilo se o tom ani slova a toho Sethi již nesnesl.

Že temný plán se nezdařil, to viděl, ale ... co se vůbec stalo? Opravdu se o to pokusil? Jeho sluha zmizel v té chvíli, kdy ho poslal s dýkou k Abd-ru-shinovi. Jestliže Abd-ru-shin ví, co mu hrozilo, pak se jistě bude mstít na zrádném hostu a Sethi si není jist svým životem! Zbabělá úzkost přepadla vládce Egypta. Za každým závěsem, za každou palmou viděl číhajícího vraha, každý Is-Ra mohl mít u sebe schovanou dýku.

Vymluvil se, že se ho zmocnil neklid, protože neví, co se děje v jeho zemi. Přípravy k odjezdu urychlil natolik, že nikdo neměl čas se zastavit, dokud egyptští hosté neopustili město a zemi.

Eb-ra-nit si vydechl:

„Teprve nyní mne bude návštěva u tebe těšit, milý příteli! Věř mi, starost o tvůj život působila mi den co den nekonečná muka.“

„Děkuji ti, Eb-ra-nite,“ odvětil Abd-ru-shin vážně. „Velmi dobře jsem cítil tvou starostlivost, byla mi právě tak milá, jako láska Nahome.“

A vypravoval, jak dítě noc co noc bdělo před jeho prahem a tím skutečně překazilo vražedný plán.

„Nahome prokázala svou lásku činem,“ pravil Eb-ra-nit s obdivem. „Kde však je? Již celé týdny jsem ji neviděl.“

Abd-ru-shin dal Nahome zavolat. Rychle jako vždy vklouzla do místnosti. Ale od prvního okamžiku byla oběma nápadná změna, která se s ní stala: Nahome nebyla více dítětem!

Starost o jejího ochránce a častý pobyt ve společnosti obou kněžen urychlily její zrání. Stála před nimi nepopsatelně líbezná panna. Neztratila však svůj radostný smích, právě tak jako dětský způsob propůjčovat svým myšlenkám nejvhodnější výraz, ale dosavadní bezstarostnost zmizela a pryč byla i dětská bujnost.

„Z tvé malé divošky stala se světice,“ pravil Eb-ra-nit, když knížata opět osaměla. Očekával, že Nahome odmítne jakoukoliv pochvalu za svůj čin, který považovala za samozřejmost, a těšil se na slovní půtku, která se z toho vyvine. Ale způsob, jakým přerušila veškeré řeči o svém činu, ho přivedl trochu do rozpaků.

Jinak tomu bylo s Abd-ru-shinem. Pln radosti nahlížel do hlubin křišťálově jasné, čisté ženské duše. Mnoho radosti přinese styk s Nahome do jeho života, neboť nyní již nebude třeba, aby se obával hovořit o tom, co naplňovalo jeho duši: o Bohu! Pokud byla jen smějícím se dítětem, uzavíral před ní to, co mu bylo nejsvětějším. Nyní chtěl otevřít bránu a naplnit duši Nahome až po okraj, až k přetékání.

O tom však s přítelem nemluvil. Smál se jeho zklamání a jeho často neobratným pokusům přizpůsobit se změněné Nahome.

A pak přišel čas, kdy i tito hosté museli pomýšlet na návrat. Odsunovali odjezd ze dne na den, ale nyní to už byl neodkladný požadavek. Rozloučení bylo srdečné. Abd-ru-shin slíbil opětovat brzy návštěvu a přivést sebou i Nahome, od které se Brana nemohla téměř odtrhnout. -

Následující dny ubíhaly v horlivé práci, dokud nebyly zahlazeny všechny stopy nezvyklosti, jež sebou návštěvy přinesly. Abd-ru-shin důkladně dohlédl na všechny práce, které byly mezitím provedeny, a nešetřil pochvalou.

Tváře An-go-netovy a jeho pomocníků jen zářily. Byli si vědomi, že ve věrné činnosti udělali to nejlepší, co bylo v jejich silách. Pochvalu za to nečekali, a proto byla dvojnásob milá! -

Nahome směla provázet knížete do stájí. Chtěl se přesvědčit o stavu koní a vyhlédnout vhodné zvíře pro mladou princeznu, která se měla učit jezdit.

Pln štěstí jim vyšel vstříc Dhu-Far, jehož péči byla tato nádherná zvířata svěřena. Stáje se leskly a blyštěly, koně byli v nejlepším pořádku. Dhu-Far, tmavolící Arab vysoké kostnaté postavy, rozuměl znamenitě své věci. Měl rád koně nade všechno a jeho věrnost patřila jeho pánu. Pro svou ženu Hussu měl málo času a protože ona trávila své dni v dílnách ženského křídla, ničeho nepostrádala.

Nahome byla nadšena krásnými zvířaty, která řehtajíce obracela své štíhlé hlavy ke vchodu, když jejich pán vcházel do stáje. Dlouho vybíral Abd-ru-shin, až konečně našel pro svou žačku vhodného koníka. Bylo to mladé, sněhobílé zvíře s dlouhou hřívou a nádherným ohonem. Kníže neopomněl navštívit i svého osobního koně, polaskat ho a nakrmit.

„Povšimla sis Dhu-Farových očí? Nebyly ti něčím nápadné?“ tázal se kníže Abd-ru-shin, když s Nahome opustil stáje.

„Jsou velké a kulaté a hovoří jako oči koní,“ odvětila bez dlouhého přemýšlení.

Kníže se smál.

„Pozoruješ bystře. Je tomu skutečně tak. Dhu-Far má dobrácký, věrný pohled ušlechtilého zvířete, ale také jeho bystrost. Jsme-li na cestě, nic mu neujde. Slyší a vidí všechno daleko dříve, než my ostatní něco zpozorujeme. Na svém místě je nenahraditelný a jeho věrnost je osvědčená. Při střetu s egyptskou chátrou včas zasáhl a zachránil mi tím život. Byl to také on, kdo první objevil stany lupičů, takže jsme se mohli včas připravit. Jeli jsme příliš bezstarostně.“

„Ode dneška bude mi milý,“ ujišťovala Nahome, jejíž oči se naplnily slzami, když slyšela, v jakém nebezpečí se kníže nacházel. -

ao-institut

www.ao-institut.cz

Výňatky z histórie ľudstva

12/2009

vYVOLENÝ NÁROD

 

Parsifal

 

Postupně započaly také ostatní hodiny vyučování. Pro Abd-ru-shina a Nahome nebylo krásnějších chvil, než když se společně do něčeho pohroužili. Nahome chápala neobyčejně rychle, a hravě se učila všemu, s čím byla seznámena.

Často směla doprovázet knížete, když za večerů s Ne-so-metem pozoroval z hlavní střechy paláce hvězdy, jež jiskřící a veliké planuly na nebi. Když při tom naslouchala rozhovoru mužů, zdálo se jí, jakoby v ní vyvstávaly vzpomínky na něco dalekého, nesmírně krásného, na něco, co nedovedla slovy vyjádřit.

A toto nesmírně krásné rostlo v její duši, když jí Abd-ru-shin vyprávěl o Bohu a o svém věčném, světlém domově.

Dávno se již směla zúčastňovat pobožností v chrámu i v posvátných síních, otevírala se všemu s vroucností, která prostupovala celou její bytostí.

Jednoho dne se neočekávaně objevil Eb-ra-nit jen s několika průvodci. Hnala ho touha a přání prodlévat opět v Abd-ru-shinově blízkosti, touha slyšet více o Bohu. Množství vážných otázek hýbalo jeho nitrem.

Nahome směla být přítomna, když přátelé hovořili o těchto otázkách, a Abd-ru-shin často četl z očí panny odpověď ještě dříve, než ji sám mohl dát. Přirozené cítění jí vždy pomohlo pochopit to, co daleko přesahovalo její věk.

S radostí pozoroval Eb-ra-nit tuto lidskou květinu.

„Nahome je stále krásnější. Nebudeš ji mít dlouho u sebe,“ řekl kníže, když oba přátelé osaměli. „Ze všech stran budou přicházet nápadníci, aby se o ni ucházeli. Budeš se muset zavčas smířit s touto myšlenkou.“

„Nahome nemyslí na sňatek ani na rozluku,“ odvětil Abd-ru-shin. „Je jiného druhu než ostatní lidé. Zůstane u mne, dokud budu prodlévat zde na Zemi.“

A Eb-ra-nit, který si jindy tak rád tropil žerty, se tentokrát nesmál. -

Eb-ra-nit vymyslel pro Nahome radostné překvapení: Dal pro ni vyřezat překrásné veslo. Bylo velmi lehké a tak dovedně zhotovené, že byla radost je používat. Když se veslo vynořilo z vody, zlaté ozdoby na něm se blýskaly ve sluneční záři.

Nahome měla radost z tohoto daru a chtěla jej ihned vyzkoušet. Vždy měla obzvláštní potěšení z plavby po vodě.

Každý večer Eb-ra-nit vyprávěl, co viděl a slyšel na svých dalekých cestách. Jeho líčení bylo vždy poutavé, vždy podnětné a zábavné. Na Abd-ru-shinův pokyn Nahome několikrát vyzvala svou matku, aby přišla také poslouchat, ale Aloe se nedokázala přemoci.

„Nech mne v mých komnatách, zde je mi nejlépe,“ pravila s unaveným úsměvem.

Patrně jí vůbec nevadilo, že její dcera žije vzdálena od ní. Žila se svými vzpomínkami, obklopena služebnicemi, v nerušeném klidu.

 

 

A čas míjel, měsíce měnily se nepozorovaně v roky.

Jednoho dne se před Abd-ru-shinem objevilo poselstvo bohatě vypravené, přinášejíce překrásné dary. Prosba, kterou přednesli, knížete překvapila. Patřili ke kmeni usídlenému na západní hranici říše Is-Ra. Ostrý rozdíl mezi polodivokým stavem, v němž se dosud jejich národ nacházel, a vysokou úrovní obyvatel sousední země probudil v nich touhu vyrovnat se lidu říše Is-Ra. Po dlouhých poradách shodli se na tom, že poprosí knížete Abd-ru-shina, aby se stal také jejich knížetem. Takto musí požehnání přijít také k nim!

Abd-ru-shin poznal, že touha těchto lidí je opravdová, a rozhodl se jim pomoci. S družinou svých Is-Ra se připojil k poselstvu, aby poznal zemi i lid a sám viděl, kde může pomoci. Zůstal dlouho vzdálen, neboť v nové říši bylo třeba mnohé uspořádat.

Byl to rozlehlý kraj, zčásti velmi úrodný. Bylo dojemné vidět neumělé pokusy, jimiž se tento polodivoký kmen snažil napodobit uspořádání říše Is-Ra. Všechno, co kníže řekl, padalo u nich na úrodnou půdu. Dychtivě naslouchali jeho slovům a provedli vše, co jim navrhoval.

Když je kníže opouštěl, slíbil jim, že jim pošle Ismány, kteří pomohou zařídit všechno potřebné, aby během času také tento národ mohl být přijat mezi Is-Ra. Někteří z nejvyšších tohoto arabského kmene provázeli knížete do jeho města, aby se tam učili.

Abd-ru-shina těšila důvěra těchto lidí, ale stále naléhavěji ozývalo se v jeho duši přání po osvobození národa utlačovaného Egyptem. Musí se o to pokusit. Jeho učitel Is-ma-el mu slíbil, že na faraonově dvoře najde vhodný nástroj. Nyní chtěl ho jít vyhledat.

Nahome velmi zesmutněla, když kníže, sotva že se vrátil, oznámil úmysl odjet do Egypta.

„Ale tentokrát tě smím provázet, pane,“ pravila toužebně. Kníže byl již tak dlouho odloučen od své mladé společnice, že i jemu samotnému připadalo zatěžko odporovat přání Nahome. Dal tedy své svolení, aby se připravila na cestu.

Nyní byla opět veselá a její smích zazníval palácem. O nabízených nosítkách nechtěla ani slyšet.

„Jsem ještě dost mladá, abych mohla jet,“ zvolala šelmovsky. „Co by tomu řekl Sidi, kdyby musel zůstat ve stáji?“

Prosila velmi důtklivě, aby vzali sebou dostatek stanů, aby Abd-ru-shin nemusel přenocovat v paláci faraonově.

„Tentokrát to budu muset učinit, Nahome,“ pravil Abd-ru-shin vážně. „Hledám pomocníka, a proto dokud ho nenajdu, musím přijmout přístřeší v paláci. Ty však musíš zůstat v ležení, faraon tě nesmí spatřit.“

Pomyšlení na nebezpečí, které by mohlo ohrozit knížete ze strany falešného, úskočného faraona, kalilo Nahome radost z cesty. Také Is-Ra se chvěli úzkostí, když slyšeli, že jejich pán se octne v moci Sethiho. Všichni si oddechli jako vysvobozeni, když se k nim asi v půli cesty přidružil Eb-ra-nit s velkým průvodem.

„Samozřejmě, že i já budu bydlet v paláci faraonově,“ oznamoval, „proč bych býval jinak přijel.“

„Odkud víš, že jsem na cestě k Sethimu?“ tázal se Abd-ru-shin udiven.

„Řekl jsi přece, že asi v tuto dobu chceš faraona navštívit,“ odvětil Eb-ra-nit. „Postavil jsem stráže, neboť jsem považoval za svou povinnost, abych tě chránil. Samoten nesmíš předstoupit před nebezpečného protivníka, který je lstivý a úskočný. Neboj se, princezno, tvůj pán bude střežen!“

A s úsměvem ukázal Eb-ra-nit své zbraně.

Nyní, když starost zmizela z mnohých srdcí, byla jízda opět krásná. Vesele blížili se k faraonovu sídelnímu městu. První noc na jeho území spal také Abd-ru-shin ještě ve stanovém městě, potom však s Eb-ra-nitem a mnoha muži z obou družin nastoupil cestu ke dvoru. Dlouhá karavana velbloudů nesla drahocenné dary.

 

 

Nahome střežena kruhem mnoha věrných zůstala v ležení. Její duše však byla neklidná a zatímco s Na-Lah a Hussou, které v nosítkách také doprovázely družinu, seděla před svým stanem a vyšívala plášť pro knížete, její myšlenky sledovaly jeho cesty.

Nakonec již nevydržela naslouchat švitoření obou společnic. Vstala a vyšla z ležení směrem k poušti. Když sem přijížděli, zahlédla skupinu keřů se zvláštními květy, které chtěla nyní vyhledat. Našla je a měla z nich radost. Ohnivě rudé květy připadaly jí neobyčejné, a vůně, kterou šířily, byla omamná, ale příjemná.

Posadila se do stínu těchto poměrně vysokých keřů a ponořila se do myšlenek. Bude stačit Eb-ra-nitova ochrana? Je Abd-ru-shin jist před pletichami protivníka? Proč Sethi nenávidí knížete? Myšlenky řadily se jedna za druhou a ona zapomněla na všechno kolem sebe.

Tu náhle uslyšela podivuhodné znění, které jako by rozechvívalo vzduch. Tyto zvuky připadaly jí důvěrně známé, s široce otevřenou duší oddávala se jejich kouzlu. Ovanula ji vůně růží, světlé postavy vznášely se kolem ní a známý, nade vše drahý hlas, zavolal tiše, ale zřetelně:

„Irmingard!“

Nahome zvedla oči:

„Zde jsem!“ odpověděla, aniž si toho byla vědoma.

„Irmingard! Nestrachuj se, Parsifal je v ochraně Grálu. Eb-ra-nit je zde, aby sloužil Parsifalovi.“

Blažená radost naplnila srdce Nahome, hlas umlkl, znění utichlo, ale slova stále a stále zněla v uších Nahome: „Irmingard, Parsifal, Grál!“ Ona to všechno znala, věděla o tom. Tam, kde toto bylo, tam byl její skutečný domov.

Její domov! Zdálo se jí, jako by viděla podivuhodné zahrady plné květin v nadpozemské kráse, jako by viděla blažené postavy, s nimiž se procházela. Kdo byla ona vznešená paní v modrém plášti se zářící korunou na hlavě?

„Elizabeth,“ šeptaly její rty jako ve snu.

Tu přišla Na-Lah, která ji hledala. Jen nerada loučila se Nahome s tímto místem, kde obdržela tak nádherný dar. Vyhledala je opět příštího dne, ale nic z toho, co včera viděla a slyšela, neměla znovu prožít. Jen si pro sebe tiše šeptala jména: „Parsifal, Elizabeth, Irmingard, Grál!“

Po dvou dnech vrátili se Abd-ru-shin a Eb-ra-nit se svými družinami zpět. Is-Ra pozdravili svého knížete s jásotem, Nahome s tichou, blaženou radostí.

Když později seděla s knížaty ve stanu a poslouchala, jaké zprávy přinesli ze dvora faraonova, dívala se znovu a znovu do tváře knížete Abd-ru-shina, až se mu to stalo nápadným. To nebyla jen radost z jeho návratu, neboť tyto pohledy vyprávěly o něčem jiném. Nahome pátrala v jeho rysech.

Náhle se k ní obrátil:

„Co ve mně hledáš, Nahome?“

„Parsifala!“ zašeptala dívka pro sebe.

Abd-ru-shin vyskočil:

„Odkud znáš toto jméno, co víš o Parsifalovi?“

To uslyšel také Eb-ra-nit a opakoval toto slovo jako někdo, kdo by rád probudil dřímající vzpomínky.

Opět vyslovila Nahome jméno „Parsifal!“ a po chvíli také „Elizabeth!“

Tu vyskočil Eb-ra-nit ze svého sedadla, vrhl se Abd-ru-shinovi k nohám a pozvedl ruce:

„Pane, pane, že jsem byl tak slepý! Že jsem nepoznal svého pána a krále! Že jsem se odvážil nazývat ho svým přítelem. Pane, pane, odpusť mi!“

Abd-ru-shin stál v hlubokém zamyšlení a jeho ušlechtilá tvář byla zalita nebeským jasem.

Jeho hlas zněl, jako by přicházel z jiných světů, když pravil:

„Můj pozemský život bude již brzy u konce. Neboť to, že jste směli poznat, kdo jsem, je pro mne znamením! Nezbývá mi již mnoho vykonat. Jakmile bude dílo dokončeno, budu smět odejít!“

Všichni tři vyšli před stan. Zlatě zářily hvězdy na nebi, srpek měsíce plul mezi lehkými obláčky, které se odrážely od temně modré oblohy.

Zpěv a zvonění bylo kolem nich. Všechno to bylo snově krásné a jejich duše se současně vznesly a letěly vstříc blaženým dálavám, k domovu tam nahoře, k hradu, který trůní nad světy.

Jejich prožití je silně spojilo. Abd-ru-shin nemusel vůbec připomínat, že toto nové vědění má zůstat mezi nimi. Rozumělo se samo sebou, že se nikdo ani slovem nedotkl této vzácnosti. Nahome se cítila být ještě vroucněji oddána svému pánu.

Od toho dne Eb-ra-nit již neříkal Abd-ru-shinovi ani „kníže“ ani „příteli“, nýbrž „Pane“. Jiné oslovení by bylo nepřešlo přes jeho rty.

 

ao-institut

www.ao-institut.cz

Výňatky z histórie ľudstva

12/2009

vYVOLENÝ NÁROD

 

Abd-ru-shinův pomocník

 

Teprve příštího jitra při ranní projížďce vyprávěl Abd-ru-shin pozorně naslouchající Nahome, že nalezl pomocníka. Je to odchovanec princezny Juri-cheo a jmenuje se Mojžíš, což v řeči Egypťanů znamená syn.

„Vždycky jsem se na tohoto Mojžíše trochu zlobíval,“ přiznával Eb-ra-nit. „Připadal mi pyšný a sebevědomý, úžasně domýšlivý na svou opravdu velikou chytrost. Když jsem se dověděl, ze kterého kmene pochází – sama princezna mi o tom vyprávěla - tu teprve jsem nedovedl pochopit jeho domýšlivou povahu. Nemá v sobě naprosto nic židovského.“

„Je také poprvé inkarnován jako žid,“ vysvětloval Abd-ru-shin. „Je vyvolen, aby izraelskému národu přinesl pomoc a vědění o Bohu. Pro svůj úkol byl dlouho připravován. Až dosud nevěděl, proč žije, musel jsem mu pomoci uvolnit pásku z jeho duchovního zraku. Najde-li cestu k Bohu, aby Ho vnitřně prožil, pak bude také zralým přinést požehnání svému národu. Dnes mne navštíví, a pak si budeš moci učinit o něm úsudek sama, Nahome!“

Mojžíš přišel a kníže s ním dlouho hovořil, zatímco Eb-ra-nit se vrátil ke dvoru faraonovu, ale nebyl to již týž Eb-ra-nit jako včera. -

S velikou péčí přeměnil svůj zevnějšek ve starého muže. Drahocenné, ale nevkusné šaty zahalovaly jeho znetvořené tělo.

Abd-ru-shin se polekal, když ho takto spatřil.

„K čemu toto zakuklení, příteli?“ tázal se trochu nelibě.

Taková hříčka nezdála se mu vhodnou pro knížete Eb-ra-nita. Ten se však smál: „Jsem nesmírně bohatý kníže Hun-dhů z daleké země.

Mám ve městě Sethiho svůj palác, z něhož občas navštěvuji svého přítele faraona, kdykoliv se mi zachce, nebo když mne nechá zavolat. Potřebuje mé rady a nepodnikne ničeho, aby se o tom se mnou dříve neporadil, neboť mne považuje za kouzelníka. Věř mi, Pane, že jen takto je mi umožněno, abych stále věděl, co Sethi skrývá ve svém proradném srdci, a jen tak mohu ochraňovat tvůj drahocenný život.“

Odjel a cestou potkal Mojžíše, jehož pozdravil příšerně znějícím hlasem.

Toto setkání bylo Mojžíšovi nepříjemné. -

„Kníže, ty znáš tohoto starého kouzelníka Hun-dhua?“ tázal se.

Když Abd-ru-shin přisvědčil, Mojžíš se domníval, že musí knížete varovat:

„Měj se před ním na pozoru, neboť on není tím, kým se zdá být. Předstírá, že je přítelem Sethiho, ale já tomu nevěřím. Podívej se mu do očí, ty mluví jinou řečí.“

Ale Abd-ru-shin obrátil hovor jiným směrem. Nahome pozorovala mladíka z dálky. Náhle ji kníže zavolal, aby jí dal nějaký příkaz. S údivem pohlížel Mojžíš na líbeznou dívku, která nepotřebovala žádných umělých prostředků, aby byla krásná. Zdálo se mu, že dosud nikdy neviděl bytost, jež by zasloužila více jména „žena.“ To také řekl Abd-ru-shinovi, jakmile se Nahome vzdálila.

„Říkáš to správně, Mojžíši,“ souhlasil kníže. „Nahome je úplně čistá, je to žena, jak ji Bůh zamýšlel. Žijíc na Zemi, pozvedá ženství z propastí, do kterých kleslo! Ona není pozemským člověkem!“

Mojžíš naslouchal, ale nerozuměl. Cítil jen ohromný rozdíl mezi Nahome a všemi ostatními ženami, s nimiž se až dosud setkal.

Po Mojžíšově odchodu se Abd-ru-shin znovu odebral ke dvoru faraonovu. Setkal se tam s knížetem Hun-dhuem a byl ohromen obratností, s jakou hrál Eb-ra-nit roli, kterou si sám zvolil. V tomto odpuzujícím starci by ho byl nikdy nehledal.

Avšak Sethi ukázal se mu v jiném světle. Pozoroval Abd-ru-shina sice velmi ostře, ale nemohl se ubránit přitažlivosti, která z něho vycházela. Všechno, co v něm dřímalo dobrého, vystoupilo na povrch, takže v Abd-ru-shinovi procitla naděje, že by se faraon přece jen mohl ještě změnit.

Leč Eb-ra-nit tuto naději opět rychle rozbil. Dráždil Sethiho, zamotával ho do vlastních, sobě odporujících odpovědí, probouzel jeho hněv ... zkrátka dokazoval knížeti, že hlubiny faraonovy duše jsou temné a zkažené. A více než jindy cítil Abd-ru-shin, jak ho farao odpuzuje. -

 

 

Rozloučení proběhlo zcela podle obřadů faraonova dvora, jimž chyběla jakákoliv srdečnost. Sethi opět slíbil, že brzy pošle tanečnici, aby knížeti Is-Ra ukázala, co je to krása.

Na zpáteční cestě k domovu přidružil se Eb-ra-nit opět k Abd-ru-shinovu průvodu.

„Proč jsi dráždil faraona, aby ukázal všechny nejtemnější stránky své povahy?“ tázal se s politováním Abd-ru-shin. „Připadal jsi mi jako posel temna.“

„Nesmíš živit falešné naděje ve své dobromyslné duši, pane, nesmíš plýtvat svou silou na muže, který toho není hoden. Věř mi, pane, znám Sethiho až příliš dobře. Jedině jeho syn Ramses jej předčí v ukrutnosti, neřesti a lakomství.“

Teprve když překročili hranice říše Is-Ra, rozloučil se Eb-ra-nit se svým pánem, slíbil však, že ho brzy opět navštíví. -

Jako vždy čekaly na panovníka radost a jásot, jako vždy byl bolestně postrádán. Tentokrát však byl ještě zvláštní důvod, proč se nemohli dočkat jeho návratu: Od západní hranice nové říše přišli vyslanci, kteří si přáli mluvit s knížetem. Nechtěli mluvit s nikým z Ismánů, ani z předních Arabů a trvali na tom, že jejich poselství je určeno jen pro uši Abd-ru-shinovy.

„Buď opatrný, pane,“ prosila Nahome, která byla při tom, když Jusu podával tuto zprávu. „Mohou to být faraonovi služebníci, kteří ukládají o tvůj život. Dovol, ať si je napřed prohlédnu.“

„Myslíš skutečně, Nahome, že prohlédneš lidi lépe než já?“ tázal se Abd-ru-shin napůl žertem.

Žhavá červeň polila dívčiny tváře, přesto však trvala na své prosbě.

„Ty o lidech smýšlíš vždy jen dobře, pane.“

„Nuže dobrá. Jdi a podívej se na ně, a přijď mi povědět, co jsi zjistila!“

A protože poslové právě přicházeli na nádvoří, bylo pro Nahome snadné projet kolem nich. Ne, to nebyli žádní vrahové! Byli to praví synové pouště, kteří na sebe sice nedbali a měli na sobě velmi málo oděvu, ale jejich oči se dívaly přátelsky, ba téměř dětsky. Nesměle čekali na okamžik, kdy stanou před Pánem, o němž již tolik slyšeli.

S úsměvem jela Nahome knížeti vstříc, když vjížděl do brány:

„Pane, jsou to děti! Je mi líto, že jsem je měla neprávem v podezření.“

Jusu mínil, že by kníže tyto divoké druhy vyslechl na nádvoří, ale Abd-ru-shin si přál, aby byli přijati se všemi poctami, které příslušejí vyslancům.

Teprve když se zbavil všech stop dlouhé jízdy, odebral se do prostorné místnosti, kde na něho již čekali mnozí Is-Ra. Jakmile se posadil na krásně vyřezávanou židli, bylo zavoláno všech deset Arabů. Objevili se úzkostlivě přitlačeni k sobě. Nádhera sálu byla příliš veliká, takže se téměř neodvažovali pozvednout svůj zrak.

Kníže je vlídně oslovil. Při zvuku jeho hlasu padl nejpřednější z nich k jeho nohám:

„Pane, ty nejsi člověk, ty jsi Bůh!“

Ostatní učinili právě tak. Všech deset mužů leželo na zemi, majíce čela zabořena do koberce, jehož měkkost jim připadala jako část nadpozemské blaženosti.

Po dlouhém domlouvání se Din-Arovi podařilo postavit hosty opět na nohy a přimět je k řeči. Poté, co spatřili knížete, zdála se jim jejich prosba tak opovážlivá, že se stěží odvažovali ji vyslovit: Přáli si, aby byli stejně jako jejich sousedé také přijati do říše Is-Ra, chtěli učinit Abd-ru-shina svým šejkem a sloužit mu.

Kníže slíbil, že je navštíví a přivede k nim Ismány jako učitele. A poslové šťastni a rozradostněni odjeli.

Jusu však vrtěl hlavou:

„Kníže, jiní panovníci musí vést krvavé války, chtějí-li rozšířit svou říši. Ty žiješ s každým v míru a národové se k tobě přidávají a tvoje říše roste!“

„A neříkal jsem vám to hned na začátku? Jen ti jsou silní, kteří dovedou zachovávat mír!“

Ach ano, věděli to, Abd-ru-shin jim to říkal, ale teprve dnes se v jejich duších probudila jeho slova k životu. Nabyli tušení o síle, která spočívá v míru. -

 

ao-institut

www.ao-institut.cz

Výňatky z histórie ľudstva

12/2009

vYVOLENÝ NÁROD

 

Abd-ru-shin v říši Beni-Hassanů

 

Nyní začaly dny opět stejnoměrně plynout, a byly to blažené, přenádherné dny, v nichž kníže a národ stále vroucněji k sobě lnuli. Se vším směli lidé přicházet ke svému vládci, ve všem dovedl poradit a pro všechno měl porozumění a účast.

Nahome ho směla doprovázet na cestě k novým poddaným.

Ani Dhu-Far nechyběl v družině Arabů a Ismánů, kteří se směli cesty zúčastnit. Chtěli získat jiný druh koní, a to zvláště silná, ale podsaditá zvířata s huňatou hřívou a hustým ohonem. Tato zvířata se zvlášť hodila k lovu, neboť byla neobyčejně vytrvalá.

Na noc bylo postaveno stanové ležení. Stan pro Nahome a Na-Lah byl vztyčen těsně při stanu knížete. Ještě ani neulehli, když dolehl k jejich sluchu vzdálený řev. Co to mohlo být? Koně se začali chvět a Arabové se polekali. Dhu-Far dlouhými skoky chvátal ke stanu knížete.

„Kníže, lvi jsou nablízku! Dej zapálit oheň, abychom je zastrašili!“

Lvi! To slovo zažehovalo!

Nahome se ulekla a třásla se nevysvětlitelnou hrůzou. Nemyslela na sebe, chvěla se bázní o život knížete. Její úzkost vzrůstala každou minutou. Poušť před chvílí ještě tak tichá zdála se žít a bouřit. Do řevu hladových šelem mísily se úzkostlivé a varovné výkřiky ostatních zvířat. Vyplašení ptáci prudce poletovali nad ležením, jako by jim hrozilo nebezpečí. Na-Lah začala tiše plakat. To jen umocnilo hrůzu této chvíle.

Pohled Nahome hledal knížete. Stál úplně vzadu v kruhu živě hovořících lidí. Jeho rysy byly napjaty a oči zářily. Právě pohodil hlavou dozadu způsobem, který Nahome tak dobře znala. Znamenalo to, že v duši jejího pána se zrodilo nějaké rozhodnutí. Snad nechce jít na lov lvů? Ach, jen to ne! Jaká nebezpečí tam na něho mohou číhat! A ona, Nahome, nesmí jít s ním! Kéž by se alespoň mohla rozeběhnout k němu, zeptat se ho, poprosit. Avšak kníže nerad viděl, když večer chodila ležením.

 

 

Minuty úzkosti zdály se Nahome věčností. V tom oddělila se vzadu Abd-ru-shinova postava, padlo ještě několik slov a nyní konečně přicházel lehkým krokem, aby se podíval, zdali se Nahome příliš nebojí.

Pohled do její bezbarvé tváře postačil, aby mu prozradil, jak veliká byla její úzkost.

„Ale, ale, Nahome, kdo by se tak bál?“ oslovil ji a v jeho hlase zněla přátelská výčitka.

„Půjdeš na lov lvů?“ odpověděla spěšně otázkou.

Abd-ru-shin se usmál:

„Proto tedy ten strach! Mohl jsem to vědět! Ne, Nahome, můžeš klidně spát. Měl bych sice chuť setkat se jednou s králem zvířat tváří v tvář, ale nyní na to není čas. Čekají na mne jiné úkoly. Dhu-Far s několika lidmi byl na svou naléhavou prosbu vyslán, aby se postaral o bezpečnost ležení. Vyzná se v takových věcech.“

Druhý den za úsvitu, když kníže vyšel ze stanu, padl jeho zrak na rozprostřenou kůži obrovského lva. Dhu-Far ji ještě čistil.

„To zvíře jsi ulovil ty, Dhu-Fare?“ tázal se kníže přátelsky.

„Přál bych si, abych mohl přisvědčit na tvoji otázku, kníže,“ povzdechl si Dhu-Far a bylo vidět, jak rád by byl tímto šťastlivcem. „Zde je vítěz,“ pravil a ukázal na Araba rozložité postavy, patřícího k lidem ze sousední říše.

Také jeho oděv to prozrazoval. Abd-ru-shin nežádal od svých poddaných, aby ve všem napodobovali lid Is-Ra. Proto se zatím jen málo změnilo na jejich, původně dosti sporém oděvu. Muž měl kolem beder ovinut červený pruh látky, jehož konce visely až k chodidlům, což jistě překáželo v běhu. Kolem krku měl navěšeno mnoho řetězů z různých skořápek a malých kamínků, které nahrazovaly oděv horní části těla.

Pravděpodobně nosíval k tomu ještě burnus, ale když se nyní zaměstnával kůží lva, tato část oděvu chyběla. Zato řetězy chřestily při každém jeho pohybu. Kníže si s úsměvem prohlížel Araba: „To má být ten přemožitel lvů?“ Vybídl ho, aby vyprávěl o noční výpravě.

Tu se s mužem stala změna. Narovnal se, zastrčil konce látky za bederní šat a svobodně stanul před knížetem, jsa hrd na svůj čin. Z jeho vyprávění vyšlo najevo, že to nebyl první lev, kterého skolil, jeho proslulost jako lovce lvů byla pověstná.

Knížeti se vyprávění lovcovo líbilo a největší radost měl z toho, že tento muž, který se jmenoval Mul-Dha a jehož jméno slyšel již dříve, se očividně snažil, aby správně vylíčil Dhu-Farovu zásluhu o úspěšný výsledek lovu. Dhu-Far, který rovněž naslouchal, byl šťastný jako obdarované dítě.

Již na počátku této rozmluvy přistoupila Nahome ke knížeti a ustrašeným pohledem zavadila o ulovené zvíře. Potom pohlédla na muže a hlavou jí probleskla rozpustilá myšlenka, takže měla co dělat, aby vypravěče nepřerušila. Sotva však skončil, přišla bleskurychle její otázka:

„Mul-Dho, bojí se lev chřestění tvých řetězů, nebo mu jimi oznamuješ svůj příchod?“

Všichni se smáli, jen Mul-Dha zůstal zcela vážný:

„Nic takového; když jdu na lov lvů, nechám své řetězy doma. Bylo by škoda, aby je zvíře roztrhalo.“

Lovec poprosil knížete, aby přijal kožešinu jako dar. A Abd-ru-shin, přijav ji, udělal mu velikou radost. Krátce na to vyrazili na další cestu a tato již uběhla bez jakéhokoliv dalšího dobrodružství. -

Kmen Beni-Hassanů žil v úrodné krajině v míru a klidu, ničím nerušen. Muži připomínali velké neobratné děti a kromě lovu se téměř ničím jiným nezabývali. Ženy byly čilejší. Stavěly prosté chýše, obdělávaly pole a staraly se o muže a děti, kterých bylo neobyčejně mnoho.

Nahome se jim jevila jako nadpozemská bytost. Její oděv i ozdoby vyvolávaly u nich bezmezný úžas, obdivovaly se její spanilosti, lehké chůzi a půvabným pohybům.

„Paní, nauč nás, abychom byly takové jako ty!“ prosily naléhavě ženy.

A Nahome požádala knížete, aby jí dovolil zůstat nějaký čas u Beni-Hassanů. Chtěla učit ženy a ujmout se dětí, které ze všech chatrčí vybíhaly jako malá zvířátka.

Abd-ru-shin však přesvědčil Nahome, že jednotlivec by zde ničeho nepořídil. Bude nutno, aby současně s Ismány byly sem poslány také arabské ženy, které budou žít mezi Beni-Hassany a svým příkladem je přetvoří mnohem více než plánovitou výchovou. Nahome to pochopila, ale jen těžko se loučila s těmito milými, pomoci potřebnými lidmi.

Na zpáteční cestě k domovu hovořil kníže se svými průvodci o Beni-Hassanech:

„Nebylo vám na nich něco nápadného? Jsou úplně jiní než sousední národ, který k nám již patří.“

„Jsou jako děti,“ pravila Nahome, „jsou spokojeni s tím, co mají, dokud neuvidí něco lepšího. Pak zase touží po tom.“

„Jsou úplně čistí,“ mínil Din-Ar, ale sám se musel trochu usmát při myšlence na tyto Araby pokryté špínou a jejich páchnoucí obydlí. „Myslím totiž vnitřně čistí,“ dodal proto rychle.

„A odkud se v nich bere ta čistota?“ ptal se kníže dále.

Všichni o tom přemýšleli, ale nikdo nenašel důvod, a proto se kníže ujal opět slova.

„Nemají žádných bohů a žádných modloslužeb. Jsou spojeni s tím, co proniká celým bytím. Nemají pro to žádných slov a žádného jména. Ale v nich to žije a to je to, co je udržuje v míru s jejich okolím a v harmonii s božími zákony, kterých neznají, ale v kterých se přesto zachvívají. Učit tento národ bude krásným úkolem.“

Duše posluchačů rozezvučely se různými myšlenkami: „Kdo zde asi bude smět být učitelem?“ To bylo přání, které proniklo mnohými muži. „Kéž by to kníže mohl říci tak klidně a samozřejmě také o nás!“ pomysleli si druzí.

Jusu svoje myšlenky vyjádřil slovy:

„Kníže, proč nebyli Beni-Hus-Dhuové tak čistí, když jsi k nám přišel? Měli jsme přece zaslíbení?“

„Naučili jste se již používat svého rozumu a ten vás svedl z přímé cesty, když jste svému vlastnímu myšlení poskytli příliš mnoho práva. Kdybyste se zcela prostě drželi vašeho zaslíbení a dali se jím vést, pak byste byli zůstali jako děti. Ale škody nebyly ještě tak veliké,“ dodal Abd-ru-shin na útěchu. „Nechali jste se ještě vést.“

 

ao-institut

www.ao-institut.cz

Výňatky z histórie ľudstva

1/2010

vYVOLENÝ NÁROD

 

Mojžíš odchází do pouště

 

Ještě poslední den jízdy dělil veliký průvod od města Abd-ru-shinova.

Od východu přijížděl tryskem osamělý jezdec. Kdo by to mohl být? Kůň byl tmavý, nebylo to tedy žádné ze zvířat Is-Ra, ale ani některý z černých koní Eb-ra-nitových. Ozdoby na uzdě se blýštěly v záři slunce.

Ostré oko Dhu-Farovo rozeznalo nejdříve obrysy jezdce:

„Kníže, podle šatu je to Egypťan, urozený Egypťan, ne-li dokonce kníže!“

„Egyptský kníže, sám, bez doprovodu?“ tázal se Din-Ar pochybovačně.

Ukázalo se však, že Dhu-Far viděl dobře.

„Mojžíš!“ zvolal Abd-ru-shin, když se jezdec ocitl v dohledu. „Mojžíš!“

„Odpusť, můj kníže,“ pravil příchozí. „Hledal jsem tě ve tvém městě, řekli mi, že jsi odjel západním směrem a že jsi každou chvíli očekáván. Přirozeně, že mne nic neudrželo ve zdech města.“

„Buď vítán, příteli,“ zdravil kníže svého hosta.

Také ostatní ho přivítali. Většina z nich ho již znala. Ostatní s údivem pohlíželi na tohoto Egypťana, který nevypadal jako lidé jeho národa, a kterého jejich kníže očividně miloval, neboť obličej Abd-ru-shinův zářil velkou radostí.

Věděl, že Mojžíš si přišel pro Bohem svěřený životní úkol. Nyní bude mít v něm pomocníka. Pak se bude moci on, Abd-ru-shin, navrátit do své světlé říše, po níž často horoucně toužíval. Čím více poznával lidi, čím více nahlédl do jejich převráceného jednání, tím mocnější byl jeho stesk po domově. Jen takové dojmy, jaké v posledních týdnech zažil mezi Beni-Hassany, ho opět smiřovaly se životem na Zemi. -

Řadu dnů byl Mojžíš Abd-ru-shinovým hostem. Leč co hledal, nenalézal. Abd-ru-shin věděl, že jedině Mojžíš sám, puzen vlastním nitrem, musí nalézt cestu k Bohu, a tím také ke svému úkolu. Všechno naléhání a zkoumání Mojžíšovo muselo by nyní vyznít ještě naprázdno. A potom přišla chvíle, kdy mohl kníže dát svému hostu tu nejlepší radu: „Odejdi na poušť, Mojžíši, daleko ode mne! Tam najdeš sám sebe!“

 

 

Pro Mojžíše bylo těžké se odloučit, ale poslechl.

„Proč jsi nechal Mojžíše odejít, pane?“ tázala se Nahome. „Má-li být tvým pomocníkem, nikdo ho nemůže lépe poučit než ty! Proč jsi ho poslal pryč?“

„Že se tak můžeš ptát, Nahome! Kdyby byl zůstal Mojžíš zde, pak by svou cestu nikdy nenašel. Je tak zhýčkaný, že až dosud nechával jiné za sebe dokonce i myslet. Kdybych chtěl, aby to tak pokračovalo, byl by mě jistě poslouchal, ale nikdy by se nestal takovým pomocníkem, jakého já potřebuji. Sám musí poznat, proč je zde na Zemi, on sám musí jasně vidět před sebou cestu, na které může dokončit své dílo. Jen v poušti, daleko ode všech lidí, může jeho duch prohlédnout. Nestačí přece, že lidé přijdou ke mně, já je chci přivést k Bohu!“

Abd-ru-shin dlouho mlčel a Nahome v hloubi duše prožila, co chtěl její pán říci posledními slovy. I ona byla blízká tomu, zapomenout pro něho na všechno ostatní, ale na Boha nesmí nikdy zapomenout!

Když se v myšlenkách dostala až tak daleko, pozvedla svůj zrak a setkala se s očima svého pána, které zkoumavě, ale s nekonečnou dobrotou na ní spočinuly. Porozuměli si beze slov. -

 

Ne-so-met přišel ke knížeti a oznámil mu, co viděl. Přijdou lidé poslaní faraonem, aby uloupili Abd-ru-shinovi náramek a bude-li to možné, mají knížete zabít.

Dávno již Sethi slyšel o nadpozemské moci Abd-ru-shinově, tak jako o náramku, který nosil nad loktem ukryt pod oděvem. Obojí musí mít nějakou souvislost. Kdyby náramek patřil jemu, Sethimu, může se knížeti Is-Ra postavit na odpor. Oba lidé, jak oznamoval Ne-so-met, dojdou oloupeni a polomrtví.

Nedlouho poté byli oba předpovězení přivedeni před knížete. Byla to překrásná mladá žena, tanečnice, kterou Sethi již dávno sliboval, a muž, který se v ničem Egypťanu nepodobal.

Vzdorně a přece sklíčeně vešli oba dovnitř. Zatímco však žena se hlubokou úzkostí a studem rozplakala, její společník se ještě více napřímil.

Vzdor cárům, které měl na sobě, byl královského zjevu. Promluví? Bude se chtít omlouvat? Chystal se promluvit, ale zdálo se, jako by mu slova odumřela na rtech. Oči, nepřirozeně zvětšené, upíraly se jako přikovány na knížete.

Tento kníže přece není člověk? Tohoto knížete že měl oloupit a dokonce zabít? Kvůli Sethimu? Nach studu polil ho přes spánky - nemohl hovořit.

Proto ujala se slova Ere-si, jeho společnice. Podle pravdy vylíčila, proč přišli a kdo je poslal.

Veliký byl jejich údiv, když jim Abd-ru-shin řekl, že je očekával. Nam-Chan mu byl zaslíben jako nejvěrnější ze všech služebníků.

„Pohleď, Nam-Chane,“ oslovil zcela nechápajícího muže, „cesta, po níž jsi mi byl přiveden, byla tou jedinou, která tě mohla ke mně dovést. Zapomeň na to a raduj se se mnou, že jsi u cíle!“

Od té doby zůstali oba u dvora Abd-ru-shinova a skutečně zapomněli na všechno, co bylo za nimi. Nam-Chan byl nejvěrnějším ze všech služebníků a průvodcem knížete a Ismáné necítili k němu pro to závist.

Ere-si tančila knížeti a Nahome, ale především při chrámových slavnostech. Její tanec se stal ze smyslného ukazování těla pravým, vážným uměním, které bylo zasvěceno uctívání Boha. A Ere-si byla šťastna jako dosud nikdy ve svém životě. -

ao-institut

www.ao-institut.cz

Výňatky z histórie ľudstva

1/2010

vYVOLENÝ NÁROD

 

Is-ma-elův odchod

 

Opět uplynul delší čas ve šťastné rovnováze.

Abd-ru-shin prohlížel a zkoumal všechno, co v posledních měsících vytvořila píle a obratnost jeho lidí. Snědí synové pouště byli dobrými žáky svých učitelů, Ismánů. Jejich práce byly plnohodnotné, uplatňovali při nich jak vlastní návrhy, tak způsob provedení. Začali vidět krásu a dbát na ni, a měli radost, když sami mohli vytvářet krásné věci.

A tak to bylo dobře; neboť mnoho Ismánů bylo nyní v nových zemích, aby tam zasévali seménka a působili jako živoucí příklady. Přesto v hlavní říši nic nevázlo. Tam, kde některý z Ismánů odešel, nastoupil na jeho místo jeden z Beni-Hus-dhuů.

Od doby, kdy se Nahome učila u Hussy tkát a vyšívat, změnilo se mnohé i tam. Bezobsažné štěbetání dívek, laškování a švitoření při práci bylo pro Nahome nesnesitelné. Dlouho přemýšlela, jak tomu odpomoci. Hussa se jejím starostem smála: „Dopřej jim tu radost, nejsou pro to o nic méně pilné!“

Nechápala, že Nahome se nejedná o množství práce, nýbrž o duše, které pustnou a jsou zanášeny nánosy prázdných řečí.

Jednoho večera svěřila princezna své starosti Abd-ru-shinovi. Ten se zpočátku odmlčel, jako vždy, když mu bylo předneseno něco nového. Potom pravil:

„Cítíš to zcela správně, Nahome! Život je příliš krátký, než abychom mohli připustit, aby se takto promarňoval. Musíme najít dívkám a ženám lepší zábavu, pak zanechají tlachání, jež ubíjí duše.“

Za několik dní objevila se Nahome v dílně, držíc v ruce svitek pergamenu. Rozvinula ho a oznámila děvčatům, že jim bude předčítat. Kníže zaznamenával různé věci z dějin Beni-Hus-dhuů tak, jak se o nich postupně dovídal. Nyní je budou moci slyšet také dívky.

Zaražené dívky na ni hleděly rozpačitě, takže Nahome téměř začala ztrácet odvahu. Vzpomněla si však na své předsevzetí a dala se rychle do čtení.

Již první slova upoutala posluchačky. Každá z nich věděla o dějinách své země, o proroctví, o spanilé Květině. Odpoledne uběhlo jako v letu, a když Nahome, čtením trochu vyčerpána, skončila, prosily všechny:

„Přijdeš zase zítra? Budeš opět číst?“ A Nahome to ráda slíbila.

Nahome četla již několik dní a čtení přerušovala vážnými rozhovory. Měla vzácný dar, že dovedla tak, jak sama bez ostychu mluvila o všem, co jí zaměstnávalo, působit i na sdílnost druhých.

Čas od času odkládala pergamen, dávajíc vlastními slovy znovu ožít postavám, o nichž četla. Pak spolu s dívkami vytvořila slovy obraz Květiny, což všem činilo velikou radost. Důkladně v hovoru probíraly neočekávaný konec mladičké věštkyně. Proč musela tak brzy zemřít?

„Nahome je Květině podobná. Ani ji nebudeme mít dlouho!“ mínila jedna dívka, která na princezně horoucně lpěla.

„Kněžno, neopouštěj nás,“ prosila jiná.

Pak chtěly vědět, jaký to byl asi pták, který tehdy, tak jako nyní, oznamoval zaslíbeného.

„Viděla jsi ho, Nahome?“ tázala se děvčata, ale ona musela říci, že nikoliv.

Na Abd-ru-shinovo přání přebíraly úlohu předčítatelek střídavě také ismánské ženy, ale radost byla vždy obzvlášť veliká, když přišla Nahome.

Při jedné takové příležitosti se stalo, že Hussa, která se již delší dobu potýkala s odhodláním, překonala svůj ostych a pravila Nahome:

„Měla jsi pravdu, princezno, je prospěšnější dívkám poslouchat a mluvit o dobrých věcech, než vést prázdné rozhovory, jako to bývalo dosud.“

Již chtěla princezna odpovědět: „Pro tebe také, Husso!“ Ale neučinila tak. Věděla dobře, že Hussa je jednou z nejhorlivějších posluchaček. -

 

Jednoho dne se objevil Eb-ra-nit, jako obvykle neohlášen.

„Pane,“ zvolal, jakmile stanul před knížetem. „Pane, faraon je mrtev, odešel se všemi svými hříchy a zemřel sužován nejbolestnější chorobou za strašlivého utrpení. Ale to všechno nestačilo, aby jeho duše procitla: Svými posledními slovy tě proklel. Vynutil na svém synu strašlivou přísahu, žádaje na něm, aby ti škodil, kde bude moci. To byl jeho poslední čin. Teď se musíš dvojnásob míti na pozoru!“

„Ale Juri-cheo mi přece nebude škodit?“ tázal se Abd-ru-shin udiveně. „Ona přece měla dosednout na trůn Egypta?“

„Sethi se ve hněvu rozešel se svou dcerou, jedinou bytostí, kterou miloval. Nemohl jí odpustit, že vychovala Mojžíše, a že ho pak nedovedla provždy k sobě připoutat. Bál se Mojžíše a bál se tebe. Umíraje, cítil pouta, která Mojžíše k tobě vážou. Aby čelil tvému vlivu, odvrhl Juri-cheo a učinil faraonem Ramsese. Nyní bude Egypt veden ještě hlouběji do temnot.“

 

 

„Ramses ... faraonem,“ pravil Abd-ru-shin zamyšleně a s lítostí. „Oč snadnější by byl můj úkol, kdybych mohl jednat s Juri-cheo. Na mou prosbu propustila by cizí národ, tím jsem si jist. Ovšem pak by Mojžíš nemusel překonávat žádné překážky, a právě ty on potřebuje. Co nyní bude s Juri-cheo? Nese to těžce, že všechna naděje na moc, nádheru a lesk se zhroutila vniveč?“

„Myslím, že to pro ni mnoho neznamená, bojí se však svého bratra. Třese se hrůzou před ním. Prosila mne, abych ji vzal sebou, ale ona mne tam zná jenom jako knížete Hun-Dhů, starého důvěrníka Sethiho. Chci-li si udržet otcovu důvěru také u jeho syna, nesmím vystupovat jako ochránce Juri-cheo. To je jasné. Proto jsem jí poradil, aby hledala útočiště u tebe, Pane. Doufám, že jsem nejednal proti tvé vůli. Měla v úmyslu vydat se na cestu o den později než já, mohla by tedy dorazit se svými ženami již zítra.“

„Dobře jsi udělal,“ pravil Abd-ru-shin. „Snad zde Juri-cheo nalezne svou duši a svého Boha, což je lepší než faraonův trůn. Nebude to však pro ni snadné, aby se otevřela. Její srdce je obklopeno mnoha krustami a zkamenělinami. V nitru je dobrá, ale navenek je Egypťankou.“

Vstoupila Nahome a měla radost, že zde nalézá Eb-ra-nita. Ulehčilo se jí, že Sethi již nežije, neboť o Ramsesovi neměla žádnou představu. Abd-ru-shin ani Eb-ra-nit jí o něm ničeho nevyprávěli. Dříve mívala mnoho starostí a hodně se bála, a proto bylo dobře, že konečně může na Egypt myslet bez hrůzy.

Nebylo těžké přimět hosta, aby se několik dnů zdržel. Cestou sem projížděl zemí Beni-Hassanů a mohl podat mnoho radostných zpráv o pokroku, který tam již byl zřejmě znatelný.

Čím dále s Abd-ru-shinem rozprávěli, tím jasněji cítil, že na duši knížete leží jakýsi závoj.

„Pane, co je ti?“ tázal se starostlivě.

Neušlo mu, že také Nahome pátravě pohlíží do bledého obličeje knížete.

Abd-ru-shin se dobrotivě usmál:

„Sám nevím. Zdá se mi, jako by mi hrozila nějaká veliká ztráta, nějaká bolest. Nedovedu však říci, co by to mohlo být. Pojeďme na delší vyjížďku, to rozproudí krev.“

Dříve, než mohl Eb-ra-nit radostně přisvědčit, vstoupil dovnitř Ne-so-met. Hluboká vážnost spočívala v jeho rysech, namáhavě hledal vhodná slova:

„Kníže, přináším ti poslední pozdrav Is-ma-elův! Směl se navrátit domů.“

 

 

A věštec vyprávěl, co viděl. Směl prožívat poslední Is-ma-elovy okamžiky na Zemi a byl také svědkem nesmírně míruplného odchodu.

„Kéž bych mohl být u něho!“ zatoužil Abd-ru-shin.

Jeho duši naplnil dík k muži, který byl ochráncem jeho mladosti a zahrnoval ho péčí a láskou daleko nad lidské měřítko.

„Hleď, Eb-ra-nite, byl to jen člověk, pouhá krůpěj ducha. Dokázal však, že člověk, který nezná vlastní chtění, kterému služba Bohu, služba podle příkazu živého Boha, je nade vše, může se stát již zde na Zemi dokonalým. Vedl Ismány a vychoval z nich to, čím dnes jsou. Neříkej, že byl obzvlášť veden, že byl Světlem chráněn. Všichni lidé jsou vedeni, ale neposlouchají své vedení. Jako děti ženou se za vlastní vůlí a sami chtějí všechno vědět lépe. On jediný, Ismael, činil to, co Bůh od něho požadoval. Obdrží svou odměnu!“ -

O projížďce již nebylo ani řeči. Abd-ru-shin seděl pohroužen do vzpomínek. Nikdy dosud nevyprávěl Eb-ra-nitovi tolik o říši Ismánů, ve které strávil své šťastné dětství a mládí. Obraz řadil se k obrazu a před duší naslouchajícího vynořovala se mocná a silná, světlem zalitá a požehnáním prodchnutá říše, jejímž vladařem byl Is-ma-el.

„Co se stane s národem Isma?“ tázal se Eb-ra-nit hluboce pohnut.

„Zanikne! Lidé odejdou z této Země, vrátí se do svého nadoblačného domova a teprve v daleké budoucnosti budou se smět opět vrátit. Písek zavěje říši Isma. Po staletí bude odpočívat pod jeho příkrovem. Lidé nejsou hodni, aby vkročili na půdu posvěcenou Is-ma-elovým životem. Věky uplynou, než se opět vynoří na povrch, až Syn Člověka navštíví ona místa!“

Den minul ve vážném rozhovoru. Dosud nikdy se Eb-ra-nit necítil tak blízko svému pánu. Byl šťasten. Cítil také, že to nebyla bolest nad odchodem Is-ma-elovým, která tak pohnula Abd-ru-shinovou duší, nýbrž že truchlil nad lidstvem, které se tak málo podobalo tomuto jedinému člověku.

Kníže Abd-ru-shin procitl uprostřed hluboké noci. Jeho lůžko oblévalo světlo a jas. Jeho spánek nebyl nikdy pevný, neboť vždy cítil, jak je pozvedán do jiných říší a pokaždé vyklouzl z této tělesnosti, aby byl v blízkosti svého věčného domova.

Avšak dnes to bylo jiné. Vlny Světla proudily kolem něj a tiché znění ho obklopovalo. Vlny se zvolna měnily v postavu, světlou, průzračnou, podobající se postavě člověka a přece zcela, zcela jinou. Znění zhutnělo, změnilo se ve slova, avšak tato nezaznívala v hrubohmotných uších. Prostupovala celou jeho bytostí, a to, co slyšel, byl Is-ma-elů hlas v, a to co viděl, byla postava jeho starého učitele.

„Abd-ru-shine, můj milovaný synu, můj kníže a pane,“ znělo tiše, ale zřetelně, „nikdy jsem se ti nesměl přiblížit v dlouhých létech našeho odloučení. Ale všechno tvé konání, ba i tvé myšlenky směl jsem sledovat, neboť mi byly zjeveny. V duchu jsem byl stále s tebou a celý můj život byl zasvěcen péči o tebe. Nyní budu povznesen do říše, kde nebudu moci o tebe již hrubohmotně pečovat. Nyní pocítíš, co je to nenávist, před níž mohl jsem tě až dosud chránit. Nenávist lidí je strašlivá moc. Chraň se před ní. Nepodceňuj ji.

V Ne-so-metovi jsem ti přidružil lidského ducha, jehož jsem vyučil tak dalece, že ho mohu využít k podávání zpráv, bude-li ti hrozit nebezpečí. Pokud se bude čistě zachvívat v tom, čemu se naučil, pokud se nenaučí znát svou vlastní vůli, jen potud ho mohu používat za svůj nástroj. Dbej jeho hlasu. Svěř se Eb-ra-nitově pozemské péči. Ty víš, že ti byl poslán ze Světla. Také Nam-Chan je nástrojem Světla, služebníkem, jehož věrnost znáš. Irmingard je u tebe a Elizabeth je ti nablízku!“

Znění se stupňovalo, mohutnělo, čím více zdála se postava mizet. Jas pohasl.

Abd-ru-shin nevydržel déle na svém lůžku. Jsa přitahován mohutností tónů, vyšel ven do přírody. Tmavě modrá, hluboká obloha klenula se nad ním, hvězdy zářily a ukazovaly směr. Uprostřed mezi nimi stála nová, veliká hvězda, kterou oči knížete nikdy předtím nespatřily, a která mu byla přece tolik známá.

„Hvězda mého domova. Posel Světla!“ zašeptal Abd-ru-shin napůl nevědomky. -

ao-institut

www.ao-institut.cz

Výňatky z histórie ľudstva

1/2010

vYVOLENÝ NÁROD

 

Probuzení Juri-cheo

 

Příštího dne k poledni přijela Juri-cheo se svým doprovodem. Shledala, že je očekávána. Abd-ru-shin jí na vysvětlenou řekl, že obdržel zprávu od knížete Hun-Dhů.

Jestliže však doufal, že se mu tím podaří zabránit nářku a vypravování o smrti Sethiho i o změně následnictví na trůnu Egypta, pak byla jeho naděje zklamána. Princezna, jindy tak skoupá na slovo, vyprávěla obšírně o zážitcích posledních týdnů.

„Kéž by alespoň Mojžíš byl se mnou!“ neustále opakovala.

Eb-ra-nit přispěchal svému pánu na pomoc. Připomněl jí, že se zde již dříve setkali. Ona však s ním jednala jako s úplným cizincem a zdálo se, že ji jeho vesele důvěrný tón zraňuje.

Jedině Nahome nalezla klíč k srdci hrdé faraonovy dcery, ale i ona musela být opatrnou. Jedno nevhodné slovo mohlo vše pokazit. Nebylo však v povaze Nahome odvažovat každé slovo. Tlak, který takto na ní ležel, ji skličoval. A tak od příchodu Juri-cheo zavládl na dvoře cizí duch, který všechny tížil.

Abd-ru-shin několik dní všechno pozoroval, aniž by o tom pronesl jediné slovo. Pak se rozhodl, že tyto šedivé závoje roztrhne. Zavolal k sobě Nahome a Eb-ra-nita. Jako vždy radostně uposlechli jeho zavolání, ale pak seděli mlčky a stísněně.

„Takto to dále nemůže jít,“ začal kníže hovořit. „Chcete cizímu duchu dát moc, aby ovládl vaše duše? Chcete se z ohledu na Juri-cheo změnit? Čím jí tím prospějete? Je možné, aby se z vaší stísněnosti naučila znát, co je Pravda a Světlo? Není lépe pro ni, jestliže jí poskytnete možnost, aby prožila, jaká krása tkví v přirozenosti? Zalekne se, najednou se bude cítit odstrčená - ale tento úlek bude pro ni hojivým balzámem. Náraz, který ji zabolí, odstraní z její duše část toho zkamenělého krunýře. Věřte mi, že Juri-cheo se bude moci změnit jen tehdy, jestliže vy se nezměníte!“

A aby dal rozmluvě jiný směr a tím ulomil hrot výtce, pokračoval dále:

„Ne-so-met mi dnes přinesl zprávu, že Mojžíš je na cestě sem. Do té doby, než skutečně přijde, může uběhnout ještě několik týdnů, a proto se Juri-cheo o tom nezmíníme. Jeho příchod je mi důkazem, že našel to, co nutně potřeboval. Doufejme, že zde nalezne novou Juri-cheo. Změnil se natolik, že vše staré, lhostejno, v jaké formě, znamenalo by pro něj jen bolest a zatížení.“

Pak hovořili o úplně jiných věcech. Během hovoru oba viditelně ožili. Eb-ra-nitův veselý smích mísil se s hlasem Nahome. Tu se také obličej knížete opět rozzářil. Navrhl, aby si společně vyjeli a pozvali také Juri-cheo.

Nahome spěchala princezně sdělit tuto zprávu, ačkoliv pochybovala, že truchlící faraonova dcera bude souhlasit. Juri-cheo však pozvání radostně přijala. Začala se nudit v osamělosti, kterou si sama zvolila, ale byla příliš hrdá, aby sama hledala nějakou cestu, která by ji z ní vyvedla.

Cestou jel Abd-ru-shin po boku Juri-cheo a Nahome s Eb-ra-nitem je následovali. Dhu-Far uzavíral skupinu. Po delším mlčení se kníže ujal slova:

„Obdržela jsi dnes zprávu z Egypta, kněžno. Co je nového ve tvé zemi?“

Oslovená sebou trhla, neboť se právě touto zprávou v myšlenkách zabývala.

„Můj komoří mi oznamuje, že Ramses dal zahladit v paláci všechny stopy, které upomínaly na Mojžíše,“ pravila stísněně. „Vydal rozkaz, aby Mojžíš, vrátí-li se kdy, byl vyštván psy od prahu paláce. Můj komoří mne prosí, abych Mojžíše varovala. Bojím se, že je to léčka, kterou mi nastražila lstivost mého bratra. Nedovede představit, že skutečně nevím, kde se můj chráněnec nalézá!“

„Co bys učinila, kdyby se Mojžíš vrátil?“ tázal se Abd-ru-shin.

„Nevím, kníže, někdy si přeji, aby se můj syn vrátil, pak si zase představím všechny ty těžkosti, které by tím jemu i mně nastaly. A potom se chvěji úzkostí před jeho návratem a přeji si, aby raději zůstal někde daleko.“

Tato odpověď zřetelně ukázala knížeti, že ještě nenadešel čas oznámit Juri-cheo Mojžíšův návrat. Aby hovor obrátil jiným směrem, tázal se kníže:

„Nepostrádáš zde svých kněží, nestýská se ti po vašich náboženských obřadech?“

Juri-cheo se posměšně zasmála:

„Žádnému vzdělanému Egypťanovi neschází, když se nějaký čas nemusí účastnit něčeho, co je stejně jen vnější formou. Věř mi, Abd-ru-shine, že jsem prohlédla machinace kněží, právě tak jako můj otec.“

„Proč to snášíš? Je to tebe důstojno? Proč nehledáš něco lepšího?“

„Lepšího? Až dosud jsem po něčem lepším netoužila. Kde bych to také našla?“

Oba jezdci, jedoucí těsně za knížetem, rozmluvu slyšeli. Při posledních slovech Juri-cheo pohlédla Nahome zděšeně na Eb-ra-nita:

„Jak je možno znát knížete a přitom se takto ptát?“ tiše zašeptala.

Dříve, než mohl Eb-ra-nit odpovědět, zazněl hlas knížete:

„Nemyslíš, Juri-cheo, že bys našla, kdybys hledala? Umíráš žízní, jsi blízka smrti, ale přece jsi hrda sklonit se k prameni, z něhož tryská životadárný nápoj. Což jsi nikdy nepřemýšlela o tom, co nás všechny zde udržuje, činí veselými a opravdovými lidmi? Nelíbí se ti snad život při mém dvoře více než to, na co jsi byla dosud zvyklá?“

Juri-cheo mlčela, ale v jejím mlčení nebylo vnitřního zahloubání. Její srdce se vzdorovitě vzpouzelo Abd-ru-shinovým slovům. Byla zvyklá na to, že všechno, co ona hovořila nebo činila, lidé chválili a velebili, a proto jakýkoliv jiný názor nesnesla.

Abd-ru-shin, který to vycítil, umlkl také.

Tu pobídl Eb-ra-nit svého koně kupředu, až se ocitl po boku knížete. Začal živě vyprávět, jakou zprávu dostal dnes od kněžny Brany. Sdělovala mu, že náhradou za ztracené syny byli obdarováni roztomilým a líbezným děvčátkem.

„Nepřál sis raději syna, Eb-ra-nite?“ tázal se Abd-ru-shin.

„Mně je jedno, co mi bylo darováno,“ zněla odpověď. „Chtěl bych tě však poprosit, pane, abys brzy přijel k nám a dal dítěti své požehnání. Jistě sám uznáš, že nebudu mít klid, dokud nebudu moci pozdravit svou ženu. Nechtěl bys zítra jet se mnou?“

Abd-ru-shin uvažoval. Pojede-li ihned, mohl by se vrátit dříve, než Mojžíš přijde. Bude-li otálet se svým odjezdem, může se stát, že by pak vůbec nemohl jet. Jakmile Mojžíš nastoupí svůj úkol, bude ho potřebovat. V důsledku těchto úvah Abd-ru-shin slíbil, že bude Eb-ra-nita provázet příštího dne na jeho cestě.

„Doufám, že vy obě, Nahome a Juri-cheo, budete spolu udržovat dobré přátelství,“ zažertoval. „Hleďte, ať nemáte dlouhou chvíli. Je toho tolik k vidění, Juri-cheo, co ti udělá radost. Nepochybuji o tom.“

Ale kněžna se ještě nezbavila svého hněvu, nebyla schopna vlídně odpovědět, a proto raději mlčela.

Všem jí bylo líto. Je smutné vidět člověka, který si sám ve svém srdci postavil valy a hráze proti Světlu. Není možno mu pomoci! On sám musí odklidit to, co vybudoval. Nanejvýš velká bolest tu může ještě posloužit jako nástroj. -

 

Přešlo již několik dnů od chvíle, kdy obě knížata bok po boku odjela, doprovázena četnou družinou. Pro Nahome v jejím jinak tak radostném životě to vždy byly nejtěžší časy, když její pán byl pryč. Množstvím práce a činností pro jiné se vždy snažila vyplnit tuto prázdnotu.

Tentokrát chtěla věnovat všechnu svou péči Juri-cheo. Kněžna cítila úsilí Nahome, ale v nitru se proti němu vzpouzela. Nepřála si žádný soucit! Proto bylo pro Nahome zvlášť těžké se jí přiblížit. Neustala, až konečně přece přišla hodina, kdy se duše Juri-cheo otevřela. Byla to sice jen maličká skulinka, ale byl to přece jen začátek! Duše Nahome naplnila se blahem a otevřela se té, která byla o tolik starší a o tolik chudší!

„Čím to je, že jsi vždy veselá, Nahome?“ tázala se Juri-cheo. „Máš přece dosti důvodů k tomu, aby ses nedívala na život tak lehce. Otec ti byl násilně odňat a ty i tvoje matka jste pozbyly všechno své bohatství a všechnu moc. Ona sama trpí ve smutných vzpomínkách a žije osamělým životem se svými ženami.“

„Má matka nechce žít jinak. Není třeba, aby žila osaměle, v naprosté nečinnosti, kdyby tomu sama nechtěla,“ rychle odvětila Nahome. Nenesla dobře myšlenku na matku, která byla úplně jiná než ona. „Já jsem však našla plný a bohatý život u svého pána, ve službě jemu jsem poznala pravěčného Boha!“

„Hovoříš o službě. Jsi přece knížecí dcera a nepotřebuješ sloužit!“

„Sloužím dobrovolně a děkuji Bohu za to, že to smím konat,“ pravila Nahome vážně. „Věř mi, kněžno, že není nic blaženějšího než zasvěcení života Nejvyššímu.“

„Nazýváš Abd-ru-shina Nejvyšším?“ divila se Juri-cheo.

Nahome potlačila deroucí se odpověď. Faraonova dcera nemohla ještě všechno pochopit. Je nutno s ní hovořit jako s dítětem.

„Ne, myslela jsem Boha! Sloužím-li Abd-ru-shinovi, sloužím tak Bohu, neboť náš kníže je vůle Boží.“

„Toho nechápu. Vyprávěj mi o vašem Bohu, snad tomu pak lépe porozumím!“

A Nahome chopila se neočekávané příležitosti. S hlubokou úctou, neboť jména Nejvyššího jinak nepoužívala, počala hovořit o tom, co naplňovalo její duši. Nalezla prostá a dětská slova, která přesvědčivě pronikala do srdce Juri-cheo.

Jako když sluneční paprsek náhle osvětlí místo, které bylo dosud temné a spálí plevel a udělá prostor pro růst ušlechtilých rostlin, tak slova Nahome zničila mnohé zakořeněné falešné představy, mnohé úponky pýchy a samolibosti. Aniž by si toho byla vědoma, dotýkala se svou řečí míst, která chvějíce se a obnažená spočívala v duši její posluchačky.

Ale když se dotkla těchto bolavých míst, vzápětí vlévala do zjitřených ran jakoby hojivý balzám.

Juri-cheo propukla v neovladatelný, bezmezný pláč. Nezadržitelný proud slz očistil její duši, zbavil ji pout, která ji od narození svírala.

Nahome ji ponechala jejímu pláči. Ne snad, že by zvlášť rozuměla její bolesti, nýbrž proto, že nevěděla, jak utišit tento nesmírný, srdcervoucí pláč. A právě to bylo to pravé. Nahome tiše opustila komnatu. Když pláčem vyčerpaná Juri-cheo konečně vydechla, nemajíce slz, cítila se tělesně úplně rozbita, ale její duše začala rozkvétat. Proniklo jí srdeční teplo, které vyvolávalo veliký pocit štěstí.

Nahome nyní toužila po návratu knížete více než kdy jindy. Musí vzít tuto duši do svých léčivých rukou. Jen aby na ní nic nezkazila. Nahome bylo z toho úzko. Netušila, že nikomu mimo ni by se nebylo podařilo, co ona nevědomky vykonala z lásky. -

 

ao-institut

www.ao-institut.cz

Výňatky z histórie ľudstva

2/2010

vYVOLENÝ NÁROD

 

Mojžíšův návrat

 

Opálen, uvolněn a pohřížen do milých vzpomínek vrátil se kníže zpět. Dny na Eb-ra-nitově dvoře byly plny slunečního svitu. Kněžna Brana našla opět svůj ztracený smích a byla svému choti rovnocennou společnicí. Jen těžko se Abd-ru-shin od nich loučil, avšak myšlenka na Mojžíše pobízela ho ke spěchu.

A doma čekal na něho nový úkol. Jinýma očima, z nichž všechen ledový chlad i neklidné záblesky zmizely, pohlížela Juri-cheo na svět. Nahome mlčela o svém prožití, chtěla, aby její pán sám viděl změnu, kterou prošla Juri-cheo. On to viděl a radoval se.

Několik dnů, které zbývaly do příchodu Mojžíšova, bylo vyplněno tím, že Abd-ru-shin zápasil o duši Juri-cheo s ní samotnou. Byla by si nyní ráda nechala pomoci, a přece jen stavěla si znovu a stále do cesty své staré předsudky, staré návyky v myšlení a velmi často i své vlastní domnění, že ví všechno lépe. Ale tyto překážky byly již jen jako sutiny, nic pevného, stmeleného, a jako sutiny daly se odsunout stranou jediným slovem jeho úst.

Nahome držela se v pozadí. Ani dechem nechtěla rušit posvátnou práci na lidské duši. Byla však dosti blízko, aby mnohé mohla pozorovat.

„Jak je to možné,“ pomyslela si, „že člověk, ačkoliv ho to přitahuje k Pravdě, přesto se do posledního okamžiku vzpírá? Je tomu vždy tak?“

Ráda by se byla Abd-ru-shina na to zeptala, ale nenaskytla se jí k tomu vhodná příležitost. Konečně jednoho večera, když Juri-cheo odešla dříve, tázal se kníže dobrotivě:

„Nu, Nahome, vidím ve tvých očích celou řadu otázek, podíváme se, mohu-li je zodpovědět!“

„Pane, proč ti tolik záleží na Juri-cheo? Proč se tolik namáháš o tuto duši, která ti to tak ztěžuje?“

„Juri-cheo je vzácná žena, daleko cennější než mnozí jiní. Pomysli jen: ona zachránila a vychovala izraelskému národu toho, který je má vysvobodit z Egypta a přivést opět k Bohu. Pokud potrvá svět, potud budou lidé na Juri-cheo s díkem vzpomínat. Je tak blízko pravdy, že se mi zdá, jako by se zahalující závoje každým okamžikem musely roztrhnout. Přitahuje však stále nové a nové.“

Kníže lehce povzdechl, Nahome však zvolala:

„Tomu nerozumím! Člověk vidí Pravdu a chopí se jí! Je to přece tak prosté!“

„Ano, dítě, tak to také mnozí dělají. Ostatní však se nemohou zbavit dosavadních názorů a zvyků. Nechápou, že se musí vzdát všeho, aby dosáhli Pravdy. Chtějí si vždy ponechat něco ze starého. Když jsem Juri-cheo všechny námitky vyvrátil, najednou se domnívá, že je příliš stará na to, aby se mohla chopit nového.“

„A není tomu tak?“ tázala se Nahome. Když však viděla, že kníže špatně pochopil její otázku, připojila rychle: „Nebylo by pro ni lépe nechat ji klidně zemřít v tomto stavu, kdy v její duši svítá? Až se znovu vrátí na Zem, bude mít více času na poznání!“

„Tomu ty nerozumíš, Nahome, u tebe je všechno jiné než u lidí. Doba, která plyne mezi dvěma lidskými životy, řídí se úplně podle toho, co zde dole poznali a prožili. Najde-li Juri-cheo ještě nyní cestu k Bohu, tak, že se jí to stane skutečným prožitím, pak může nahoře ve vyšších úrovních pokračovati ve svém poznání. K tomu bych jí chtěl pomoci!“ -

Vstoupil Ne-so-met:

„Kníže, Mojžíš je již blízko. Může tu být za dva dny. Nepřichází sám.“

Kníže vyměnil ještě několik slov s věštcem, a potom se obrátil k Nahome:

„Nyní přišla pravá chvíle pro Juri-cheo, radost ještě více rozevře její srdce a pomůže jí!“

A příštího dne připravil kníže dceru faraonovu na Mojžíšův příchod. Řekl jí také, že očekávaný nemá v sobě již nic ze své staré nevíry. Již dávno nalezl Boha a žije podle jeho přikázání. Tím padla pro Juri-cheo poslední překážka. Jestliže i Mojžíš přijal toto nové, k němuž ji to mocně přitahovalo, pak to musí být to pravé. Rychle a mocně rostla radost v této ženě a v její duši již neměla úzkost žádného místa.

Také Abd-ru-shin se radoval, neboť věděl, že nyní začíná poslední část jeho pozemského úkolu. -

Mojžíš přišel a s ním i žena, kterou si vyvolil během své samoty. Abd-ru-shin zadíval se na Zipporu a viděl, že si Mojžíš nezvolil ženu sebe nedůstojnou. V krásném těle sídlila čistá duše, tvárná jako vosk. Zippora mohla se lehce přizpůsobit novým mravům a novému myšlení. Byla čistá a opravdová, takže mohla být muži opravdovou družkou, neboť sama nesobecky ustupovala, kde ji Mojžíš již nepotřeboval.

To všechno Abd-ru-shin viděl a měl z toho radost. Dal Nahome pokyn, aby se Zippory ujala a opatřila jí vhodný šat. Oděna a ozdobena, jak se na Mojžíšovu ženu slušelo, měla Zippora poprvé předstoupit před Juri-cheo, aby dceru faraonovu neodradil zevnějšek.

Když Abd-ru-shin seděl sám s Mojžíšem a Zipporou u hostiny, byl by nikdo nepoznal v Zippoře ženu z pastýřského kmene. S naprostou samozřejmostí se pohybovala v novém oděvu, ve kterém se plně uplatnila její krása.

Také Mojžíš neustále se pohledem vracel ke své ženě: jak obdivuhodně se rozvinula na těle i na duši. Zdálo se mu, jako by ji dosud vlastně ani neznal. Dlouhá cesta a úzké soužití s ním byly jejími učiteli. Neměl již obav, že by mohla být překážkou na jeho cestě.

Plnými doušky užíval Mojžíš pohodlí, které ho obklopovalo. Domníval se, že v dlouhých letech osamocení ničeho nepostrádal. Teprve nyní viděl, jaký blahodárný vliv má na něho upravené, krásou naplněné okolí. Líbezná vůně, osvěžující čistota, zářivé světlo a harmonické zvuky se spojily, aby muže přicházejícího z pouště jakoby jedním rázem vynesly vzhůru do jiné sféry.

Abd-ru-shin viděl, jak Mojžíš celým svým nitrem všechno vychutnává, a na okamžik ho napadla myšlenka: „Co se stane, jestliže se nyní Mojžíš poživačně oddá pohodlí a odsune svůj úkol stranou? Pak by nebyl tím, koho on potřebuje. Ale nelze mu pomoci ani jediným slovem. Sám musí obstát v této zkoušce.“ V důsledku těchto myšlenek nepronesl Abd-ru-shin ani slovo o Egyptu, a také se nezmínil o Juri-cheo.

Hostina nebyla ještě ani v polovině, když se obavy knížete rozptýlily. Mojžíš se pohodlně posadil na svém sedadle, jako by chtěl do sebe ještě více vpíjet okolní krásu, jeho oči byly široce rozevřeny, dívaly se a dívaly! Náhle, zcela neočekávaně pronesla zvolna jeho ústa:

„Můj ubohý národ!“

Obklopena pohodlím myslela jeho duše na jiné! Tu viděl Abd-ru-shin, že tento pomocník nezklame, a teprve nyní měl velikou radost.

Zdálo se, jako by Mojžíš procitl ze snu a s bdělými smysly se obrátil na svého hostitele.

„Co jest s Izraelem? Pochopil Sethi, že se olupuje o nejlepší síly, když utiskuje tento národ?“

„Ne, Sethi zůstal až do smrti tím, čím byl vždy. Ničemu se nenaučil!“

 

 

„Sethi je mrtev? Pak vládne Juri-cheo? Juri-cheo! Ó, jak dlouho jsem ji neviděl! Jak se o mne asi strachovala!“

„Chtěl bys ji vidět, Mojžíši? Je zde.“ Kníže pokynul a jeden ze služebníků odešel. „Nenávist Sethiho šla tak daleko, že zbavil Juri-cheo následnictví. Ramses je faraonem!“

„Ramses?“

Jako výkřik zaznělo to z Mojžíšových rtů. Viděl ho opět před sebou, jak ho vždy vídával: panovačného, krvežíznivého, chladného a výsměšného, semknuté úzké rty, šikmé čelo a pichlavé malé oči, svědčící o rozumu, který neměl v sobě téměř nic lidského.

Ramses vždy Juri-cheo záviděl a nepřál ji tomu „přivandrovalci“ Mojžíšovi. Jak obtížné to nyní bude národ osvobodit. Ubohý národ. Jak těžce musí to snášet! Všechny tyto myšlenky probíhaly Mojžíšovi hlavou. Byl tak zamyšlen, že ani nezpozoroval vstupující vysokou ženskou postavu, která se pomalým krokem blížila k jídelní tabuli.

Avšak Zippora ji spatřila a její oči se rozšířily obdivem. To musela být Juri-cheo, instinktivně ji poznala. Její ruka se lehce dotkla rámě manželova:

„Mojžíši, pohleď!“

Musela to dvakrát opakovat, pak teprve Mojžíš vzhlédl a zazněl výkřik radosti. S očima zářícíma radostí stanul před tou, která mu byla matkou i přítelkyní a které vděčil za všechno, co mu pozemsky pomohlo.

Když se první radost utišila, posadila se Juri-cheo po boku Zippory. Ani stín žárlivosti nedotkl se její duše, která byla přitahována touto mladistvou krásou. Radost, která ji naplňovala a v níž nebylo přimíseno žádné sobectví, rozjasnila její tvář a někdejší krása zazářila největší měrou.

S obdivem pohlížel Abd-ru-shin na obě ženské postavy, které ztělesňovaly rozkvétající a zralou krásu ženy. A zatímco litoval, že tento obraz nelze zachytit provždy, vklouzla do místnosti Nahome. S šibalským úsměvem se přiznala, že nemohla již déle vydržet být sama.

Posadila se vedle Juri-cheo, ne méně krásná než obě ostatní. Leč její krása byla jiného druhu. Kníže mohl poprvé srovnávat.

Obě ženy mají krásná těla prozářená ušlechtilým duchem. Ale duše Nahome přezařuje všechno a odívá její dokonale krásné tělo světlou čistotou. -

Mojžíš se na dvoře Abd-ru-shinově dlouho nezdržel. On, který se jindy nemohl od knížete odloučit, nyní pospíchal s odjezdem. Zdržel se jen tak dlouho, jak bylo nezbytně nutné, pak hnalo ho to do práce, do jeho úkolu.

Pln radosti pozoroval kníže, jaký cílevědomý a v nitru pevný muž stal se z kdysi tak měkkého mladíka. Bez obav nechal ho odejít. Věděl dobře, že je to rozchod na celý život, že pro ně oba již nebude žádného shledání na této Zemi, ale radostná důvěra naplňovala všechny duše.

Také Juri-cheo se rozloučila se svým chráněncem, a tím více byl Abd-ru-shin překvapen, když mu druhého dne oznámila své rozhodnutí následovat Mojžíše.

„On mne bude potřebovat, kníže,“ řekla pevně. „Tys nasytil mou duši. Strach před Ramsesem, kterým se má duše chvěla, zmizel. Jako nový člověk budu moci žít u dvora faraonova a pokusit se nepozorovaně Mojžíšovi pomáhat a chránit ho. Nikdo jiný nemá takovou možnost jako já, a proto odcházím. Také já jsem našla svůj úkol!“

Kníže ji nechal odejít a nerozmlouval jí její rozhodnutí. Viděl ovšem velmi dobře, že Juri-cheo nebude mít žádného vlivu na svého bratra, který svým zlým chtěním celý zkameněl, ale nechtěl ji připravit o vědomí, že je jí zapotřebí.

„Zdalipak nezapomene, čemu se u tebe naučila,“ povzdechla si Nahome, když s knížetem osaměla.

„Ne, Nahome, toho se neobávám. Její duše, která je v základě vláčná, byla příliš hluboce zasažena. Co v ní zapustilo kořeny, poroste dále. Avšak rozkvete to teprve tehdy, až Juri-cheo jednou dojde k plnému poznání.“

Kníže pronášel tato slova v zamyšlení.

„Milá Nahome, tys jí dala to nejlepší, co je možno člověku dát, a za to ti bude jednou sloužit s obětavou věrností!“

Prorocky zněla tato slova.

Nahome cítila ve své duši pohnutí, jemuž ještě nemohla rozumět. Přemohla ji tichá úzkost, kterou se snažila zaplašit žertem:

„Mně sloužit? Hrdá Juri-cheo? Myslíš, pane, až budeme obě opět spolu na Zemi?“

 

ao-institut

www.ao-institut.cz

Výňatky z histórie ľudstva

2/2010

vYVOLENÝ NÁROD

 

Tajemství kouzelníka Hun-Dhua

 

Abd-ru-shin jen přikývl. Nezbýval již také čas k vážnějšímu rozhovoru. Din-Ar oznamoval, že byl spatřen Eb-ra-nit s malým průvodem. Může dorazit již za několik minut. Kníže rozradostněn povstal. Zanedlouho zněly veselé pozdravy ze všech stran. Potom však Eb-ra-nit žádal, aby mohl hovořit se svým pánem o samotě.

V jeho slunných rysech zračila se hluboká vážnost.

„Co se ti stalo, Eb-ra-nite?“ tázal se Abd-ru-shin překvapeně, zatím co si pozorně prohlížel svého hosta, jehož vysoká postava se zdála být ještě vyšší.

„Rád bych tě, pane, poprosil, abys jednoho ze svých Ismánů poslal do mé země, aby pomohl vládnout kněžně Braně. Po léta budu muset zůstat vzdálen. Náš lid je jiný, než lid Is-Ra, a na Branu by toho mohlo být příliš mnoho.“

„A co máš v úmyslu?“ vyptával se Abd-ru-shin, který cítil, že to není touha po dobrodružství, která pohání jeho hosta z domova.

Eb-ra-nit začal vyprávět. Zažil cosi podivuhodného. Něco takového se mu dosud nepřihodilo. Jednou v noci přišla k němu jakási postava a zavolala ho cizím, a přece jemu dobře známým jménem.

„Bylo to podivuhodné, pane!“ pokračoval vypravěč dále, „moje duše začala jednat úplně samostatně. Jinak to nedovedu popsat, nebyla již částí mne. Zatímco jsem se tělesně nemohl probudit ze spánku, radostně pozdravila světlého hosta a přijala od něho příkazy. Bylo jí nařízeno, že má opustit svou zemi a žít v Egyptě jako kníže Hun-Dhů, a tak utvořit spojení mezi tebou a Mojžíšem na tak dlouho, než národ izraelský bude osvobozen. Moje duše se netázala, věděla všechno, co má dělat. Věděla také, že je na zemi jen proto, aby tebe, pane, chránila, aby ti sloužila. Eb-ra-nit je pouze nádoba, která se opět rozpadne, až bude splněna její úloha,“ skončil vypravěč.

„Ano, Eb-ra-nite, tak tomu jest!“ souhlasil Abd-ru-shin. „Světlo tě přidružilo ke mně, abys mne zde dole chránil. Na oči ti byla položena páska, abys mohl být cele pozemským člověkem. Je tak hutná, že dokonce i své jméno znáš jen tehdy, jestliže jsi jím zavolán. Myslím, že také Nahome své jméno zapomněla,“ dodal kníže s úsměvem.

Jasnými slovy rozvíjel nyní Eb-ra-nit své plány pro nejbližší dobu. Jako kníže a kouzelník Hun-Dhů usídlí se trvale ve svém paláci v rezidenci faraonově a bude se snažit získat si důvěru Ramsese, který ho zná již od svého dětství.

„To pro mne nebude nijak těžké,“ smál se kníže Eb-ra-nit. „Můj palác je na mnoha místech spojen podzemními chodbami s palácem faraonovým. Moji nejdůvěrnější služebníci jsou už zvyklí získávat tímto způsobem nepřetržitě zprávy o tom, co se děje v paláci a v chrámě, proto mohu faraonovi říci vždy všechno dříve, než mne sám informuje o nějaké záležitosti. Tímto způsobem jsem ohromil a zkrotil Sethiho. Dělal, co já jsem chtěl, ze strachu před mým nadpozemským věděním. Co jsem tehdy prováděl bez určitého smyslu a jako hru, poslouží nyní k tomu, aby pomohlo tobě a Mojžíšovi, pane!“

„Děkuji ti, příteli. Marně jsem přemýšlel, jak bych s Mojžíšem udržel spolehlivé spojení. Jako jediná možnost zbýval mi věštec Ne-so-met, ale tvůj způsob je lepší.“

„Ne-so-met,“ opakoval Eb-ra-nit zamyšleně, „také pro něho mám příkaz. Musím s ním hovořit. Ne, nevolej ho,“ přerušil se, když viděl, že kníže zvedá ruku, aby dal potřebné znamení. „Toužím po tom vidět zase jednou jeho podivuhodnou komnatu a velký krystal. Zajdu k němu.“

S bdělým zrakem rozhlížel se Eb-ra-nit, když vstoupil do Ne-so-metovy říše. Kolem dokola stály zvláštní přístroje a na stěnách visely nákresy, jejichž smysl nebylo možné pochopit bez bližšího vysvětlení.

Uprostřed místnosti spočíval na stříbrném podstavci pohyblivý veliký krystal, o němž Eb-ra-nit prve hovořil.

V tomto světlém útvaru mohl věštec vidět, co se děje, anebo co se bude dít. Eb-ra-nit se do něho zadíval. Zdálo se, jako by po jeho jasném povrchu přecházely barvy, měnící a vlnící se. To bylo všechno, co viděl. Oči ho bolely a musel se odvrátit. Ne-so-met pohlížel s úsměvem na svého hosta:

„Myslíš si, že krystal odhalí každému svá tajemství?“ tázal se.

„Mně stačí, že je odhalí tobě, Ne-so-mete,“ zněla vážná Eb-ra-nitova odpověď. „Ale ukazuje ti ještě vůbec něco?“ tázal se kníže dále. „Dostal jsem pro tebe zprávu, která tě má napomenout - nezapomeň den co den pátrat v krystalu. Je to jediný způsob, jak může Is-ma-el navázat spojení s tvou duší.“

Eb-ra-nit mluvil tak vážně, že Ne-so-met zbledl.

„Is-ma-el je mrtev, kníže,“ vypravil ze sebe přerývaně. „Odešel z této země. Od té doby, co zde již není, vidím jen věci, které může vidět každý jiný. Co je platno knížeti, jestliže mu oznámím několik dní předem, že přijde Mojžíš, nebo když jsem mu dnes pověděl, že přicházíš ty? Dříve, než jsem tě ohlásil, předešel mě Din-Ar, kterému to oznámil strážce na věži. Můj úřad skončil s odchodem Is-ma-elovým.“

Naříkavý hlas umlkl, ale Eb-ra-nit vzplanul:

„To je právě to, proč tě přicházím napomenout a varovat. Tvůj úřad pokračuje, Ne-so-mete! Musíš se vzchopit ze svého bezúčelného snění. Musíš se dívat a pátrat! Já mohu našeho pána chránit navenek, ale varovat ho může jedině Is-ma-el skrze tebe. Ne, neptej se, odkud mám tuto zprávu, stačí ti, že jsem ji obdržel.“

Na okamžik zavládlo mlčení. Potom se Ne-so-met otázal:

„Ví kníže o tomto napomenutí?“

„Ne. Zamlčel jsem mu, že jeho služebník je nedbalý,“ zněla břitká odpověď.

Eb-ra-nit již neměl trpělivosti s touto nemužnou měkkostí a nedbalostí.

„Budu mu to však muset oznámit, nebudeš-li s to se opět vzchopit. Nezapomeň, Ne-so-mete, že toto napomenutí přichází shůry!“

Do věštcových očí vstoupily slzy.

„Chci uposlechnout a pátrat,“ ujišťoval, a Eb-ra-nit byl spokojen.

Kdyby byl mohl číst v Ne-so-metově duši, byl by viděl, že k tomuto slibu připojil malomyslný dodatek: „Ale nenajdu nic, tak jako jsem nenašel nic od smrti Is-ma-ele!“

Ale i když Eb-ra-nit toto nevěděl, odcházel od věštce jen zpola uklidněn. Cestou ke komnatám Abd-ru-shinovým potkal Nam-Chana, který zde na něj čekal.

„Hrozí našemu pánu nebezpečí?“ tázal se tento věrný muž.

„Jak jsi na to přišel, Nam-Chane?“ odpověděl Eb-ra-nit vyhýbavě.

Když se však zahleděl do očí na něho upřených, zastyděl se za svá slova. Proč by měl skrývat před tímto nejvěrnějším ze všech průvodců Abd-ru-shinových, co jeho duši naplňuje starostí.

O svém nočním prožití se nezmínil, ale nebylo toho také třeba. Nam-Chan znal Ramsese příliš dobře, chápal bez mnoha slov, že všechen hněv a nepříčetný faraonův vztek obrátí se proti světlému knížeti, jakmile se Mojžíšovi podaří svůj národ osvobodit. Lépe než Eb-ra-nit prohlédl Nam-Chan všechny ty spleteniny, které se tu navázaly a ještě dále budou navazovat.

„Kdybychom mohli alespoň Hun-Dhuovi podat zprávu, aby byl zvláště bdělý,“ pravil zamyšleně. „Ten starý kouzelník ví o všem, co se ve faraonově paláci odehrává, a je Abd-ru-shinovi nakloněn, ačkoliv předstírá pravý opak.“

Rozveselen díval se Eb-ra-nit na mluvčího.

„Toto poselství rád převezmu,“ pravil. „Ale kdo nám zaručí, že Hun-Dhů nehraje dvojí hru a nezradí nás Ramsesovi?“

„Za toho starce dám ruku do ohně,“ ujišťoval Nam-Chan důrazně. „Ty ho neznáš zdaleka tak dobře jako já. Mne neoklame!“

„Skutečně ne, Nam-Chane?“ zazněl náhle Hun-Dhuův skřípavý hlas.

Oslovený se zděšeně rozhlížel kolem sebe. Nikde nebylo starce vidět, a přece Nam-Chan zřetelně slyšel jeho slova.

„Hun-Dhů, kde jsi?“ zvolal.

„Zde,“ zazněl opět kouzelníkův hlas. „Pohleď na mne, Nam-Chane, poznáváš mne?“

Eb-ra-nit bleskurychle zkroutil svoji postavu tak, že by to nikdo při výšce jeho těla nepovažoval za možné. Jeho ruce se chvěly a jeho obličej změnil se v obličej starého muže, jak jen to bez líčidel bylo možné.

Nyní Nam-Chan pochopil.

„Ty, kníže, tys ten stařec? Nu, tak vidíš, že mne moje důvěra nezklamala. Kdo by mohl lépe pečovat o našeho pána nežli ty?“

Nam-Chanovi se velmi ulehčilo a Eb-ra-nit nelitoval, že má o jednoho zasvěcence více. Rozprávěli spolu ještě chvíli, osvěžili vzpomínky na svá dřívější setkání, ale pak Eb-ra-nit déle nevydržel. Všechno ho pohánělo na dvůr faraonův k Ramsesovi.

„Nam-Chane, dávej pozor na Ne-so-meta,“ byla poslední prosba knížete. „Nenech ho upadnout do nečinného snění!“

Když pak Eb-ra-nit stanul před Abd-ru-shinem, bylo mu loučení velmi těžké.

„Kdybych neodcházel kvůli tobě, Pane, nic by mě nepřimělo, abych tě nyní opustil!“ -

ao-institut

www.ao-institut.cz

Výňatky z histórie ľudstva

2/2010

vYVOLENÝ NÁROD

 

Mojžíš před faraonem

 

Mojžíšův úkol v Egyptě ukázal se být ještě těžším, než všichni očekávali. Ramses, který sám nebyl ochoten propustit laciné pracovní síly, byl vázán svou přísahou. Musel přísahat Sethimu u úmrtního lože, že Izraelity nepropustí. Tato přísaha ho zpočátku nijak netísnila, neboť se shodovala s jeho vlastním přáním.

Musel však složit ještě druhou přísahu: že bude škodit Abd-ru-shinovi, a bude-li to možné, že ho zničí! Tento posvátný slib ho stravoval. Bál se světlého knížete, který mu vždy připadal jako bytost z jiného světa. To, co mu jeho otec umíraje vyprávěl o kouzelném náramku, který obepíná Abd-ru-shinovo rámě a propůjčuje mu nadpřirozenou moc, bylo s to tuto úzkost ještě zesílit.

Kéž by mohl myšlenky na Abd-ru-shina zcela vypudit ze své duše! Ale přísaha, ta neblahá přísaha! Co se odpřisáhne umírajícímu, to se musí splnit, neboť jinak hrozí vlastní zkáza. Jestliže se však prohřeší na Abd-ru-shinovi, nepřivolá tím tuto zkázu na sebe zvýšenou měrou?

Nenacházel klidu. A nyní se objevila na dvoře znenadání opět Juri-cheo. Co chtěla? Chtěla na sebe strhnout moc? Chce pomoci Mojžíšovi k vládě? Mojžíšovi, o němž se mluvilo, že se opět zdržuje ve městě? Samozřejmě, že se neodváží do paláce, když faraon rozhlásil, že ho dá ze dvora vyštvat smečkou psů. Co tu však Mojžíš dělá? Ach, kéž by nebylo těch přísah, které kazí faraonovi požitek z jeho moci!

A pak stanul tento nenáviděný Mojžíš - nedbaje všech výhrůžek - před Ramsesem a nežádal nic menšího než propuštění Izraelitů! Dokazoval neochotnému panovníku, že tento národ byl kdysi dobrodincem Egypta. Že byli hosty země a že nikdo nemá práva požadovat od nich otrocké služby.

Faraon se hlučně zasmál, ale byl to nedobrý smích, který měl zakrýt úzkost a vztek.

„Hleďme, znalec práva! Učili tě naši mudrci takto myslet? Nebo, kdes byl mezi tím, na které škole? Snad u Abd-ru-shina, který je vrcholem chytrosti? Kliď se odtud, nebo tě nechám vyštvat! Řekni svým Izraelitům - ach ano, vždyť ty jsi také jedním z nich - řekni jim, že nemám v úmyslu je propustit. Mají-li tolik času, že mohou vymýšlet plány, pak jim ode dneška ten čas zkrátím. Budou muset ještě více pracovat, tito líní darmožrouti! Jdi, jdi, jinak za sebe neručím!“ Ramses supěl vztekem, neschopen ovládat své smysly.

Mojžíš však nešel. Měl ještě cosi, co chtěl vyslovit:

„Slyš, Ramsesi. Jestliže neučiníš, co ti můj Bůh poroučí mými ústy, pak On ti dokáže, jakou má moc. Nepotřebuje tvé ruky k provedení svého rozkazu. Jedině z milosti chce tě nechat dobrovolně učinit to, co jinak budeš muset dovolit z donucení.“

Slyšel Ramses tato slova? Soptě vztekem, zhroutil se na svém trůně a všechny jeho údy byly zkřiveny a zkrouceny jako v křeči. Služebníci se chvěli strachem a naznačovali Mojžíšovi, aby opustil sál. Někteří odběhli, aby zavolali kněze, jiní přivedli Hun-Dhua.

Jeho uměním podařilo se faraona natolik uvolnit, že mohl být odnesen na lůžko. Blahodárný spánek obklopil jeho smysly. Když se probudil, nalezl u sebe starého kouzelníka.

„Hun-Dhů, co se to se mnou stalo? Působí na mne již kletba mého otce?“

„Přespříliš jsi se rozčílil, velký faraone,“ zaskuhral stařec. „Nech přece odejít ty špinavé, nevědomé Izraelity! Proč ti na nich tolik záleží? Nejbližší válečná výprava může ti opatřit tolik otroků, kolik budeš chtít.“

„Nesmím. Přísahal jsem svému otci, že Izraelity zotročím!“

„Proč mu tolik záleželo na tomto národu? Musím přiznat, že jsem rád, když nikoho z nich nemusím potkat, ani vidět.“

„Nevím, viděl-li v nich můj otec něco jiného než lacinou pracovní sílu. Nesmím se na to také ptát, přísahal jsem. Nedodržím-li svou přísahu, pak začne kletba působit.“

„Řekli mi, že ti Mojžíš hrozil silou svého Boha. Nebojíš se, že by tato síla mohla způsobit ještě něco horšího než kletba Sethiho?“

Sténaje zahalil si Ramses hlavu a stařec pochechtávaje se opustil loudavým krokem místnost.

Poslal Abd-ru-shinovi po věrném služebníku zprávu a prosil ho, aby opustil své město a přitáhl blíže k hranicím Egypta. Bylo nutno, aby prostřednictvím Abd-ru-shinovy síly se Mojžíšovy hrozby co nejdříve naplnily.

Na egyptskou zemi přišly bědy, tak hrozné, že by žádný člověk nevymyslel strašnější. Ramses byl zmítán zděšením z toho, co se to děje v jeho zemi, a strachem před kletbou svého otce. Jednou dovolil, že izraelský lid smí odejít, a brzy nato opět své dovolení odvolal.

Ve všem tom zmatku, když se Egypt podobal míči v rukou mocného, začínal egyptský národ prohlédat. Nyní naléhali Egypťané sami na faraona, aby ze země vykázal lid, z něhož začali mít hrůzu. -

 

 

„Faraon bude již brzy vyčerpán,“ pravil Abd-ru-shin k Nahome, když jí sděloval poslední zprávy od Eb-ra-nita. „Pak bude můj úkol na Zemi splněn a já se budu moci navrátit do své světlé říše.“

V poslední době často hovořil kníže o svém odchodu jako o něčem blízkém. Duše Nahome se vždy úzkostí sevřela při pomyšlení na odloučení. Také dnes nemohla tuto myšlenku snést.

„Chceš nás skutečně opustit, Pane?“ tázala se úzkostlivě.

Abd-ru-shin položil svou ruku na její hlavu:

„Má říše není z tohoto světa, dítě, ty to víš. Nahoře ve světlých výšinách stojí hrad, ve kterém je Parsifal králem!“

Tesklivou duší Nahome přeletěl jasný záblesk. Naplnila ji radost a mír. Tu opět přišlo to světlé, nádherné, co již jednou směla prožít.

„Parsifale,“ zašeptala, „můj Pane a Králi! Irmingard tě bude následovat, až půjdeš.“

„Budiž!“ souhlasil kníže vážně. -

 

Nedlouho poté stanul Nam-Chan před svým pánem. Nepozorovaně převzal zastupování knížete, když tento byl vzdálen. Ismáné, kteří to až dosud dělali, byli roztroušeni po okolních zemích, aby tam působili jako učitelé a vzory. V Nam-Chanovi dřímaly schopnosti velikého vladaře a Abd-ru-shin o nich věděl. Mohl se na něho bezpodmínečně spolehnout.

Jakmile byly projednány nejdůležitější věci a Nam-Chan se otočil k odchodu, zavolal ho kníže nazpět.

„Nam-Chane, ty věrný, není již daleko hodina, kdy budeš muset všechny tyto věci rozhodovat beze mne,“ oslovil ho vlídně.

Oslovený muž sebou trhl, jako by mu jeho pán vyslovil nejhorší výčitku.

„Pane, moje tušení!“ zakoktal zděšeně. „To se nesmí nikdy stát. Slíbil jsem knížeti Eb-ra-nitovi, že budeme nad tebou bdít. Ale i bez tohoto slibu bychom nasadili všechny své síly, abychom tě ochránili.“

„A přesto vás opustím, až se naplní můj pozemský čas. Jakmile odejdu, Nam-Chane, pak ty se ujmi mé říše. Vládni nad Is-Ra a nedopusť, aby klesla ze své výše!“

„Pane, já?“

Nam-Chan nemohl uvěřit, že slyšel správně. On, cizinec, který sem kdysi přišel v rozedraných cárech a se zlými plány, on že má panovat místo světlého knížete? Což to nebylo věcí Ismánů nebo ještě lépe Eb-ra-nita?

Abd-ru-shin četl v jeho duši jako v otevřené knize.

„Ne, ty věrný. Ismáné mají jiné úkoly, které musí být rychle splněny. Jeden po druhém budou mě smět následovat do zahrad blažených. Eb-ra-nit má svou vlastní říši. Může ti pomoci, kdyby ti tvoje úloha připadala někdy příliš těžkou, ale zvykej si již nyní na myšlenku, že jsi to ty, do jehož rukou vkládám svoji říši.

Již dávno jsi byl připravován pro tento úkol. Všechny schopnosti v tobě dřímající se probudí, jakmile jich budeš potřebovat. Lidé Is-Ra tě mají rádi a důvěřují ti, neboť vědí, že i já ti plně důvěřuji!“

Nam-Chanovi zdála se tato hodina hodinou rozloučení. Jeho duší projela ostrá bolest nad ztrátou pána, ale vedle ní probouzela se nová, nikdy nepoznaná síla. Vzrůstala přemocnou silou a posilovala ho. Jeho postava se zdála být prozářená vnitřním světlem. Všichni to viděli. Ismáné i Arabové. Nikdo si to nedovedl vysvětlit, ale najednou měli pro něho nové jméno: „Bílý.“

ao-institut

 

www.ao-institut.cz

Výňatky z histórie ľudstva

3/2010

vYVOLENÝ NÁROD

 

Abd-ru-shinův odchod

 

Po návratu z jedné vyjížďky hovořil Abd-ru-shin dlouho s Dhu-Farem, který se zaobíral myšlenkou vychovat pro knížete nového jezdeckého koně. Oř knížete nebyl již mladý.

„Pokud ještě mohu jezdit, nepotřebuji jiného,“ odmítal Abd-ru-shin. „Musíš mi však slíbit, Dhu-Fare, že můj kůň nebude usmrcen, až odtud odejdu. Není to pěkný zvyk. Věrné zvíře zemře samo steskem po svém pánovi. Dopřej mu i mému psovi tento důkaz jejich věrnosti.“

Polekaně pohlédl Dhu-Far na svého pána. „Pane, jsi přece tak mlád, ty můžeš být u nás ještě dlouhá léta. Nemůžeme tě ještě postrádat!“ zajíkl se.

„Slib mi to, Dhu-Fare, nejsem pánem nad životem a smrtí, můj čas je v rukou Božích!“

A Dhu-Far to pohnutým hlasem a se slzami v očích slíbil. -

Jednoho po druhém připravoval kníže takto na svůj odchod. Všichni to těžce nesli, ale jen nemnozí chápali, že tento odchod je tak blízký. Nyní hovořil kníže s Jusuem.

Arab zestárl, ale jeho věrnost a oddanost byla stále svěží, jeho vděčnost neuhasínající. Když ho Abd-ru-shin upozornil, že brzy odejde z tohoto světa, usmál se:

„Pane, to se nikdy nenastane, aby pán odešel před svým služebníkem! Jusu je stár, bude smět opustit tuto zemi před tebou.“

„Tomu nevěřím, Jusu,“ odvětil kníže. „A protože tomu nevěřím, mám pro tebe ještě úkol. Dej mi zhotovit hrobku po egyptském způsobu, a nechť je tak veliká, aby postupně všichni moji věrní nalezli v ní své místo.“

„Máš na mysli pyramidu, pane?“

„Ano, Jusu, pyramidu s mnoha komorami.“

„Stane se, Jusu poslechne, ovšem bude-li ještě naživu. Ale Pane,“ napadlo starce náhle, „Pane, mám k tobě prosbu!“

„Mluv Jusu. Co to je, oč chceš prosit?“

„Řekl jsi, Pane, že až opustíš tuto Zemi, znovu se vrátíš. Než se znovu na Zem vrátíš, může to ještě hodně dlouho trvat, tak jsi řekl.“

Kníže přikývl a lehký úsměv přelétl po jeho tváři. Nyní již věděl, oč chce stařec prosit.

„Pane, až potom přijdeš, dovol Jusuovi, aby směl být opět mezi tvými služebníky!“

„Tys prosil - a já slyšel. Tvá prosba je ve Světle vyslyšena! Jednou se vrátíš se mnou a budeš mi pomáhat při výstavbě mé říše!“

„Pane, děkuji ti!“

Rozechvěn opustil Jusu svého knížete.

A stařec se svěřil Nam-Chanovi. A také tento věrný to déle nevydržel. Co Jusu vyslovil, naplňovalo již dlouho jeho duši. Pouze dosud nenalézal slov, ba ani odvahy, aby Abd-ru-shina poprosil o tuto velikou milost. Jusu, který i přes svůj bílý vlas zůstal stále dítětem, učinil zcela prostě a samozřejmě to, k čemu cítil vnitřní popud.

Nyní předstoupil také Nam-Chan před svého pána a prosil:

„Pane, co jsi dovolil Jusuovi, dovol také mně! Dovol mi, abych ti směl sloužit, až jednou opět vstoupíš na tuto Zemi.“

A s radostí v srdci mu to Abd-ru-shin slíbil. Pak přišel Din-Ar, po něm Dhu-Far, který prosil za sebe i za Hussu. Hussa pověděla o tom Na-Lah, a také ona přišla prosit, aby směla opět jednou sloužit Nahome. A všem bylo to dovoleno. -

 

 

Mezitím přicházely od Eb-ra-nita zprávy jedna za druhou. Strašlivé rány dopadaly na egyptskou zemi. Ramses nedovedl již ovládat svůj vztek a jeho bezmocný hněv neznal hranic. Dal Mojžíše spoutat a uvěznit, ale ten byl před faraonovým zrakem jako zázrakem osvobozen. Klidně prošel mezi strážemi a znovu začal naléhat na odchod izraelského národa.

Když nemohl Ramses zneškodnit Mojžíše, chtěl alespoň odstranit Abd-ru-shina. Nejasně tušil, že Mojžíš nalézá u světlého knížete pomoc a posilu. Abd-ru-shin nesmí již déle žít!

Mezi nejzavrženějšími ze zavržených našel toho, který se odhodlal vykonat tento zločin - zavraždit knížete Is-Ra.

V posledním okamžiku se Eb-ra-nit dověděl o tomto temném plánu a vyslal posla, aby Abd-ru-shina varoval. Ale temnoty triumfovaly: vrah se střetl s poslem a usmrtil ho.

Is-ma-el hovořil k Ne-so-metovi a ukázal mu v křišťálu, jak se vše odehraje. Leč smysly Ne-so-metovy jako by byly zastřeny závojem, nenašel odvahu, aby podal knížeti zprávu o hrůzné události, kterou viděl. Nedovedl si představit, že by Abd-ru-shin mohl zemřít rukou vrahovou. Spíše se domníval, že se mu pomátly smysly. Proto také nedal žádnou výstrahu.

Nevarován šel Abd-ru-shin vstříc svým posledním okamžikům, a přece nebyl nepřipraven. Věděl, že nadešla jeho hodina. Všechno pozemské uspořádal a opouštěl rád svoje věrné, aby se vrátil do své říše.

Jen několik hodin prodléval jeho duch v blízkosti bezduchého těla, jen tak dlouho, aby mohl přijmout duši Nahome a vzít ji sebou k Božímu trůnu. V dětské věrnosti ho následovala. Tělesné schrány obou byly zaneseny zpět do ohromeného města.

Zoufalství Is-Ra bylo bezmezné! Jak se to jen mohlo stát, že kníže byl zavražděn v jejich středu! Hlasitě žaloval Ne-so-met na svoje selhání. Avšak všechny jeho žaloby a nářky nemohly napravit jeho provinění. Hrozivě znělo mu v uších varování Is-ma-elovo i napomínání Eb-ra-nitovo!

Oba strážcové, kteří hlídali před stanem Abd-ru-shinovým, přísahali, že nespali. Stanová látka byla vzadu proříznuta a jedině tudy mohl vrah proklouznout jako had dovnitř. Na Abd-ru-shinově paži chyběl náramek, jehož kníže nikdy neodkládal. Byl zřejmě přepaden kvůli němu.

Nam-Chan, Din-Ar, Dhu-Far, ti všichni zoufale bloudili kolem. Kdyby byl kníže podlehl zákeřné nemoci, nebyla by ztráta tak strašlivá. Nyní však družilo se ke všemu nářku ještě vědomí: byl zavražděn v našem středu! To bylo hrozné. -

ao-institut

www.ao-institut.cz

Výňatky z histórie ľudstva

3/2010

vYVOLENÝ NÁROD

 

Zánik říše Is-ra

 

K Eb-ra-nitovi přišel Mojžíš. Již dávno znal tajné chodby, které vedly do knížecího paláce a také jemu umožňovaly nenápadně sem přicházet. Bledý, se zkamenělým obličejem stanul Mojžíš před knížetem.

„Slyš, Eb-ra-nite, Abd-ru-shin byl dnešní noci zavražděn!“

„Kde zůstal můj posel? Příliš pozdě! Běda ti, Ramsesi! Můj Pán a král zavražděn!“

Divoce a neuspořádaně drala se slova ze rtů Eb-ra-nitových, který byl zasažen do hloubi duše. On, syn vyšších úrovní, nedovedl si představit, že král všech králů se skutečně stal obětí vraha. Jak mohlo Světlo něco takového připustit?

Chvěje se rozčilením, které rozrušením Eb-ra-nitovým bylo ještě vystupňováno, vyprávěl Mojžíš, že v duchu prožil zavraždění Abd-ru-shinovo, a potom že s ním ještě hovořil. Byl jediným svědkem tohoto zločinu! Hrůza zachvátila oba muže, když Mojžíš slovo za slovem líčil celou událost.

„Můj Pane a králi! Tak jsem tě přece nemohl varovat, nemohl jsem tě ochránit. Musel jsi vytrpět tu nejstrašnější smrt! Tvůj život byl láskou a sebeobětováním, láskou bylo tvoje lidské bytí. A takto ti lidé poděkovali!“

Mojžíš nemohl zcela pochopit Eb-ra-nitova slova, ale poté, co se stal svědkem hrůzného činu, aniž by mohl pomoci, pochopil, že se jednalo o více než o zavraždění obyčejného člověka. Dávno již tušil, že Abd-ru-shinovi nebyla domovem tato Země a že nosil pozemské roucho jen jako zahalení.

Eb-ra-nit déle v Egyptě nevydržel. Mojžíš jako odkaz obdržel od Abd-ru-shina moc nad bytostnými. Tato moc bude ho účinněji chránit a lépe mu pomáhat, než by to dovedl Eb-ra-nit. Ach, kníže se stal tak malým při pomyšlení na svou vlastní sílu. Nedokázal přece zabránit tomu nejstrašnějšímu, co se kdy na Zemi stalo.

„Můj Pane a králi!“

Stále znovu lomil rukama a stále znovu se musel násilím nutit ke klidu.

S největší rychlostí vypravil se na cestu do města Abd-ru-shinova. Cestou potkal posly, kteří k němu byli vysláni z říše Is-Ra, a od nich se dozvěděl o smrti Nahome. Záviděl jí, že směla následovat svého knížete. Kéž by to také on měl tak snadné! -

 

Čekali na něho s prozatímním pohřbem. Přišel dosti brzy, aby mohl spatřit obě mrtvá těla, ovšem již po prvním nabalzamování.

Jak nepopsatelně krásné a pravidelné bylo pozemské Abd-ru-shinovo tělo! Ani vnější schránka nemohla být však dosti krásná pro to, co zahalovala. Dlouho a dlouho klečel Eb-ra-nit u této schránky a žhavé prosby proudily z jeho srdce.

„Pane, zavolej mne brzy k sobě! Pane! Nech mne být opět u tebe, až jednou vstoupíš znovu na Zem. Chci tě ještě věrněji ochraňovat!“

A zdálo se mu, jako by prostorem zazněl nade všechno milovaný hlas jeho Pána:

„Staniž se, oč prosíš!“

„Pane, Pane, promluv ke mně ještě jednou!“ úpěnlivě prosil Eb-ra-nit uchvácen tímto hlasem. Nebylo však již ničeho slyšet.

Po dlouhé době se obrátil k mrtvému tělu Nahome, které se mu zdálo téměř posvátným. Nyní zde ležela, i ve smrti obraz čistoty a cudnosti. Nikdy již nezazní její perlivý smích komnatami paláce, nikdy již neuslyší její líbezný hlas.

„Malá Nahome, tys na tom nejlépe! Za života jsi byla jeho radostí a ve smrti jsi s ním spojena. A nahoře, ve hradě, budeš sloužit našemu králi, jako jsi mu sloužila zde na Zemi!“

Najednou věděl Eb-ra-nit vše, co dosud zakrývala páska. Viděl světlý hrad v nekonečných dálavách. Viděl překrásnou nádobu, v níž se vlnila síla, viděl četné strážce nádoby, mezi nimiž jeden chyběl. Tento jeden, byl to on? Jak znělo jméno, jímž byl volán?

Nyní se otevřela brána hradu. Provázen bezpočtem blažených bytostí vstoupil král Parsifal do svého sálu. Král Parsifal! Abd-ru-shin! Jeho Pán a král! Viděl, jak Nahome, ne, Irmingard se blíží, bere nádobu a podává ji králi.

Eb-ra-nit klesl v modlitbě na kolena. Naplnila ho blaženost a posílen silou shůry, ocitl se opět v pozemském životě, ve kterém musel setrvat ještě tak dlouho, dokud pozemské tělo Abd-ru-shinovo nebylo pohřbeno v pyramidě, kterou dal Nam-Chan dokončit na příkaz knížete. -

 

 

Ne-so-met byl ode dne Abd-ru-shinova zavraždění jakoby mrtev pro tento svět. Nehybně, jako bez života, ležel na svém lůžku a zdálo se, že nevidí a neslyší. Jusu zavolal k němu Eb-ra-nita. Ve svém velikém slitování našel kníže osvobozující slova:

„Ne-so-mete, vzpamatuj se! Máš před sebou velikou úlohu. Smíš vytesat našemu Pánovi náhrobní desku a vepsat do ní vše, co víš!“

Věštec se vzpřímil:

„A ty mi nic nevyčítáš, kníže? Má je to vina! Je větší, než mohu unést!“

„Nikoliv, Ne-so-mete, nečiním ti výčitek. Přináším ti práci pro našeho milovaného Pána! Přece neodmítneš!?“

Tu se Ne-so-met vzchopil. Začal opět jíst, neboť věděl, že jeho tělo musí vydržet tak dlouho, dokud nebude náhrobní deska hotova. Ale s nikým nepromluvil.

Sedm let trvalo, než byla dokončena pyramida, na které pracovali všichni. Nejprostší Arabové stejně jako nejušlechtilejší Ismáné. Nam-Chan po boku Eb-ra-nita, právě tak jako starý Jusu po boku Dhu-Fara a Din-Ara.

Sedm let tesal Ne-so-met náhrobní desku, která byla divem krásy. Často stával Eb-ra-nit u něho a pozoroval obrazy, které tu vyvstávaly z kamene. Nikdy však ani slovo nepřešlo přes věštcovy rty. Zdálo se, jako by on, který mlčel v nepravou chvíli, chtěl nyní mlčet navždy.

Sedm dlouhých let vyšívala Hussa a Na-Lah se ženami roucha, jimiž měla být oděna nabalzamovaná těla knížete i Nahome. Byla to umělecká díla. Také k nim často přicházel Eb-ra-nit. Cítil, že všichni tito pracovití lidé potřebují jeho vlídná slova, aby nepropadli bolesti. Jednoho dne viděl, že Hussa vyšívá zvláštní obraz: dvě ramena, která se křížila.

„Co to znamená, Husso?“ tázal se dobrotivě.

„Takto jsem často vídala našeho Pána!“ zněla odpověď Arabky.

„Pak jsi viděla dobře,“ zněla rozechvěná odpověď knížete. „Zářil z něho kříž Pravdy, protože on je věčná Pravda. Jsi požehnána mezi mnohými, Husso!“

Její veliké oči zalité slzami vzhlédly ke knížeti:

„Hussa je chudá, zchudla od té doby, co Pán odešel. Ale Hussa bude mu smět jednou opět sloužit. Bude na to čekat po mnoho životů!“

Sedm let je dlouhá doba pro pozemského člověka a mnohé se v ní odehraje. -

 

Ještě dříve, než pozemská schránka Abd-ru-shinova byla uložena do pyramidy, naplnil se osud egyptského krále. Stále znovu a znovu bránil odchodu Izraelitů. Nakonec udeřil Bůh na prvorozené v Egyptě a nářek a pláč zazníval celou zemí. Bědování a smutek zavítaly také do paláce faraonova, neboť ani jeho jediný syn nebyl ušetřen.

Tu Ramses viděl, že není nic platno vzpouzet se proti Bohu, a proto pln rozhořčení vykázal cizí národ ze země.

V noci se však u lože synova objevil Sethi a znovu pronesl svou strašlivou kletbu. Ramses, téměř šílený strachem a hrůzou, sebral své vojsko a hnal se za Izraelity. U Rudého moře je dostihl, jak přecházejí suchou nohou na druhou stranu. Bytostní utvořili hráz z vln. Když však Ramses vyrazil se svým vojskem za odcházejícími, zavřely se vlny nad ním. Ani jeden neunikl!

Izrael však, veden Mojžíšem, ubíral se do země, kterou mu Bůh zaslíbil. -

 

 

A když uplynulo sedm let, uložili Is-Ra do pyramidy svého knížete i Nahome s veškerou nádherou, která jim příslušela, a se vší vroucí láskou, která naplňovala jejich srdce.

Ne-so-met postavil náhrobní desku před komoru, v níž odpočíval kníže. Bylo to jeho poslední dílo ... bezduchý klesl u podstavce desky na zem a byl pohřben v jedné z vnějších komor. Také Jusu směl odejíti dříve, než byla pyramida uzavřena.

Pak následoval Eb-ra-nit, který na své přání byl pohřben v blízkosti svého Pána. Věrní nacházeli jeden za druhým místo v hrobkách, jak to Abd-ru-shin kdysi určil.

Ismáné umírali bezdětní a Arabové je následovali. Za několik desetiletí se zdálo, jako by celý národ Is-Ra vymřel. Beni-Hassanové usídlili se v Abd-ru-shinově městě a snažili se tam žít podle jeho přikázání a pečovati věrně o všechno, co vytvořil. Ale také oni zanikli beze stopy. -

 

Přešla staletí. Vítr pouště a písek pohrávaly si na místech, kudy putovala noha Abd-ru-shinova, kde zazníval hlas Nahome. Vítr z pouště a písek veden věrnými bytostnými měl dokončit veliké dílo: překrýt všechno, co zde kdysi v nádheře vyrostlo, aby to zůstalo uchováno až po onen vzdálený čas, kdy noha Abd-ru-shinova znovu vstoupí na Zem.

Staletí plynula. Nic již nebylo vidět z Abd-ru-shinovy říše, z jeho města.

Tu přitáhl z pouště kmen snědých lidí souměrných postav a ušlechtilých rysů, neobvyklý v této krajině. Usadili se nedaleko pramenu Nilu a začali žít životem, který se v ničem nepodobal tamním obyčejům.

Jsouce tázáni, kdo jsou, mají jen úsměv jako odpověď. Zpívají písně smutně jímavé, zvláštního rytmu, písně, které vypravují o národu, jenž zde kdysi žil, o knížeti, kterého bílá holubice přivedla k onomu národu a který se vrátí, až se holubice k nim opět přiblíží.

Na to čekají, pro to žijí!

ao-institut

---

Výňatky z histórie ľudstva:

Zvestovateľ Pravdy ktorý oslobodil Tibet od temna 

Ephesus

Atlantida

Zo života Keltov

Egypt

Egypt - faraoni

Krišna

Perští rodiče

V říši Ismánů

Vyvolený národ

Mojžíš

Zoroaster