www.ao-institut.cz

Český inštitút - Životopisy českých svätcov

2/2010

 

Životopisy českých světců 

 

SVATÝ VOJTĚCH

 

Vojtěchův život ve zkratce

 

Prvním biskupem v nově zřízené pražské diecézi byl Sas Dětmar, muž, který u nás žil po léta a ovládal zdejší jazyk. Po Dětmarově smrti se r. 982 ujal správy církevní provincie - jako druhý biskup v pořadí a první Čech - patrně nejvzdělanější člověk v zemi, syn knížete Slavníka Vojtěch. Získal všeobsáhlé znalosti studiemi v saském Magdeburgu. A byl nadšeným přívržencem hnutí, které se tehdy šířilo z francouzského benediktinského kláštera v Cluny (v dnešním Burgundsku). Hlavním principem tzv. clunyjského hnutí byla myšlenka vymanění církve z dosavadní podřízenosti světským feudálům.

Kultivovaný, hluboce nábožensky cítící Vojtěch žil pro ideu mocné, nezávislé, církevní kánony dodržující organizace křesťanů. Odmítl doma vystupovat v roli kaplana pražského knížete, pokusil se dodat biskupskému úřadu plné vážnosti i politické váhy. Ale dostal se pro to do vleklých sporů, a to nejen s panovníkem. Popudil proti sobě též feudály, ba dokonce část kněžstva, neboť horlivě brojil proti pohanským přežitkům, proti formálnímu křesťanství, které se rozmáhalo (lidé byli „křesťany jen podle jména“ - tj. pouze tím, že přijali křest), odsuzoval tehdy běžná manželství kněží, mnohoženství, obžerství boháčů, nedodržování postů i řady jiných církevních předpisů.

Boj Vojtěchův však nepřinášel kýžené výsledky, proto nakonec znechucený biskup opustil diecézi i zemi. Ještě jednou se nechal přemluvit a nakrátko se do Čech vrátil. Po vyvraždění Slavníkovců, jejichž byl čelným příslušníkem, nebylo pro Vojtěcha nadále ve vlasti místa. Nalezl azyl v Polsku, avšak - zklamán životem a zlomen tragédií rodu - opustil své útočiště v Hnězdně, aby se vydal za pohany do Pruska. Tam r. 997 nalezl, co hledal - smrt mučedníka. Později byl biskup Vojtěch církví prohlášen za svatého. (Předlohou portrétu byla stříbrná plastika, tzv. herma, která tvoří součást svatovítského pokladu, pochází ovšem z dob Vojtěchovi vzdálených, ze 14. století.)

 

Vojtěchův život, duchovní působení, smrt a blahoslavenství - krok po kroku

 

Svatý Vojtěch představuje - sám jako osobnost - třetí, vrcholnou fázi pokřestění naší vlasti, onen stupeň, kdy jde už o důkladné proniknutí mysli křesťanskými zásadami a o důsledné uplatnění ideálů benediktinských. Předstihl s nevelikou skupinou svých věrných svou dobu, dosud značně barbarskou, a podal vzor cesty k dovršení christianisačního postupu; neuplynula dlouhá doba a kníže Břetislav I. s pražským biskupem Severem-Šebířem vědomě se přihlásili ke světcovu odkazu a jeho zásady prohlásili závaznými pro představitele národa.

Doba jeho života a působení je politicky ve znamení poslední fáze sjednocení země; proces, jenž jej postavil vědomě v čelo mladého pražského biskupství, kladl však zároveň podstatné překážky jeho práci pastorační i misijní. Světec se narodil v rodině posledních mimopřemyslovských knížat a to spíše ještě v době, kdy ovládala jen severovýchodní část nynějších Čech s Kladskem, opírajíc se o mohutná hradiska v Prachovských skalách, na někdejším keltském oppidu poblíže dnešního Češova, nad dnešní Ostroměří, na horském bloku mezi Vřesníkem a Kaly na Bělohradsku a v místě dnešního města Klodzka; nelze ovšem vyloučit ani tradiční víru v Libici nad Cidlinou jako světcovo rodiště. Libické hradisko žilo již od sklonku 8. věku a od poslední třetiny 9. století začínal jeho rozmach ve stylu kultury Staré Kouřimě. Libice byla nejsevernějším opěrným bodem knížectví zlického, známého svým odporem proti sv. Václavu.

Můžeme-li předpokládat, že kronikář z počátku druhého desetiletí 14. věku, v novější době běžně zvaný Dalimilem, zachytil věrnou tradici, byl světcův otec, kníže Slavník, synem sestry zlického knížete; po otci pocházel zřejmě z charvátských knížat v severovýchodních Čechách, ač nechybí ani hlasů, hledajících - bez pramenné opory - v jeho rodu jakousi sekundogenituru přemyslovskou. O Vojtěchově matce Střezislavě - pozdější stručná legenda polského původu nazývá ji Adilpurc, což může být omyl, ale také „křesťanské“ křestní neb biřmovací jméno – nevíme nic bližšího; ze skutečnosti, že teprv po její smrti dochází k zostření rozporů mezi Přemyslovci a Slavnikovci, usuzovalo již starší bádání, že byla asi Přemyslovnou.

Vojtěch, jenž již v dětství těžce onemocněl a po zaslíbení duchovnímu stavu se překvapivě záhy uzdravil, byl brzy poslán na slavnou školu magdeburskou, kterou pod patronací znamenitého arcibiskupa Adalberta - někdejšího trevírského mnicha a pokračovatele v kronikářském díle Reginona Prümského, říšského kancléřského notáře a pak misijního biskupa - řídil proslulý soudobý učenec Ohtrich.

Prostředí magdeburské, kde byl sv. Vojtěch - údajně podruhé - biřmován a přijal při té příležitosti Adalbertovo jméno, bylo tehdy naplněno otonským názorem na církevní život, podle něhož duchovní byl ve službách moci světské; tento názor vyhovoval zřejmě jak přemyslovskému, tak slavníkovskému dvoru, shodou šťastných okolností se však nestal trvale názorem Vojtěchovým. Jistě sehrála tu významnou roli především jeho vnímavá a nábožensky zanícená povaha, ale přispěly k tomu i děje vnější, jež vyzdvihly Vojtěcha záhy na biskupský stolec a zároveň mu umožnily seznámení s kulturou hlavních evropských středisek i s čelnými představiteli tehdejších reformních hnutí.

Dne 19. ledna 982 byl zvolen pražským biskupem Vojtěch; kronikář Kosmas mluví o jeho zdráhání přijmout tento těžký úřad i o nátlaku shromážděných. Patrně nechybíme, spatřujeme-li za touto volbou politickou vypočítavost: Slavníkovec jako biskup celé země by se stal ve smyslu otonského názoru služebníkem Přemyslovců, kteří vznášeli nárok na bezprostřední panství nad celou zemí. Záhy mělo se však této kalkulaci dostat zklamání. Nový biskup měl vedle svého svěcení získat ještě souhlas uznávané světské hlavy západního křesťanstva, římského císaře, udílený ve formě tzv. investitury, odevzdání odznaků světské moci.

 

 

Císař Otta II. pobýval tehdy na italské půdě, kam se bylo nutno za investiturou vypravit; cestou došlo v Pavii k šťastnému Vojtěchovu seznámení s opatem Majolem z Cluny a biskupem Gérardem z Toulu, významnými hlasateli benediktinské reformy, označované podle svého ohniska jako clunyjské hnutí a kladoucí vedle obnovy a prohloubení duchovního života i důraz na závaznost práce u každého jedince. Jedním z čelných programových bodů tohoto hnutí byla i snaha o uvolnění církevního života ze světských pout, pravý protiklad politiky otonského dvora i ostatních říšských knížat; Vojtěch, nadšený novým rozšířením obzoru i hloubkou poznaných myšlenek, přijal s clunyjským programem i tuto snahu za svou. Byl v tom jeden ze zdrojů jeho konfliktů s přemyslovskou mocí; nebyl ovšem zdrojem jediným. Podstatnějším motivem byla skutečnost, že světské prostředí žilo způsobem, bližším spíše životu pohanskému než křesťanskému; naši zpravodajové pranýřují zvláště zlořády v otázkách manželských, mezi nimiž nechybělo ani mnohoženství. Ani tehdejší kněžstvo - nezapomeňme, že dosud nebylo závazného celibátu - nežilo podle představ Vojtěchových; v pramenech se setkáváme stále s nevelikou hrstkou jeho věrných, v ní především s bratrem Radimem a proboštem Willichem (Villico), patrně jedním z německých kněží, u nás zdomácnělých. A k tomu ke všemu přistupovalo ještě politické napětí uvnitř země, prýštící z rozporů přemyslovské družiny a prostředí biskupova rodu.

Úkolů, s tímto úřadem spojených, bylo mnoho a legendy výslovně mluví o mnoha zásluhách biskupových. I když lecos spadá na vrub běžným schematům legendárním a i když kromě Jana Canaparia světce sotva kdo z legendistů asi znal, můžeme si povšimnout některých konkrétně vyhlížejících údajů. Celkem běžně pochopitelné je, že „neustával kázat, neboť nechtěl být hodným pouze pro sebe ani jinak, než s mnoha jinými radostí nebeských se zúčastnit“. Ale máme tu i doklady o hospodárném počínání se záduším chápaným jím jako „jmění chudých“. Své důchody - „resecclesiasticas“ legendárního vyprávění - rozdělil na čtyři části; ponechávaje si čtvrtinu na běžné výdaje, určil další části „na okrasu chrámu“, „na výživu kanovníků“ a čtvrtinu rozdal „mezi zástupy chudých“, vždy zdůrazňuje nutnost přesného dodržování dílů. Dlužno tu vzpomenout i krásných slov sv. Brunona: „nechtěl postoupit vládu bohatství a věděl, že on sám je jeho pánem podle onoho rčení: Miluj peníz, nezamiluj se však do jeho podoby“.

Přirozeně že v duchu clunyjských zásad snažil se o vymanění kněžstva z područí světských osob, těžce bojuje s hledisky ustálenými v zemi z doby, kdy patřila k diecézi řezenské, a prosazovanými jak otonským prostředím, tak pražským knížecím dvorem a velmožstvem. Jednou z cest bylo zesílení dozoru nad klerem knížecích hradských kostelů, pro nějž se později ustálil název „archipresbyter“, a dosazování nových tamních kněží ze řad katedrální kapituly, dobře řízené věrným Willichem. Ještě odvážnější bylo vystupování proti ženatým kněžím, jimž se v boji s biskupem dostávalo podpory světských kruhů; zase tu lze citovat slova Brunonova: „dokonce i kněží se veřejně ženili, biskupa, jenž tomu odporoval, nenáviděli nespravedlivou nenávistí a podněcovali proti němu velmože, pod jehož ochranou který byl“. Nezapomeňme, že svatý legendista psal ta slova ještě v době před bojem Řehoře VII. o zásadu celibátu; to dodává jim tím větší váhy.

Další reformní zásah Vojtěchův spočíval v prolomení dosavadní praxe zakládání kostelů a z ní plynoucích finančních zvyklostí. Chrámy budovala zde do té doby knížata, případně - nemáme pro to v Čechách té doby hmotných dokladů, jen legendární zprávy - i velmoži; v důsledku toho neplatil se celý desátek a ještě Dětmar se spokojil naturální dávkou v hodnotě přibližně čtvrtiny desátku. Vojtěch, jenž přispěl sám k rozmnožení majetku pražské katedrály ze svých vlastních rodových prostředků, vymohl na Boleslavu II. uznání rozsahu chrámového majetku, jaký trval pak ještě v době Kosmově; protože si také tu vedl podle své zásady rozdělení na čtvrtiny, vyžadoval - na rozdíl od povolnějšího Dětmara - i přesné stanovení rozsahu a lhůty povinných dávek mocipánů, dohodnutých v Dětmarově době. Zásadou, aby se nové kostely zakládaly jen nákladem biskupovým, jenž by pak měl ovšem právo na plný desátek, snažil se o další, svobodným (tj. vznešeným) „českým mužům“ nevítaný pořádek, proti němuž pro ohrožení svých zisků brojili i kněží při dosavadních knížecích kostelích: největší odpor kladli ovšem svobodní obyvatelé oblastí, kde se měly zřídit nové biskupské kostely, bráníce se tím pro budoucnost povinnosti desátků. Střízlivý a pod vlivem dosavadních názorů i praxe stojící Boleslav II. nebyl přirozeně těmto novotám nakloněn, ač snad respektoval původ Vojtěchův a sám by byl proti němu sotva vystupoval; byla tu však ponoukající družina knížecí, proti jejímuž nevázanému životu svatý biskup brojil.

Tak se slibně započatá biskupská cesta Vojtěchova setkávala s překážkami, stále rostoucími; smutným jevem bylo, že vedle moci světské stanula proti němu i část duchovenstva, proti jejímž zlořádům bojoval stejně jako proti neřestem a pohanským zvyklostem laiků. Tato část duchovenstva se dokonce snažila - v souvislosti s Vojtěchovým bojem proti obchodu s křesťanskými otroky i s jeho vlastním vykupováním takových otroků a jejich vymaňováním z tohoto stavu - obvinit biskupa z plýtvání církevním jměním a intervenovat u Boleslava, aby mu zamezil vybírání desátků. Veskrze světské cítění většiny české veřejnosti včetně části duchovenstva vedlo Vojtěcha postupně k dalšímu odcizování se a k prohlubování vlastního meditativního života; cítě nezdar na všech stranách, odhodlal se konečně někdy koncem r. 988 k cestě do Říma. Jako podněty k opuštění diecése uvádí Canaparius - a není důvodu mu nevěřit - hlavně mnohoženství, kněžská manželství a prodej křesťanských zajatců do otroctví; zvláště poslední motiv podtrhuje líčením snu, v němž se biskupu zjevil Pán a probudiv jej z „líného spánku“ prohlásil: „já jsem Ježíš Kristus, který prodán jsem byl, a ejhle, znova prodávají mne Židům a ty ještě chrápeš?“

Po poradě s Willichem odešel světec k papeži Janu XIV., aby mu vyložil svou situaci a vyžádal si souhlas ke složení úřadu. Odpověď zněla příznivě: „nechtějí-li tě poslouchati, utec tomu, co ti škodí; nemůžeš-li ovoce dosíci s jinými, sama sebe zachraň“. Následovala přímo výzva k životu mnišskému „mezi těmi, kdo zabývajíce se snahami příjemnými a spasitelnými, pokojný život vedou“. Výzva nestačila a Vojtěch chystal zprvu cestu do Palestiny; v úmyslu podpořila jej i císařovna, rodem Byzantinka, dlící tehdy v Římě, a věnovala mu na cestu tolik stříbra, že Radim, bratra provázející, je ani unést nemohl. Toto bohatství však Vojtěch hned v noci rozdal chudým a volil cestu prostého poutníka. Teprv zastávka v kolébce benediktinské řehole Monte Cassinu, kde mu mniši rozmluvili peregrinské „toulání“ a doporučili „setrvat na místě“ v řádovém hávu, rozhodla o další Vojtěchově dráze.

Ale klášterní pobyt jeho netrval dlouho; přispěla k tomu kritická situace, v níž se tehdy již po pět let klášter nalézal. Když byl totiž v r. 883 Saraceny proměněn ve zříceninu a mniši se uchýlili zprvu do Teana a pak do Capuy, uvolnila se řeholní kázeň a ani snaha clunyjsky orientovaného nového opata Aligerna oživit po návratu do kláštera mnišský život v duchu nových přísnějších zásad nevedla k cíli; ještě po smrti Aligernově r. 986 usazovali se mniši porůznu na klášterních statcích, kde budovali nové kostely a žili životem světského kleru, takže obnova konventu dle nových zásad se stávala velmi obtížnou. A tomuto úpadku měl napomáhat Vojtěch, jehož biskupského svěcení chtěli tito mniši využívat ke svěcení nových kostelů a tím k pokračující diaspoře! To se plně příčilo jeho smýšlení; v odmítavé řeči sepsané Canapariem mihne se tu motiv „amota filiorum cura“ - zbaviv se péče o děti - jako reminiscence na domov. Hledal tedy možnost úniku z této situace a obrátil se o radu do ohniska jihoitalské basiliánské reformy řecké, blízké clunyjského hnutí, k opatu Nilovi Rossanskému v klášteře valleluckém na statcích montecassinských.

Proslulý „apoštol míru“, jenž podle vlastního vyjádření „neviděl mladíka, který by tak hořel láskou k Bohu“, schválil Vojtěchovi úmysl odejít z Cassina, avšak úmysl „bojovat“ v hnutí basiliánském mu vymluvil a doporučil mu latinský klášter P. Marie, sv. Bonifacia a sv. Alexia na římském Aventinu. Byl to vlastně také klášter směru donedávna řeckého, když byl jako starobylé založení z iniciativy papeže Bonifáce VII. oživen v letech 977-981 zásluhou řeckého metropolity Sergia; i za nového opata Lva uchylovali se tam často basiliánští mniši a klášter se tak stával ohniskem obou reformních proudů. Opat Lev nepřijal zprvu Vojtěcha vlídně, zřejmě ctě řeholní pravidlo o způsobu přijímání nových bratří; když však „tím více touhou hořel“ a získal souhlas papeže i s kardinálským sborem, směl dne 17. dubna 990 Vojtěch složit profesi a o dva dny později - na Bílou sobotu - byl slavnostně přijat za člena konventu. Záslibná listina, chovaná v klášteře břevnovském, pochází sice nejdříve až z rozhraní 10. a 11. věku či spíše z 1. poloviny 12. století (je tu i záměna opatova jména), ale její text se vzhledem ke svému obecnému rázu asi od původního příliš neliší.

Z družiny Vojtěchových průvodců zůstal v klášteře jako řeholník jen bratr Radim, jenž zde přijal jméno Gaudentius. O jejich životě v klášteře vypráví Canaparius - zřejmě svědek jejich pobytu tam - mnoho zajímavých detailů; něco padá na vrub propagace řehole, lecos však může být svědectvím, jak oba snášeli „dura et aspera“, tvrdé a drsné podmínky řádového života. Pravděpodobně ještě v tomto prostředí mohli oba poznat - dosud jako potulného mnišského kazatele - zakladatele reformní řádové kongregace camaldolské, sv. Romualda. Avšak život, odpovídající Vojtěchovým ideálům, netrval ani čtyři roky; zhoršení církevních poměrů v Čechách a jimi vyvolané stálé naléhání mohučského metropolity sv. Willigise pro návrat pastýře - zvláště když náhle u oltáře zemřel nehodný Vojtěchův zástupce, vojsky Boleslava II. ze své diecéze vyhnaný a nakonec samým Boleslavem v Praze vydržovaný míšeňský biskup Folkold - a snad i některé domácí hlasy způsobily, že bylo z Čech vypraveno poselstvo, jež mělo získat biskupa pro návrat. V jeho čele byl někdejší libický učitel Vojtěchův Radla a mnich Kristián, s jehož záhadnou postavou se při této příležitosti poprvé setkáváme. Sv. Bruno o něm říká, že byl „frater carnis“, tedy tělesný, asi levoboký bratr knížete, ačli není správnější varianta „fratre carior“, nad bratra dražší. Canaparius jej nejmenuje, mluví jen o bratru knížete (frater erat ducis).

Kronikář Kosmas vytvořil kolem této postavy podivnou a rozpornou historku o Strachkvasu, synu Boleslava I. křtěném v době vraždy sv. Václava, potom mnichu u sv. Emmeramma v Řezně a posléze pražském knězi, jenž zprvu odmítal Vojtěchovu nabídku vystřídání na biskupském stolci a po jeho odchodu o tuto hodnost sám usiloval; líčení smrti u oltáře ukazuje, že předchozí „děj“ Kosmas interpoloval a že spojil toto své fantastické vyprávění s - jinými prameny doložitelným - faktem smrti Folkoldovy. Hledal se - a patrně právem - i motiv tohoto Kosmova počínání: zdiskreditovat před čtenářem autora díla, jež jeho kronice předcházelo (sám poukazuje na tři své nejasně citované prameny) a o jehož thematu záměrně nevypráví, když prý „i jídla se zprotiví, jež se často jídají“. Poselství splnilo svůj úkol. Navíc Vojtěch - u vědomí potřeby mužského kláštera ve vlasti, kde byl dosud jen ženský klášter svatojirský - vybral si do svého průvodu dvanáct aventinských mnichů jako základ budoucího klášterního konventu.

Cesta domů nebyla přímá; bylo třeba ještě lecos projednat s metropolitou v Mohuči a vyhledat mladého krále, budoucího císaře Ottu III. v Cáchách. Oba nadšenci se záhy sblížili a Otta dal si při jakési slavnostní příležitosti vstavit korunu na hlavu rukama Vojtěchovýma; setkání zanechalo v mladistvém panovníku hluboký dojem, jehož i dále ve svém životě vřele vzpomínal. Je velmi pravděpodobné, že se sv. Vojtěch zúčastnil i cášské církevní synody roku 992 a že se skutečností souhlasí i legendární zprávy o jeho pouti po památných místech dnešní Francie.

Návrat byl již na počátku provázen nepříznivým symptomem; nedělní vstup do vlasti byl hned v podhradí nějakého významného hradiska - podle pozdější veršované legendy, jež zde asi zachytila dobrou tradici, to byla Plzeň, tj. dnešní Starý Plzenec - zkalen pohledem na ryčný trh. Bylo to znamení, že boj proti znesvěcování neděle a patrně i za jiné zásady bude třeba začít znovu. Mnichy, kteří jej provázeli, usadil tudíž Vojtěch prozatím v okolí, kde jim na drobném hradisku v místě, nazvaném podle břevnovské tradice, zachycené za Karla IV. v prvé redakci tzv. Pulkavovy kroniky, Kostelec, vybudoval malý klášteřík. Je to dnešní Plzeň - Doubravka, kde se v rámci pozdější gotické přestavby zachovaly obvodové zdi a při výzkumu byly objeveny příčky stavebního celku, tvořeného malým jednolodním chrámem s apsidou, tribunou při západní a dormitářem při severní stěně kostelní lodi; jako kdysi rotunda svatovítská, tak i nyní stavba Vojtěchova v Kostelci odrážela se od průměru tehdejších českých zděných staveb svým pravidelně řádkovaným zdivem. Přirovnávat ji k pozdější falci ve Skalné na Chebsku nebo k chrámu s bočnou předsíňkou nad Švihovem je hrubým anachronismem. Po plzeňských příhodách se biskup ubíral do Prahy, kam vešel bos v kajícnickém rouše, vítán knížetem i nadšenými davy.

Počáteční úspěchy druhého episkopátu Vojtěchova byly záhy vystřídány novými zklamáními. Oba jeho nejstarší legendisté líčí sice situaci pod zorným úhlem mnišských ideálů se značnou dávkou skepse, ale v podstatě se asi nemýlí v poznání, že se většinou Čechové „nechtěli učit, kde je moudrost, kde je život, světlo a mír“. Přesto začal Vojtěch novou pastorační činnost s vehemencí, opřen o družinu svých věrných z kruhů kapitulních i břevnovských; navázal též těsný styk s klášterem svatojirským. Světové zkušenosti, které rozšířily jeho obzor měrou v tehdejší Evropě neobvyklou, vedly i k jeho činnosti obecně-kulturní. Sám byl i literárně činný; jeho dílem je pravděpodobně homilie o sv. Alexiovi a zcela jistě legenda o sv. Gorgoniovi, provázená i věnovacím listem mindenskému biskupu Milonovi. V něm označuje legendu jako „krátce podkasanou“ (breviter succinctam), jsa si zřejmě vědom typické české literární vyjadřovací schopnosti, jakou pozorujeme již od staroslověnské svatometodějské legendy podnes. Je to vskutku dílo vzácné výrazové úspornosti a soustředěnosti, příznivě se odrážející od rozbujelého rhétorského slohu mnoha soudobých děl. Novější bádání připsalo sv. Vojtěchu podle svědectví stylu i jednu ze svatováclavských homilií proslulého homiliáře opatovického, sepsaného ve svém celku ovšem až někdy ve 12. věku jako soubor starších i novějších děl. Tradice připisuje mu odedávna i autorství nejstarší české písně „Hospodine, pomiluj ny!“.

Asi v r. 994 nebyl ušetřen ani pohledu na vraždu v chrámovém azylu svatojirském, výkon rodové krevní msty; kombinace, že pachatelé byli Vršovci, není ničím opřena a tento rod se vynořuje až za vlády Jaromírovy počátkem 11. věku. Po vyhlášení klatby nad provinilým rodem a napomenutí kněžstva i lidu odešel biskup znovu do Říma; pozdní tradice, že se cestou zastavil v Uhrách a pokřtil náčelníkova syna Vajka, potomního svatého krále Štěpána, není zaručena, i když sv. Bruno neurčitě připouští, že „k sousedním Uhrám hned posly vysílal, hned sám přišel, i odvedl je poněkud od bludů a vtiskl jim aspoň stín křesťanství“. V aventinském klášteře byl radostně přijat a opat Lev jej učinil svým zástupcem; Canaparius znovu osvědčuje jeho velikou skromnost i bohaté dary duchovní, takže opat s konventem prohlašoval, že „kromě mučednictví opravdu byl svatý“. I tohoto mučednictví mělo se mu však záhy dostat.

Mezitím vyzrály poměry v Čechách ke krvavému řešení, uspíšenému polskými výboji na severovýchodě přemyslovské říše od r. 990. Když značná část přemyslovského i slavníkovského vojska pobývala r. 995 na výpravě Otty III. proti Bodrcům a Soběslav využil této příležitosti k stížným rozhovorům s císařem a zároveň „získal přítelství“ přítomného knížete Boleslava Chrabrého, přepadla - podle Kosmy z iniciativy družinníků Boleslava II., kteří nemožného knížete zcela ovládali („dux non erat suae potestatis, sed comitum“) - v předvečer svatováclavského dne zbylá část přemyslovského vojska Libici. Sv. Bruno vypráví, jak obležení žádali o příměří na svatováclavský svátek, dostalo se jim však odpovědi „je-li vaším svatým Václav, je naším ovšem Boleslav“. Hradiska bylo dobyto a přítomní Vojtěchovi bratři Spytimír, Bobraslav, Bořej a Čáslav (Kosmas přidává omylem ještě „Soběbora“, zkomolené jméno Soběslavovo), lstně vylákáni podle vyprávění sv. Brunona z chrámového azylu (podle archeologických známek z jižní chrámové empory) a pobiti. Byla vypálena i jiná slavníkovská hradiska a slavníkovské panství bylo zlikvidováno.

Rok tohoto činu, 995, je jasně potvrzen dobou výpravy proti Bodrcům, takže i Kosmas má správné vročení, datum dne pak jasně plyne z Brunonovy legendy i z data pohřbu 10. října, připojeného sázavským redaktorem Kosmovy kroniky přímo do jeho textu k r. 995; jakékoli jiné starší i stále obnovované kombinace nejsou podloženy ničím konkrétním. Zvěděv o události - motiv bilokace v době pohřbu bratří se objevuje až u tzv. Dalimila po r. 1310 - vyslal světec do Čech poselstvo s dotazem, zda se má vrátit do země. Nebál se světec, báli se však Čechové doma - pro mentalitu doby je příznačné, že čekali pomstu od jejího uvědomělého odpůrce - a návrh odmítli. Světec prožil ještě v Římě krásné dny nového setkání s mladým císařem a pak se chtěl věnovat dráze misionářské. Proti tomuto úmyslu se stavěl jeho metropolita sv. Willigis; opačný názor Jana XV. byl za jeho nástupce vystřídán rovněž odporem a Řehoř V. dokonce hrozil Vojtěchovi klatbou. Nakonec však přece papež svolil k hlásání víry „cizím a nevzdělaným národům“; v průvodu liegeského biskupa Notkera odebral se Vojtěch ještě pro souhlas do Mohuče, kde se znovu sešel s Ottou III. Vykonal odtud pouť do Toursu, St. Denis, Fleury a St. Maur; po návratu do Mohuče připravoval misijní cestu, jež měla zprvu upevnit náboženský život v Polsku a pak se zaměřit k pohanským Luticům.

Je to určitý znak slovanského cítění světcova, jenž chtěl působit právě mezi tím slovanským pohanským kmenem, který svou bojovou agresivitu soustřeďoval na sebe odium veřejného mínění v římské říši. Ale nové boje, jež vypukly ještě za jeho polského pobytu, oddálily možnost misijní cesty k Luticům a světec obrátil se zatím k pohanským Prusům, mezi nimiž dosáhl 23. dubna 997 mučednické koruny. Jeho tělo vykoupil Boleslav Chrabrý stejnou váhou zlata a dal slavnostně pohřbít v mariánském chrámu hnězdenském. Již po necelých dvou letech byl sv. Vojtěch v oblasti západního křesťanstva veřejně uznáván za svatého a snad k tomu účelu byla sepsána Canapariova legenda; hlavním iniciátorem byl sám Otta III., který potom začal stavět chrámy a modlitebny Vojtěchovy v Cáchách, v Římě, v Pe-reu u Ravenny, v Subiacu, v Circerara u Affile a na neznámém místě v Sabinských horách. Záhy začíná kult Vojtěchův v Polsku a v Uhrách.

 

 

Doma nebylo zatím podmínek k Vojtěchovu kultu. Zatímco slavníkovská emigrace pomáhala v Polsku i v Uhrách budovat pod patronancí nového lesku Vojtěchovy světecké slávy církevní organizaci a tím přispěla k upevnění světských nároků obou nových států i k sankcionování polských výbojů ve Slezsku a nově v Krakovsku, zmítal se český živel v kritické situaci. Ještě koncem století byl založen třetí český klášter, ostrovský, chápaný jako akt pokání za protislavnikovský krvavý zásah v Libici, ale potomní vláda neschopných synů Boleslavových, přerušená episodou polských zásahů v podobě vlády Vladivojovy i přímé vlády Boleslava Chrabrého, neskýtala příležitosti, ač kulturní život neustával, ba dočasným pobytem pařížského a liegeského mistra Hubalda dosahoval zřejmě značné výše. Teprv obnova cílevědomější české politiky za Břetislava I. přinesla obrat i v otázce svatovojtěšského kultu. Příležitosti výbojné a kořistnické výpravy do Polska v r. 1039 využili kníže s pražským biskupem Šebířem k tomu, aby při vyzdvižení ostatků Vojtěchových, Radimových a sv. pěti bratří - spojeném ovšem i s lupem zlatého chrámového pokladu hnězdenského - slavnostně zavázali české bojovníky k odvržení neřestí, proti nimž sv. Vojtěch bojoval, a k přijetí světcových zásad.

Že se už v době Kosmase uctívání sv. Vojtěcha stávalo součástí státního kultu, svědčí mince nesvorných Břetislavových vnuků Bořivoje II. a Vladislava I. z let 1118 až 1120, kdy se nedobrovolně dělili o vládu v Čechách; ražby obou nesou postavu sv. Vojtěcha po boku sv. Václava jako druhého zemského patrona. Celý 12. věk je pak ve znamení rostoucí společné úcty obou světců, jež se rozšířila i na hosty českých knížat; nejvýznamnější z nich, bamberský biskup Otto, založil po návštěvě Prahy r. 1125 v Pomořanech jeden kostel svatovojtěšský a druhý k uctění obou hlavních českých patronů, kteří podle svědectví jeho životopisce Ebbona „byli u barbarů ve veliké vážnosti“.

Rok na to byla bitva u Chlumce, jejíž svatováclavský a svatovojtěšský motiv jsme již poznali. V době Soběslavově kult Vojtěchův, rozvinutý už za jeho předchůdce Vladislava I., vzrůstá a podobně je i za Soběslavova nástupce Vladislava II.; dekret císaře Fridricha I. z 18. ledna 1158, zachovaný v originále a v překladu převzatý za Karla IV. do českého zpracování kroniky Pulkavovy, dává Vladislavu II. právo nosit královskou korunu kromě vánoc, velikonoc a letnic „amplius in festivitate videlicet sancti Venzelai et sancti Adelberti, eo quod illas sollempnitates propter patronos suos maiori reverentia et celebritate lota Boe ia (chybějící „m“ padá na vrub porušení pergamenu) veneretur“ - jasné svědectví velké úcty obou svátků.

Ani ve 13. věku, jenž pro svůj rytířský ráz dával ovšem přednost postavě sv. Václava jako ideálu křesťanského bojovníka, nechybí dokladů svatovojtěšské úcty; snad r. 1215 (podle latinské redakce Pulkavovy kroniky 1216, podle české 1205) došlo i k přenesení ostatků libických bratří Vojtěchových do Prahy - právě v době rozvíjejícího se kultu sv. Prokopa. R. 1255 zakládá Přemysl II. v Prusích Královec (dn. Kaliningrad) „et in ea ecclesiam cathedralem in honore Dei et sancti Adalberti martyris, patroni Boemie et secundi Pragensis episcopi“, jak hlásá kronika Pulkavova (v české redakci stručněji „stolici biskupovú na čest sv. Vojtěcha“); metropole pro Přemyslovy země měla být ovšem zřízena při chrámu sv. Václava v Olomouci, králi se však nepodařilo tento úmysl prosadit. Od 14. století, kdy ve „svatých Čechách“ přibývá významných postav, je sv. Vojtěch hned za sv. Václavem v čele jejich sboru.

Nový rozvoj svatovojtěšského kultu pak přináší romantické období, a to nejen u nás, ale i v Polsku, Maďarsku a zvláště v Prusku; všude zároveň roste i snaha o vědecké zachycení pramenů k poznání světcova života.

 

Vedle křížku další symbol křesťanství, prsten, výraz věrnosti, zaslíbenosti

 

Svatovojtěšská ikonografie se počíná rozvíjet na několika místech současně ve 12. věku; zachovala se především plastika. V římské basilice San Bartolomeo alľ Isola Tiberina, zasvěcené původně sv. Vojtěchu, je jako jedna ze čtyř postav kamenného vroubení studny z 12., podle jiných ještě z 11. století, relief biskupa s berlou a knihou v ozdobné arkádě; zřejmě právem se pokládá za zobrazení původního patrona chrámu. V Čechách nacházíme jeho postavu na monumentální vnější reliefní výzdobě kostela ve Svatém Jakubu u Čáslavě z r. 1165.

K nejkrásnějším plastikám vnějšího triforia svatovítského dómu patří přirozeně i sv. Vojtěch, pravděpodobně přímé dílo Parléřovo. Přibližně z téže doby pochází socha sv. Vojtěcha v jeho cášském chrámu; světec s berlou a knihou je tu představen jako vítěz nad nevěrou, zosobněnou drobnou bradatou postavou v rovně ukončeném královském vínku, plazící se po čtyřech pod světcovýma nohama.

 

 

S životem Vojtěcha souvisí i jedno z bouřlivých období českého státu:

 

Konec rodu Slavníkovců

 

Boleslav II. zvaný Pobožný přišel ke svému přídomku, akcentujícímu křesťanskou zbožnost, díky obdobnému zkreslení, jaké způsobilo, že jeho otce po věky pronásledovala charakteristika ukrutníka. I Boleslav II. byl drsným dítětem drsné doby. Současně však je třeba povědět: byl to zcela jistě nejvýznamnější a asi i nejschopnější vladař přemyslovských Čech 10. století. Stal se vlastně zakladatelem jednotného českého státu. Scelil zemi doposud rozpolcenou ve dví pod jedinou ústřední vládou. Čtvrtstoleté panování Boleslava II. (v 1. 973 ? - 999) bylo vyvrcholením dlouhého procesu kmenového sjednocování slovanského obyvatelstva Čech.

Boleslav II. uvedl do země mnichy benediktinské řehole, za jeho vlády vznikly v Čechách první kláštery, co však především: hned po nástupu na knížecí stolec se mu podařilo zdárně završit předchozí diplomatické kroky svého otce, neboť získal souhlas k zřízení pražské biskupské stolice. To byl významný státnický čin. Přemyslovské knížectví se částečně vymanilo ze závislosti na německých církevních kruzích v Řezně. Nešlo o samostatnost úplnou, diecéze zůstala samozřejmě podřízena arcibiskupovi, navíc mohučskému, tedy vzdálenému, nikoli bližšímu salcburskému nebo magdeburskému, nicméně krok vpřed to byl. Prvním pražským biskupem se stal kněz Dětmar. Sas, tedy Němec, dlouho však usedlý v Čechách, znalý našeho jazyka. Kdy se ujal funkce, není jasné - biskupství v Praze bylo zřízeno někdy v letech 973-976. Roku 982 však Dětmar zemřel. A jeho berlu převzal Čech, přesněji: Slavníkovec, vzdělaný mnich Vojtěch, syn knížete Slavníka, mocného - roku 981 však zemřelého - vládce na hradě Libici nad Cidlinou. Volba Vojtěchova se tenkrát konala na staroslavném Levém Hradci.

Boleslav II. Pobožný zplodil se svou německou manželkou Emmou tři syny. Jak se brzy ukázalo, Bůh zřejmě opomněl dát trojímu početí požehnání: potomci se příliš nevydařili. Triumvirát ratolestí - Ryšavec, Jaromír a Oldřich - měl pro mladý český stát znamenat v blízké budoucnosti hotovou katastrofu. Země jen taktak nepadla za oběť nezřízené rvačce o moc, zápasu, který se pak v obměnách dostavoval v přemyslovské dynastii takřka vždy, jakmile se vynořilo více nápadníků trůnu...

Do sklonku prvního tisíciletí a do sklonku vlády Boleslava II. náleží vrcholné drama z počátků našich národních dějin, brutální, přitom však logický a zákonitý akt, jímž se završilo politické srůstání českého území v jediný státoprávní celek: roku 995 byli zřejmě na pokyn samotného přemyslovského knížete vyvražděni Slavníkovci...

O mocných vládcích, jimž patřila snad půlka dnešních Čech, severovýchod, východ a částečně jih země, vědí dějiny málo, a i ta trocha se váže až k poslednímu období existence Slavníkovců. Zjevné je, že Slavníkovci představovali obdobně urozený rod jako Přemyslovci. Musili to být potomci buď starých rodových předáků či stařešinů, anebo příbuzní někoho, kdo byl mezi vyšší vrstvy povýšen ještě v časech, kdy dějinná scéna zůstávala ponořena do tmy. Ostatně o původní rodové šlechtě našich Slovanů jsme s to říci pouhých pět slov, pět jmen, která se dochovala: Přemyslovci, Slavníkovci, Vršovci, Těptici, Munici. Vše ostatní kryje tma...

Když roku 981 umíral kníže Slavník, po němž rod vládnoucí z Libice nad Cidlinou pojmenováváme, jistě už mezi přemyslovskou Prahou a slavníkovskou Libicí nepanovaly vřelé přátelské vztahy. Nicméně otevřené, krvavé nepřátelství také ještě nepropuklo. To by přece rok po Slavníkově smrti, v r. 982, nemohl obsadit biskupskou stolici v Praze Vojtěch, Slavníkův syn. Vždyť jeho volba byla na přemyslovském knížeti jistě závislá. Na druhé straně zůstávalo otázkou času, kdy padne rozhodnutí, kdo s koho. Došlo k němu čtrnáct let po smrti knížete Slavníka, a to způsobem, jenž těžko může vzbudit sympatie...

Představme si situaci blíže ... Přemyslovci v Praze, Slavníkovci na Libici, to byly až do osudového rozuzlení v září 995 dva téměř rovnocenné knížecí rody, jediné, které se mohly ucházet o vládu v celé zemi. Mocenské postavení Přemyslovců nepochybně předčilo pozice Slavníkovců, ač nelze ze zlomkovitých zpráv vyčíst, do jaké míry tomu tak bylo. Ale Slavníkovci razili mince, měli tedy svou vlastní měnu, drželi si samostatné branné síly, vojsko, které pod vlastním velením dávali k dispozici německému císaři pro boj proti pohanům, biskupský úřad v Praze získal Vojtěch, jeden ze synů knížete Slavníka, nedávno páni z Libice rozšířili své panství do jižních oblastí Čech.

Byl to vskutku mocný rod a nebezpečný soupeř, a to tím spíš, že zemřelý kníže Slavník zplodil ve vášnivém manželském svazku se Střezislavou šest mužských potomků: Přemyslovci mohli očekávat s jistou nervozitou, zda se bratři nepokusí podělit o zděděné panství také na jejich úkor. Navíc zbyly po Slavníkovi dcery (počet není znám) a nemanželské děti, neboť kníže byl muž temperamentní, velkomyslný i bujarý. Ať už vládly mezi oběma rody jakékoli vztahy, dvě základní skutečnosti se zdají být nepochybné: že totiž Slavníkovci přímou vládu Přemyslovců na svém vlastním území neuznávali a že na sklonku 10. století mocensky, územně i počtem členů svého rodu rychle posilovali vlastní pozice, což Přemyslovci musili sledovat s rostoucí nevraživostí. Ještě krátce po smrti Slavníka bylo politicky výhodné s pány Libice a celých východních Čech spolupracovat. Sotva šlo o vřelé přátelství, to spíš o diplomacii, když český kníže Boleslav II. v roce 982 souhlasil, aby druhou nejdůležitější funkci v zemi, biskupský úřad, obdržel Vojtěch. Ostatně brzy se s ním ocitl ve vleklých sporech, a odpor i nenávist vůči přísnému biskupovi se musely přenést i na jeho rod - tak už to odpovídalo dobovému nazírání. A o pár let později se vztahy vyhrotily, bylo nutno zapomenout na vzájemné příbuzenské svazky, vždyť i z těch se v očích Přemyslovců stala hrozba - přátelství z rozumu definitivně skončilo.

Zákeřný a zdrcující úder se dostavil se v nejméně očekávané chvíli. Přemyslovci zaútočili ve výroční den smrti sv. Václava, 28. září roku 995. Byla ve zvoleném okamžiku skryta symbolika? Můžeme v tom možná náhodném datu vidět i důkaz toho, že ještě šedesát roků po zavraždění knížete Václava si Přemyslovci svého příštího světce vůbec nevážili, jestliže dokázali takto znesvětit jeho památku? Možná. Faktem je, že využili příznivých okolností, které se jim naskytly ... Tehdejší německý panovník Ota III., ještě ani ne patnáctiletý, pořádal válečnou výpravu. Podle úmluvy se tažení proti pohanským Bodrcům zúčastnily i dva sbory z Čech - přemyslovský a slavníkovský. Jeden oddíl pod velením nejstaršího knížecího syna Boleslava (posléze třetího, zvaného Ryšavý) opustil Prahu, druhý opustil Čechy v čele se Soběborem, nejstarším ze synů knížete Slavníka. Na Libici, chráněné jen základní vojenskou hotovostí, zbyli čtyři mladší slavníkovští bratři, Spytimír, Pobraslav, Pořej a Čáslav. A ještě ženy, děti...

Byla sobota. Nic nesignalizovalo, že z pražské strany hrozí nějaké nebezpečí. Vždyť přemyslovské vojsko mířilo do jiné války a s jiným nepřítelem! A bylo před svátkem sv. Václava, jehož si Slavníkovec Vojtěch tolik vážil a velmi prahnul po tom, aby Václavovou mučednickou korunou ověnčil mladé pražské biskupství. Avšak ani symbolický význam chvíle neodradil ty, kdož se rozhodli definitivně skoncovat s včerejšími přáteli. Naopak, moment překvapení byl součástí lsti.

Útok! Prý ho vedli ve jménu Přemyslovců Vršovci, příslušníci rodu, jenž se později dočkal stejně tragického konce jako Slavníkovci. A prý dobývání Libice trvalo dva dny. Obležení prosili o příměří, aby mohli vykonat obřady k poctě sv. Václava. Ale byli odmítnuti posměšným křikem zpod hradební zdi. „Váš-li je Václav, náš zase Boleslav!“ Jakmile se pražským útočníkům podařilo zdolat valy libického hradiště, nastalo krvežíznivé vraždění a plenění...

A tak věrolomným přepadením starých sousedů, přátel a vlastních příbuzných se zavřely vody nad krátkými dějinami autonomního slavníkovského panství, rozkládajícího se ve východní půlce Čech. V průběhu boje zahynuli kromě obránců ve zbrani i všichni, v jejichž žilách kolovala slavníkovská krev, starci, ženy i nemluvňata, nic nepomohlo, že se urození obyvatelé libického hradiště pokusili zachránit cestou azylu, že se utekli na posvátnou, teoreticky nedotknutelnou půdu místního kostela.

Po zničení Libice, hlavního slavníkovského sídla, následovalo vyvrácení ostatních hradů a sídlišť, nejdůležitější opevněná střediska obsadily přemyslovské posádky. Libici dostali - asi za spoluúčast, a možná rozhodující - do vlastnictví Vršovci. Kromě toho ještě řadu dalších dnů trval lov na příbuzné pánů z Libice a na jejich věrné...

28. září roku 995 byly Čechy politicky sjednoceny a podřízeny vládě jediného panovníka, Boleslava II. Od té chvíle neměli Přemyslovci v zemi rovnocenné soupeře. V Čechách nezbyl jediný živý Slavníkovec. Poslední dva příslušníci rodu, bratři Soběslav a Vojtěch (a s nimi snad třetí, nevlastní bratr Radim) se vzápětí sešli v Hnězdně, kde u Boleslava Chrabrého nalezli politický azyl.

čerpáno převážně z knihy: Bohemica Sancta - životopisy českých světců a přátel Božích …

vydala Česká katolická charita v roce 1989

Toulky českou minulostí, Petr Hora

vydala Práce, vydavatelství a nakladatelství ROH, v Praze, r. 1985