www.ao-institut.cz

Český inštitút - Životopisy českých svätcov

3/2010

 

Životopisy českých světců 

 

SVATÝ RADIM

 

V oslnivé záři světecké slávy sv. Vojtěcha téměř zaniká postava jeho nejmladšího bratra, věrného průvodce, spolupracovníka, pokračovatele v jeho díle a šiřitele jeho úcty, svatého Radima, prvního arcibiskupa hnězdenského. Víme o něm velmi málo, protože se nenašel žádný z jeho současníků, který by napsal jeho životopis. Jsme proto odkázáni na skrovné zmínky v nejstarších legendách svatovojtěšských. Tyto však byly napsány ještě za jeho života, většinou podle jeho informací a za jeho spolupráce, takže zmínky o něm se vyskytují jen jako mimochodem a jsou omezeny na nejmenší míru. Radim se totiž snažil co nejvíce oslavit svého bratra, ale svou vlastní osobu při tom zatlačoval zcela do pozadí. Vynikal sice nad svého bratra hodností arcibiskupskou, nemohl se mu však vyrovnat korunou mučednickou, která byla v té době nejvíce uznávaným znakem svatosti. To bylo také důvodem, že jeho úcta jako světce se dlouho nemohla prosadit. Možno však říci, že sv. Vojtěch sám, jemuž Radim pokorně a oddaně sloužil a o jehož kanonizaci a literární oslavu se významně zasloužil, dopomohl mu ke cti oltáře. Vždyť právě ve spojení se sv. Vojtěchem, jakoby automaticky, bez formální kanonizace, ale s církevním schválením byl připočten ke sboru svatých.

Sv. Radim se narodil jako syn libického knížete Slavníka někdy v letech 960-970. Jeho matkou však nebyla Střezislava, první žena Slavníkova a matka sv. Vojtěcha, nýbrž jiná žena, jejíž jméno neznáme. Vzdělání se mu dostalo snad tamtéž, kde studoval předtím i sv. Vojtěch, totiž v Magdeburku anebo snad již v nové biskupské škole pražské. Když se pak Vojtěch stal pražským biskupem, vzal Radima k sobě do své rezidence a tu patrně sám pečoval o další vzdělání svého nejmladšího bratra. Od té doby se zdržoval Radim asi nepřetržitě v blízkosti sv. Vojtěcha jako jeho nerozlučný průvodce. S ním odešel r. 988 (nebo 989) do Říma s úmyslem podniknout další pouť až do Svaté Země.

V Římě oba navštívili císařovnu-vdovu Theofano, která jim dala na cestu tolik stříbra, kolik Radim mohl unést. Vojtěch však rozdal stříbro chudým a po kratší zastávce v benediktinském klášteře na Monte Cassino a u řeckého opata Nila změnil svůj původní plán, vrátil se do Říma a vstoupil do kláštera sv. Bonifáce a Alexia na Aventině. Spolu s ním se stal mnichem i jeho bratr Radim, který tehdy pravděpodobně přijal jméno Gaudencius, pod nímž je znám v latinské literatuře. Přijetí tohoto jména nebylo asi míněno jako změna jména, nýbrž spíše jako prostý latinský překlad slovanského jména Radim a zároveň jako pokřesťanštění tohoto jména, které bylo tehdy patrně pokládáno za pohanské, protože do té doby žádný křesťanský světec nebyl nositelem tohoto jména. Naproti tomu Gaudencius bylo staré křesťanské jméno, jež nosilo několik křesťanských světců: 1. Novarský biskup, památka 22. ledna; 2. mučedník (Graubündenský), památka původně 7. května, pak 2. srpna, nyní 22. ledna; 3. veronský biskup, památka 12. února; 4. arezzský biskup, památka 19. června; 5. riminský biskup a mučedník, památka 14. října; 6. brescijský biskup, památka 25. října. Snad již tehdy v klášteře aventinském byl Radim vysvěcen na kněze.

Prameny se nezmiňují o Radimovi v souvislosti s návratem sv. Vojtěcha do Prahy a se založením břevnovského kláštera r. 993. Nemusíme však pochybovat o tom, že i zde byl Radim věrným průvodcem a pokorným pomocníkem svého bratra a že měl podíl na založení prvního mužského kláštera v Čechách. Bylo-li tomu tak, pak jistě také v jeho doprovodu se vrátil r. 994 do Říma a s ním také podnikl cestu do Polska k Boleslavovi Chrabrému a k pohanským Prusům. Tam se stal očitým svědkem jeho mučednické smrti 23. dubna 997 a sám byl od Prusů zajat. Když pak byl propuštěn, odešel k Boleslavovi Chrabrému a postaral se, aby tělo sv. Vojtěcha bylo uloženo nejprve v Třemešně a pak ve Hnězdně.

Pravděpodobně na přání Boleslava Chrabrého odešel znovu do Říma. Doba byla mimořádně příznivá. Císař Ota III. i nový papež Silvestr II. byli horlivými ctiteli nového mučedníka sv. Vojtěcha. Sám papež r. 999 vysvětil Radima na „arcibiskupa sv. Vojtěcha“. Již na jaře r. 1000 mohl se Radim ujmout správy nového arcibiskupství ve Hnězdně za přítomnosti císaře Oty III., Boleslava Chrabrého a jiných vznešených osobnosti. Novému arcibiskupství byly podřízeny tři diecéze: Krakov, Vratislav a Kolobřeh. Jen Poznaň zůstala tehdy mimo metropolitní svazek.

Tyto jedinečné úspěchy Radimovy nutno připsat nejenom zásluhám sv. Vojtěcha a neobyčejné přízni císaře, papeže a polského knížete, nýbrž také světecké osobnosti nového arcibiskupa samého, který byl bratrem sv. Vojtěcha nejen tělem, ale i duchem, mnišskou horlivostí, učeností, výmluvností, kulturním rozhledem a upřímným zanícením pro věc Boží a spásu duší.

 

 

V době Radimova působení v Polsku bylo významnou událostí umučení sv. Pěti bratří, Benedikta a jeho druhů 11. listopadu 1003. Jejich ostatky, zpočátku uložené na místě jejich mučednictví, byly přeneseny do Hnězdna. Je velmi pravděpodobné, že Radim jako metropolita měl rozhodující účast na přípravě jejich kanonizace a na jejich literární oslavě.

Z proniky polského kronikáře Anonyma Galia z XII. stol. se dovídáme, že Gaudencius, bratr a „nástupce“ sv. Vojtěcha, stihl polskou zemi kletbou. Kronikář nedovede vysvětlit, proč se to stalo, pouze vypravuje, že následkem této kletby stihla Polsko strašná pohroma, když Čechové pod vedením Břetislava I. vtrhli do země a dobyli Hnězdna r. 1039. Později totéž opakuje kronikář Dlugosz. Tyto zprávy pozdních kronikářů nelze však pokládat za věrohodné. Podobně také jiným světcům se připisovalo vyřčení kletby, např. sv. Metoději a sv. Vojtěchu, aby se tak vysvětlily pohromy, které přišly po jejich smrti. Při kritickém zkoumání pramenů se však ukazuje, že jsou to jen pověsti, které nemají pevného podkladu. Na příkladě Metodějově se dá z pramenů dokázat, jak tyto pověsti zkreslovaly historickou skutečnost a jak postupně narůstaly do hrůzných rozměrů. Historické je na nich pouze to, že v době jejich vzniku požíval dotyčný světec veliké vážnosti a úcty, takže mu byla připisována moc, svolávat na provinilé spravedlivé tresty Boží.

Nedostatek historických pramenů nám nedovoluje zjistit přesný rok Radimovy smrti. Obyčejně se uvádí rok 1006 na základě pozdních zpráv kroniky Dlugoszovy a katalogu hnězdenských arcibiskupů z XVIII. stol. V poslední době však bývá uváděn také rok 1011 nebo dokonce 1020.

Nejstarší české nekrologium, zachované v rukopise vídeňské Národní knihovny z druhé polovice XII. stol., uvádí výroční den Radimovy smrti 12. října a po něm to opakují ostatní česká nekrologia XIII. a XIV. stol. Poněvadž zmíněné nejstarší nekrologium je založeno na dřívějším nezachovaném nekrologiu pražské katedrály sv. Víta a poněvadž výroční mše se slavívaly každoročně již od XI. stol., jak dosvědčuje Kosmas, pravděpodobně od samého přenesení ostatků sv. Radima do Prahy v r. 1039, můžeme datum 12. října bezpečně pokládat za den jeho smrti.

 

 

Tělo sv. Radima bylo r. 1039 přeneseno do Prahy spolu s ostatky sv. Vojtěcha a Pěti bratří. Kosmas popisuje průvod, nesoucí sv. ostatky do Prahy takto: „Kníže sám a biskup nesli na ramenou sladké břímě mučedníka Kristova Vojtěcha. Za nimi opatové společně nesli ostatky pěti bratří; potom arcikněží se těšili z břemene arcibiskupa Gaudencia“. O místě uložení Radimova těla se zmiňuje Kosmas až k r. 1074, když vypravuje tuto příhodu:

„Nechci ani pomlčeti o tom, co se mi přihodilo viděti a slyšeti toho roku, kdy jsem ještě býval ve školách. Přišel tedy jednoho dne, kdy jsem si opakoval žalmíčky, stoje v kryptě svatých mučedníků Kosmy a Damiána, tam jakýsi muž, nesoucí voskovou svíci a stříbrný drát, jímž změřil, jak mu vidění uložilo, výši svého těla, a přistoupiv ke mně, pravil: ,Slyš, milý hochu, pověz mi, kde leží svatý Radim, bratr svatého Vojtěcha?‘ Řekl jsem mu: ,Ten, jenž ty jmenuješ svatým, ještě není od apoštolského otce prohlášen za svatého, ještě sloužíme mši za něho jako za zemřelé.‘ A on dí: ,O tom já nevím, ale jedno vím: když jsem dlel na hradě Krakově po tři léta v podzemním žaláři, jenž měl nahoře jen jedno okénko, kudy mi chleba zřídka a vody podávali, a když jsem v tom soužení žil, stanul jednoho dne vedle mne muž, jehož oděv byl bílý jako sníh a jeho tvář se skvěla jako slunce; tolik se pamatuji. A v té chvíli jsem se octl u vytržení, a procitnuv jako z těžkého sna, poznal jsem, že stojím před hradem. A ten, jenž se mi v žaláři zjevil, stál u mne a řekl: Jdi do Prahy, neboj se nikoho, a vejda do kostela svatého Víta, obětuj v kryptě svatých mučedníků Kosmy a Damiána svůj dar u mého hrobu. Já jsem Radim, bratr svatého Vojtěcha.‘ To mi řekl o vtom mi zmizel z očí. Hleď, tyhle vlasy a hubený můj obličej svědčí, že je pravda, co ti vypravuji.‘ Kromě toho kostelní strážcové často vídají v té kryptě zjevení, když se jdou podívati na svíci, která se tam v noci rozsvěcuje.“

Z tohoto vyprávění plyne, že Radimovo tělo bylo v Kosmově době uloženo v kryptě sv. Kosmy a Damiána, tj. ve východní kryptě chrámu sv. Víta, který byl přestavěn za Spytihněva II. Radim nebyl ještě kanonizován, ale sloužila se u jeho hrobu výroční mše jako za zemřelé. Kosmas však vyprávěním o zázračném vysvobození vězně z Krakova a poukazem na zjevení, které vídají strážcové chrámu, naznačuje, že Radim si zasluhuje úcty svatých.

čerpáno převážně z knihy: Bohemica Sancta - životopisy českých světců a přátel Božích …

vydala Česká katolická charita v roce 1989