www.ao-institut.cz

Český inštitút - Životopisy českých svätcov

3/2010

 

Životopisy českých světců 

 

PĚT SVATÝCH BRATŘÍ

 

Hned na počátku svého povolání ke křesťanství byly Čechy vyhlédnuty za zemi, která se měla stát ohniskem vyzařujícím Kristovu víru nejen doma, nýbrž i k okolním, dosud nepokřtěným národům. Měly převzít úlohu Velké Moravy, kde křesťanskou myšlenku a život zažehovali Konstantin-Cyril a jeho bratr Metoděj.

Těmito řádky chceme vzpomenout i těch misionářů, kteří prošli našimi zeměmi, aby vnesli Kristova ducha lásky do země slovanských Polanů, sousedících na východě s Čechami, i když nebyli českého původu. Po celý středověk však byli považováni za duchovní syny sv. Vojtěcha, které si prý přivedl z Itálie do Čech a usadil v Břevnově a kteří ho potom následovali v jeho misijní cestě do Polska a Prus, kde došel mučednické smrti. Proto jim říkali Pět českých bratří, nebo Pět moravských bratří, a protože působili v Polsku, Pět polských bratří mučedníků.

Pozdní české líčení životů svatého Benedikta, Jana, Izáka, Matouše a Kristina, zaznamenané kronikáři 14. století (Pulkavou, Kodexem třeboňským), se dopustilo omylu, když těchto pět svatých bratří považovalo za řeholníky, jež si přivedl sv. Vojtěch z aventinského kláštera v Římě a poslal do Polska. Tato chyba vznikla tím, že průvodce sv. Vojtěcha v Polsku se jmenoval také Benedikt, dále že činnost Pěti bratří navazovala skoro bezprostředně na dílo sv. Vojtěcha v Polsku, a konečně proto, že úcta těchto pěti mučedníků byla od počátku spojena se svatovojtěšskou úctou, poněvadž jejich tělesné pozůstatky byly r. 1039 převezeny spolu s tělem sv. Vojtěcha z Hnězdna do Prahy.

Nálezem nejstaršího životopisu Pěti sv. bratří, sepsaného Brunem Querfurtským, který našel R. Kade r. 1882 ve Zvěřině v Meklenbursku a uveřejnil 1886, byl omyl české legendy o Pěti bratřích opraven. Právě podle Brunovy legendy Vita vel Passio sanctorum Benedicti et Johannis sociorumque suorum edita a Brunone episcopo, qui et Bonifacius dicitur z r. 1008, pocházel sv. Benedikt z neapolského Beneventa a stal se kolem r. 1000 mnichem-poustevníkem v klášteře sv. Romualda na ostrově Pereu u Ravenny. Sv. Jan byl jeho řeholní spolubratr rovněž italského původu. Do Polska si je vyžádal císař Ota III. na žádost Boleslava Chrabrého, aby pokračovali v přerušených misiích sv. Vojtěcha. Přišli tam v zimě na přelomu let 1001/1002. Kníže jim vystavěl malý klášteřík v Miedzyrzeczi, neboť bylo třeba nejprve se naučit slovanské řeči a počkat na schválení papežského stolce, které jim měl přinést Bruno Querfurtský, jejich řeholní spolubratr v Pereu u Ravenny. K nim se přidružili dva polští bratři Izák a Matouš. Za kuchaře jim byl dán bratr laik Kristin, také Polák, který měl při sobě i svého bratra neznámého jména (Kosmas ho nazývá Barnabáš).

Když Bruno dlouho nepřicházel s papežským povolením, vypravil se bratr Benedikt do Itálie. Z Prahy se však musel vrátit pro válečné poměry. Místo něho byl vypraven do Říma jiný mnich. Na cestu do Říma dostal Benedikt 10 hřiven stříbra (podle českého podání 100 hřiven). Když se však vrátil s nepořízenou, odevzdal knížeti, co mu zbylo z jeho daru. Pověst o bohaté výbavě řeholníků na cestu do Říma samým králem Boleslavem Chrabrým přilákala lupiče, kteří v noci 11. listopadu 1003 (náš Kosmas má 1004) vnikli do kláštera a po marném vymáhání pokladu mučením všech pět bratří zabili. Smrti unikl jen Kristinův bratr, který dlel mimo klášter.

Staré české vyprávění, jež zaznamenal Kosmas, o příčině mučednické smrti Pěti bratří se v podstatě shoduje s líčením Bruna Querfurtského, jen neříká, na jaký účel jim dal polský panovník měšec s 10 hřivnami. Poustevníci odpověděli zbojníkům: „Peníze, jež hledáte, jsou již v knížecí komoře, protože jsme jich neměli zapotřebí. Nevěříte-li tomu, zde náš dům, hledejte, jak se vám líbí, jen nám neubližujte.“ Kaziměřská poustevna po násilné smrti pěti bratří byla znovu osazena, když došel z Říma onen mnich, kterého tam poslal bratr Benedikt. Římský posel se pak stal opatem nového konventu. R. 1008 přišel do Kaziměře Bruno Querfurtský, který pak pečlivě zapsal události, za nichž vytrpělo mučednickou smrt Pět svatých bratří, ve zmíněném životopise Vita vel Passio sanctorum Benedicti et Johannis sociorumque suorum z r. 1008.

Kaziměřští mučedníci jsou první polští světci, a proto je ihned uctívali především Poláci, protože dva z nich byli původu polského. Ovšem té úcty jako svatý Vojtěch, nad jehož hrobem v Hnězdně bylo založeno arcibiskupské sídlo pro Polsko, svatí bratři nedosahovali. Přesto však těla sv. Benedikta a jeho druhů byla brzy po jejich umučení přenesena do hnězdenské katedrály (po r. 1006) a uložena vedle ostatků sv. Vojtěcha a vedle těla sv. Radima - Gaudencia, nevlastního bratra sv. Vojtěcha a prvního hnězdenského arcibiskupa. Tak tam odpočívaly až do r. 1039, kdy český kníže Břetislav I. po vítězství nad Poláky rozhodl, že jako válečnou kořist si odveze ostatky všech sedmi mučedníků. Pražský biskup Šebíř, který Břetislava na vojenském tažení doprovázel, schválil tento úmysl. A tak po modlitbách a postech byla těla všech světců z hnězdenského kostela vyzvednuta, převezena do Prahy a uložena u sv. Víta. Pět svatých bratří se stalo i českými světci, neboť byli uctíváni spolu se sv. Vojtěchem a sv. Radimem.

Těšili se veliké oblibě. Jako sv. Vojtěch byl společným patronem Čechů, Poláků a Prusů, tak i svatí bratři byli ochránci Polska, Čech a Moravy. Protože Břetislav a jeho vojáci nepěkně loupili i v polských kostelích, stěžovali si na to Poláci u papeže, který Břetislavovi nařídil postavit za pokání klášter nebo kolegiátní kapitulu. Nenaporučil však vrácení ostatků, nejspíše z toho důvodu, že oba světci byli Češi a také umučení benediktinští mniši byli považováni za průvodce sv. Vojtěcha, vždyť je tak i nazývali: „Průvodčí svatého Vojtěcha“. Když kníže Břetislav postavil na odčinění svého provinění kapitulu ve Staré Boleslavi (1046), věnoval tamnímu kostelu sv. Václava větší část jejich ostatků. Největší část však, totiž celé tělo sv. Kristina, dostal nový katedrální kostel sv. Václava v Olomouci vysvěcený 30. června 1131. Od té doby je sv. Kristin s bratřími spolupatronem moravské diecéze. Kromě toho je začali uctívat také v Itálii, a to v řádu založeném sv. Romualdem a zvaným podle místa řád kamaldulský, jehož byli příslušníky. Ctili je tam 15. a 16. listopadu.

Největší úctě se ovšem těšili v Polsku a v českých zemích. Jak v Polsku, tak v Čechách a na Moravě byli zařazeni mezi zemské patrony neboli ochránce. Jejich svátek byl zasvěcený a slavíval se 12. listopadu. Kromě toho se slavíval v kostelích i den, kdy hnězdenské ostatky byly přivítány v Praze. Byl to svátek nazvaný Přenesení sv. Vojtěcha, Radima a Pěti bratří mučedníků (Translatio s. Adalberti, Gaudentii et Quinque Fratrum Martyrum) a oslavoval se 25. srpna. Čtení o původu Pěti svatých bratří při bohoslužbě byla opravena teprve r. 1886, kdy byl objeven životopisný záznam Bruna Querfurtského. Tím se ovšem nic nezměnilo na velikém významu jejich téměř tisícileté úcty, společné Polákům i Čechům, a zesilující stejně společný český i polský kult sv. Vojtěcha a v menší míře i sv. Václava.

Moravská úcta sv. Kristina a jeho spolubratři si zaslouží zvláštní pozornosti pro svůj význam, který přesahuje církevní rámec a zasahuje také do mezistátních styků česko-polských, zvláště však moravsko-polských.

Vlastním popudem k úctě Pěti bratří na Moravě byla stavba biskupské katedrály v Olomouci, pro niž si biskup Jindřich Zdík vyžádal nejvýznamnější ostatek, totiž celé tělo sv. Kristina. Zda bylo vzato ze svatovítského uložení v hrobu nebo staroboleslavského, nelze dnes zjistit. Stalo se tak buď r. 1128 (podle Ziegelbauera) nebo r. 1130 (podle Balbína). Menší částky z ostatků jeho druhů byly zajisté přiloženy, neboť jejich svátek zněl v olomouckém liturgickém kalendáři tak jako v pražském: Pěti bratří. Jejich přenesení se slavilo v celém českém knížectví 12. listopadu spolu s přenesením ostatků sv. Vojtěcha a Radima. V nejstarším moravském liturgickém kalendáři (Horologium biskupa Zdíka) je tento svátek Translationis zapsán rumělkou a větším písmem a označen jako Festum „Benedicti, Johannis, Ysaak, Mathei et Cristini martyr“, a byl slaven kněžskými hodinkami a mší (festum chori).

čerpáno převážně z knihy: Bohemica Sancta - životopisy českých světců a přátel Božích …

vydala Česká katolická charita v roce 1989